Previous Next
Ohlédnutí za haškovským kolokviem ZDENĚK JEŽEK – BARBORA SVOBODOVÁ Ve čtvrtek 8. ledna 2015 se v prostorech brněnské Filozofické fakulty Masarykovy...
Stýkání, nebo potýkání? Jeden pokus a čtyři sondy Václava Petrboka JANA MAROSZOVÁ Již před třemi lety (2012) vyšla v nakladatelství Triáda publikace, která, jak se zdá, postává tiše ve...
Nové vydání Kroniky nové MILOŠ SLÁDEK Po turecky orientovaném výboru z Paprockého Diadochu nazvaném O válce turecké a jiné příběhy (Praha 1982) se...

JANA MAROSZOVÁ

Již před třemi lety (2012) vyšla v nakladatelství Triáda publikace, která, jak se zdá, postává tiše ve stínu jiných a poněkud ušla dosavadní pozornosti odborné veřejnosti. Možná to je tím, že autor Václav Petrbok si v odborných kruzích postupně vytvořil jméno jako znalec literatury 19. století. Představíme zde proto nyní stručně jeho knihu, kterou po jejím uveřejnění tento vědec prezentoval v pražském Literárním domě (Prager Literaturhaus deutschsprachiger Autoren) a o níž pohovořil v únoru roku 2013 v reakci na pozvání do rozhlasu Praha v rámci interview s Marco Zimmermannem. Zamyslíme se nejen nad její náplní, ale také nad způsobem, jakým je zvolené téma prezentováno.

Co je tématem Petrbokovy monografie? V názvu autor naráží na proslulý Palackého citát o stýkání a potýkání národností v českých zemích během staletí. Provokativně zvolený nadpis může nejen upoutat pozornost, ale též vzbudit určitá očekávání. V někom například může vyvolat otázku, jak se taková narážka na Palackého větu, kterou obecné povědomí asi více bude spojovat spíše s obdobím a politickým děním 19. století, může vztahovat na období předešlé a ještě k tomu na slovesnost. Kam tím autor míří? Co přesně sleduje? Téma knihy tvoří vztahy mezi česky a německy psanou literaturou, případně i latinským písemnictvím, dále vztahy mezi národnostmi v zemích Koruny české v časech, které dosud bohemisté, germanisté či specialisté na raněnovověkou latinu neprobádali zcela a ani uspokojivě, tj. v éře od bitvy na Bílé hoře až do napoleonských válek. Cílem Petrbokovy práce je na vybraných příkladech ukázat kontakty, vztahy a souvislosti mezi českou literaturou a literaturami psanými německy ve zmíněné době.

Kniha obsahuje předmluvu a úvodní kapitolu („Pokus o typologickou komparaci českojazyčné a německojazyčné literární produkce v českých zemích v letech 1620–1800“), další čtyři kapitoly, případové studie, jsou nazvány sondami. K nim autor poznamenává, že si „nenárokují právo být nejvýraznějšími reprezentacemi daného typu — spíše se snaží klást otázky po dalších souvislostech probírané problematiky, otevírat další příbuzná — snad někdy analogická — témata“ (s. 16). Připojen je závěr, podrobné resumé v němčině, bibliografie, rejstřík a konečně autorova a vydavatelova poznámka, součástí knihy jsou také obrazové přílohy. Jedná se o soubor studií obhájený jako dizertační práce na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2004.

Autor sám ze všeho nejdříve své dílo označuje jako „literárněhistorická miscellanea“ (s. 9), jež psal s úmyslem přispět k lepšímu obeznámení s literárním a kulturním prostředím českých zemí v 17.–18. století, podnítit další zájem o soustředěnější studium, které je podle něho stále ještě nedostatečně široké. Jako postup volí „filologizující“ metodu, protože se mu jeví v dané situaci nejadekvátnější (srov. ibid.). Co přesně myslí tímto pojmem, blíže nevysvětluje. Po četbě však můžeme usoudit, že mu jde spíše než o rozbory konkrétních textů o nástin historického a kulturního pozadí, v němž jím zmiňovaná díla vznikala.

Kniha, jejímiž adresáty budou nejspíše především bohemisté a germanisté, případně i kolegové z dalších humanitních oborů zabývající se obdobím 17.–18. století si zasluhuje posouzení hned z několika příčin. Od doby obhájení dizertační práce do okamžiku jejího uveřejnění uplynulo již osm let. Autor obhajuje a odůvodňuje pozdní tisk uznáním, jehož se mu za tuto kvalifikační práci dostalo a jež ho podnítilo k uveřejnění. Zmiňuje svou pracovní vytíženost v mezičase, sám je však i po letech přesvědčen o užitečnosti a podnětnosti svého díla, i když nezastírá, že by dnes „uvažoval o této tematice jinak, respektive že by dnes byla v centru mého zájmu jiná témata“; práce je tak „jakýmsi dokumentem“ jeho „tehdejšího odborného zájmu a směřování“ (s. 9). Delší časový odstup mezi úspěšným obhájením a uveřejněním je možné považovat za nedostatek z důvodu zastarávání vědeckých poznatků. Na druhou stranu tím však práce naopak může získat, a to je i případ předložených případových studií. Jednu z hlavních předností knihy tvoří totiž její bibliografický aparát, shromažďující nejen pozoruhodné množství pramenů, ale odrážející mimo jiné stav bádání k tématu v české bohemistice za uplynulá dvě desetiletí. Tak dílo současně dokládá, že se ve výzkumu barokní literatury v českých zemích mezi lety 2004–2010, kdy byla bibliografie uzavřena, přece jen leccos odehrálo a že se tedy již v partikulárních tematických okruzích začíná tvořit jistá báze sekundární literatury. To platí zejména tehdy, když autor upozorňuje na hymnologii a barokní homiletiku. Petrbokova práce si i po letech uchovala aktuálnost v tom, že tematizuje oblast české kultury a historie, jejíž zkoumání dlouho znemožňovala a dodnes ztěžuje řada předsudků, které sahají od výtek stylistických (přehnaná barokní vyumělkovanost) přes výhrady ideové (baroko jako doba temna) a konečně sehrává nemalou úlohu i palčivý vztah mezi českou a německou národností. K tomu navíc v dnešní době přistupuje úskalí všeobecného rozhledu, jehož si zkoumání barokního písemnictví na českém území nekompromisně žádá a jenž z různých příčin již není samozřejmostí. Právě zde se ukazuje dále potřeba mezioborové spolupráce — dokladem plodnosti interdisciplinárního přístupu mohou být společné práce badatelů M. Škarpové, T. Slavického a P. Koska, J. Kvapila a J. Linky, edice M. Sládka či dílo M. Svatoše, a to jsou pouze vybrané příklady kooperace, která se v českých filologických a historických kruzích po roce 1989 postupně etablovala.

Autor hned na začátku vymezuje pojmy „české“, „německé“ a „rakouské“ literatury a neopomíná upozornit i na konfesijní rozdělení německé jazykové oblasti — jih je převážně katolický, střed smíšený, sever protestantský — a stručně charakterizuje další obsah knihy. Následující kapitola, nazvaná jako „Pokus o typologickou komparaci českojazyčné a německojazyčné literární produkce v českých zemích v letech 1620–1800“, se jakožto „genologicky, filologicky a sociologicky orientovaná komparace slovesnosti obou zemských jazyků“ pokouší postihnout „shody a rozdíly v užívání obou jazyků v naznačených metodách zkoumání“, přičemž si je autor vědom toho, že „jako tertium comparationis i nadále zůstávala slovesnost latinská“ (s. 14n). Tato kapitola začíná — v rámci knihy poněkud netradičně a nezvykle — seznamem odkazů na sekundární literaturu k tématu. Je především na čtenáři, aby si vytvořil ideový můstek mezi bibliografií a následujícím pojednáním. Proč však něco podobného není také u sond? Co konkrétně bylo smyslem výběrové bibliografie? Má být jen pomůckou, nebo měla naznačit ještě něco jiného? Následující text potom v hlavních bodech charakterizuje a dobře shrnuje situaci písemnictví a slovesnosti v českých zemích po roce 1620. Autor vytyčuje proces, jenž na konci 19. století vyústí v kodifikaci ortografie, líčí rozdílnosti německých jazykových norem (saská × jihoněmecká), neopomíjí ani sociolingvistickou stránku jejich společenské prestiže a naznačuje postupné prosazení saské normy i na území rakouské monarchie. Zohledňuje nejen sociálně-politickou podmíněnost tohoto procesu, ale i používání latiny jako nadnárodního dorozumívacího prostředku. V „Pokusu“ badatel ukazuje na myšlenkové pozadí spojené s těmito procesy a osvětluje rovněž příčiny, proč rakouská a německá literatura české provenience zůstávaly stranou badatelského zájmu. Kapitola končí otevřeně: „V této souvislosti je nutné položit si otázku po motivaci těchto kulturněhistorických procesů, které sleduji — v této práci — na slovesném materiálu obou jazyků. Zeptejme se jinak: odehrává se obrození pouze a jen v samotném jazyku, nebo je jazyk jeho součástí, předpokladem k emocionálnímu prožívání etnika, resp. národa? Možnou odpověď si ponechávám na závěr…“ (s. 61). Když je jazyk dorozumívacím prostředkem, nástrojem, jak se ovšem může nějaká změna odehrávat v nástroji samotném? Nebo má snad jazyk vlastní život? Zde autor patrně naráží na nějakou konkrétní debatu, avšak ne každému tato narážka může být zřejmá. Čtenář může tápat na začátku kapitoly v seznamech odkazů na sekundární literaturu, tápe možná i na konci, který připomíná trochu vyprávění nějakého příběhu s napínavou zápletkou. Nebo snad tvoří tento druh mluvy součást vědecké intence? Má vědec zapotřebí se stylizovat do určitého postoje? Zaměřme se nyní však na obsah jednotlivých čtyř sond:

Sonda první nese název „Bridelův překlad poutní knížky o svatém Václavu: marginalia k svatováclavskému literárnímu kultu v jihoněmecké kultuře 17. a 18. století“. Předmětem kapitoly je „širší kontext vzniku a působení malé nenápadné knížky o zázracích u svatováclavské studánky v Bavorsku“ (s. 63). Tato knížka, Studně zdravohojitedlná svatého Vácslava knížete, mučedlníka a dědice českého, v Hořejším Lauterbachu […] vyprejštěná […], vyšla v Praze v roce 1659. Do češtiny ji údajně z německého tisku vydaného Paulem Kriegerem (Heylund Gnadenbrunn Sancti Wenceslai, Ingolstadt 1658) přeložil jezuita Bedřich Bridel. Václav Petrbok se zabývá též předlohou Kriegerova textu a předlohami této předlohy. Zamýšlí se nad tím, jak se objevuje svatý Václav v německé literatuře a bavorské svatováclavské poutní místo v soudobé literatuře v Čechách, zmiňuje šiřitele svatováclavského kultu (jimiž byli zejména jezuité a augustiniáni) a mapuje jeho různé podoby (např. svatováclavské hry). Kapitola doslova překypuje informacemi, jmény a jen stručnými popisy. Někdo možná může postrádat podrobnější textový rozbor, ale na druhou stranu je zřejmé, že autorovi šlo spíše o rámec kulturněhistorických souvislostí.

Druhá sonda, pojmenovaná jako „Koniášova Lob-Klingende Harffe deß Neuen Testaments: putování po matných stopách německé hymnografie (nejen) východních Čech v 18. století“ podává přehled o recentním zkoumání duchovní písně, které spolu s barokní homiletikou ve srovnání s ostatními žánry tvoří v současné době dvě nejvyvinutější větve českého bádání o baroku. Autor se zabývá prací jednoho kompilátora německého zpěvníku. Tímto kompilátorem byl pravděpodobně Antonín Koniáš. V kapitole proto srovnává Koniášův zpěvník (1730) s jeho českou verzí (1727) a dospívá k závěru, že se jedná o dvě různé sbírky písňových textů. Německý kancionál obsahuje převážně písně katolické provenience, ovšem nejen je. Najdeme zde i písně P. Gerhardta. Kapitola jako předchozí sonda shromažďuje přehledovou formou velké množství dat.

Jezuita a matematik Stanislav Vydra (1741–1804) stojí v popředí třetí případové studie („Stanislav Vydra mezi Balbínem a Jungmannem: »dědictví věčných jezuitů a romantické probuzení«“). Třetí sonda výstižně charakterizuje postavení latiny v rakouské monarchii ve srovnání s jinými evropskými zeměmi (Anglie, Francie apod.). Vydra byl žákem významného matematika a vlastence J. Steplinga. Václav Petrbok se na ukázce Vydrových spisů pokouší obhájit tezi, kterou již dříve formulovali J. Ludvíkovský a J. Strakoš. Tato teze postuluje opozici novolatinského písemnictví oproti protežovanému písemnictví německého jazyka, a sice s odkazem na antickou tradici, její ideály společenského a individuálního života, a neopomíjí spojení s tradicí představovanou B. Balbínem, T. Pešinou z Čechorodu a starší tradicí domácího „národního“ humanismu. Vydrova literární činnost vyvolala pokusy o aktualizaci antického a humanistického písemnictví v Čechách. Podobné procesy se odehrávaly rovněž v rakouské literatuře (A. Blumauer, K. Mastalier). Ve druhé části kapitoly pak je představena Vydrova učebnice matematiky jako první pokus uvést do praxe osvícenecké myšlenky Christiana Wolffa o vědě pěstované v národních jazycích. Vydrův pokus byl ve své době reflektován Bernardem Bolzanem, většího ohlasu se mu dostalo až ve dvacátých letech 19. století. Nabitá informacemi, jmény a názvy je i třetí sonda a i zde se ukazuje, kolik starých spisů a tisků čeká na podrobnější rozbor. Když autor hovoří o Vydrově lásce k české historii a jazyku a zmiňuje v této souvislosti Ciceronův výrok o přirozených základech lidské společnosti, o všelidské humanitě a o společenství kmene, národa a jazyka, bylo by velmi zajímavé položit si též otázku, nakolik byly Vydrovi blízké například Herderovy myšlenky na toto téma.

Poslední sonda („Jan Nepomuk Norbert Hromádko: bohemista a bohemistika v předbřeznové Vídni“) nepřímo navazuje na třetí v obecné otázce výuky a postavení češtiny v rakouském vzdělávacím systému a jejím předmětem je institucionalizované vyučování bohemistiky ve vídeňském milieu. Autor zde líčí organizátorské a redakční snahy Jana Nepomuka Norberta Hromádka (1783–1850) o profilaci vídeňských českých novin a beletristického časopisu (Vídeňské noviny, Prvotiny pěkných umění). Ukazuje analogii témat v rakouské, německé i české literatuře (obrácení k lidové literatuře, poezie patosu, historická témata, polemiky). Dále se na základě dosud nedostatečně zpracovaných archivních pramenů pokouší ukázat a rehabilitovat Hromádkovo bohemistické působení na vídeňské univerzitě. Hromádko sice evidentně neměl vědecké schopnosti, nicméně usiloval o etablování slavistické a české filologie v rakouském kontextu a (marně) se pokoušel o uskutečnění plánu vyučovat češtinu na univerzitě. Kapitola vykresluje konfrontaci jeho snah s rakouskou byrokracií a utilitarismem tehdejší doby. Autor se zde netají dojmem, který Hromádkovy aktivity vzbuzují v čtenáři, a to i přes Petrbokovo horlivé úsilí rehabilitovat tuto zneuznanou osobnost českých literárních dějin: totiž že Hromádko se neprosadil spíše díky vlastní nedostatečnosti než díky institucionálně danému utilitarismu. Poslední sonda překračuje stanovený historický rámec, téma spadá zčásti už do doby po Vídeňském kongresu (1815–1848).

Dospíváme k závěru knihy. Stýkání, nebo potýkání? Došel autor k odpovědi, kterou si ponechal na konec? Očekávání jednoznačného závěru, rozhodnutí mezi „buď, a nebo“, se vyhýbá: „Není mým úmyslem, abych zde s Palackým polemizoval či mu přitakával“ (s. 165). V německém résumé potom konstatuje, že není snadné otázku v titulu práce zodpovědět jednoznačně („Es ist nicht einfach, eine eindeutige Antwort auf die Frage im Titel dieser Arbeit, die ich von F. Palacký übernommen habe, zu geben“ [s. 179]). Je spíše adekvátní a možné hovořit o jednotlivých konkrétních případech a tehdy se ptát, zda srovnání zaujímá integrační, diferenciační, komplementární či jinou funkci v dějinách česko-německo-rakouských literárních vztahů. Často se dle autora jedná o potýkání a stýkání současně. Později, když mu podobnou otázku po závěru bádání položil i Zimmermann v rozhlasovém interview, odpověděl autor, že vlastně k žádnému jednoznačnému výsledku nedošel („Eigentlich bin ich zu keinem eindeutigen Ergebnis gekommen.“). Zdá se, že trochu provokativně působící otázka se v titulu knihy objevila mimo jiné proto, aby poukázala na emocionální vypjatost, s jakou se i v dnešní době nahlíží na česko-německou minulost, jejíž nejpalčivější období začalo právě po bitvě na Bílé hoře. Z tohoto úhlu pohledu se pak názvy kapitol jako pokus a sondy jeví v novém světle, totiž jako snaha autora podívat se na dané období pokud možno střízlivě, věcně a pokusit se jej pochopit. Takové podezření podporuje navíc sám autor, když v závěru tvrdí, že záměry jeho práce „byly mnohem přízemnější“ (s. 166), a sice „přispět k rozkrývání souvislostí zasutého propletení obou slovesných kultur v zemích Koruny české zejména ve vztahu k sousedním kulturám německého jazyka a nadnárodní kultuře latinské. Jsem si dobře vědom, že mé úvahy mohou působit ahistoricky“ (ibid.). Právě v tomto bodě tkví aktuálnost a největší přínos práce Václava Petrboka. Jeho úmyslem bylo „sledovat i prehistorii »vylamování se« českojazyčné slovesnosti z širších souvislostí slovesností a kultur definovaných teritoriálně“ (s. 166). Konstatováním, že i „v prvních dvou desetiletích 19. století lze zaznamenat […] přejímání a adaptaci soudobých německých myšlenkových konceptů (úvahy o lidové slovesnosti a historii) vedle četných překladů ze soudobé německé literatury“ (s. 167), navazuje potom již na známé poznatky bohemistiky a germanistiky.

Četbu knihy k vlastní velké škodě jejího autora i obsahu ztěžují některé vícekrát se opakující výroky. Čtenář je až příliš často, téměř leitmotivicky upozorňován, že to či ono není předmětem autorova zájmu, nebo že jisté zmiňované jevy ještě nejsou dostatečně probádané. Čteme, že chybí podklady, aby o něčem mohl hovořit: „Literární věda dosud nevěnovala této knížce dostatečnou pozornost“ (s. 65); „Na tuto komplikovanou otázku však zatím česká, německá, resp. rakouská kulturní a literární historie nedokáže zcela odpovědět“ (s. 100). Často se opakuje situace, kdy autor začne o něčem pojednávat, jakoby zahájí kresbu, aby nakonec ponechal jen obrysy a odešel od nehotové skicy. Tuto nehotovost a torzovitost ještě vyostřují samotné názvy kapitol: „pokus“, „sondy“. A tak po gradaci, která slibuje, že následující text bude stát „za to“, po vystupňování zájmu a po dostatečném navnadění čtenářovy pozornosti, poté, co čtenář konečně chytí onu pověstnou nit a začne vnímat hlubší literárněhistorické souvislosti, nejednou přichází tvrdý dopad v podobě konstatování typu: „a nemá smysl se jimi [= tj. určitými proměnami v druhé části textu] v této souvislosti zabývat“ (s. 79); „Postila by si zasloužila větší pozornost, dále se však zaměřím na […]“ (s. 99); „Novátorské pokusy této generace […] by si zasluhovaly hlubší analýzy. Na tomto místě se pokusím jen o několik poznámek“ (s. 127; podobně srov. s. 98, 116, 136, 141, 145, 148n, 162). Trpělivost laskavého čtenáře je tak leckde podrobována zkoušce. Jak si tato a podobná tvrzení vyložit? Zůstaňme zde u jistých „rozpaků“ a u konstatování, že tyto a podobné formulace působí vzhledem ke sdělení knihy značně rušivě, a dokonce i notorickým knihomolům, znalým tvrdších soust, ztrpčují a prakticky znemožňují i onen úplně obyčejný požitek z četby. Kniha není psána pro čtenáře kultivovaného, avšak bohemisticky a germanisticky nevzdělaného, protože obsahuje řadu narážek na specifická témata a diskurzy, které by si pro neoborové zájemce přece jen zasloužily kratšího vysvětlení, v tom i germanista musí dát za pravdu kolegovi z rusistiky, jenž něco podobného konstatoval v souvislosti s postavou Hanswursta, kterou zrovna germanistům netřeba představovat (již dříve o knize psaly Marie Škarpová a Veronika Faktorová ve Slově a smyslu [2012/18], později rusista Tomáš Glanc v A2 [2013/7]). Totéž platí také v pohledu na literární památky, o nichž se v knize hovoří — snad každý filolog by uvítal hlubší rozbor a názornější přiblížení. Na druhou stranu je jasné, že by pak každá z kapitol vydala na samostatnou monografii a bylo by nutno řadu textů ještě zpřístupnit v edicích.

Jako heuristika patří k silným stránkám autora, tak k nesporným přednostem tohoto díla náležejí bibliografické seznamy. Přínosným pro bohemisty i germanisty je díky své přehlednosti a obsažnosti rovněž úvodní „Pokus“ a nastínění vybraných procesů odehrávajících se ve společnosti a odrážejících se v prestiži různých jazyků či jejich norem. V sondách potom představuje přínos shromáždění dat a jejich usouvztažnění. Obohacující je tato publikace i jako ukázka, kolik primárních pramenů stále zůstává ve skrytu a jak nezbytný je všestranný rozhled i vícejazyčnost, chce-li někdo toto písemnictví vědecky zkoumat. Kniha V. Petrboka se celkově jeví jako naléhavá připomínka potřeby sledovat literaturu v širším kontextu, že se nemá opomíjet nezbytnost srovnávacího studia jazykově české literatury a literatury provenienčně jihoněmecké v pobělohorském období a jak zkoumat česky, německy i latinsky psanou slovesnost daného období ve vzájemné provázanosti, chceme-li dospět ke komplexnímu obrazu barokní literatury v českých zemích.

Václav Petrbok: Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek. Praha, Triáda 2012. 264 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2015.