RNDr. Zdeňka Petáková pracuje jako geoložka v České geologické službě. V roce 2011 působila jako členka expertního panelu pro přípravu národních priorit výzkumu, experimentálního vývoje a inovací do roku 2030, pro oblast Udržení stabilního fungování přírodních zdrojů.
Základními zásadami, od kterých by se měla věda odvíjet, jsou akademické svobody, s nimiž souvisí právo na pochyby a právo na nezávislost. Obecně k nim patří svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby včetně svobody zveřejňovat výsledky, vyučovat různé vědecké názory a umělecké směry a svoboda výběru, které z nich se lze učit. Principy tzv. akademické svobody bývají často vyjádřeny v základních akademických dokumentech, jako jsou například zakládací listiny univerzit, a jsou též reflektovány v legislativním rámci. Současná praxe je však jejich ideálům čím dál více vzdálená.
Foto: Petr Neubert, Archiv autorky
Pro každého badatele by mělo být důležité čas od času vyhodnotit současný stav, identifikovat
jeho příčiny a vyplývající rizika a odhadnout budoucnost. Na každém zúčastněném je také rozhodnutí,
zda a v jaké míře pomoci opětovnému posílení mizejících akademických svobod.
V době, kdy pochybujeme o správnosti směřování naší společnosti, je nezbytné přemýšlet i o
správnosti směřování vědy. Věda v euroatlantickém prostoru pochybovala v minulosti mnohokrát.
Zmiňme například vzpomínky vědce nositele Nobelovy ceny za fyziku Richarda Feynmana, které popisují
jeho hluboké přemýšlení o správnosti orientace jeho výzkumů v době, kdy se podílel na vytvoření
první atomové bomby.
Vývoj každého vědního odvětví je garantován možností změny paradigmatu, jež je přirozeně
podmíněna také pochybnostmi; nedostatek pochybování vede k rigiditě, rutině a pomalému pokroku ve
vědě.
V současnosti lze pozorovat uniformitu ve stylu myšlení prakticky v celém světě vědy. Názory
kvalitativně odlišné od mainstreamu, které mohou vést ke změně paradigmatu, většinou nelze
publikovat nebo je velmi obtížné je zveřejnit. Obvykle je rovněž možné studovat jen témata, pro něž
existují časopisy s impakt faktorem; ale co vynořující se vědy, mezioborová a multioborová bádání,
myšlenky, které nejsou ve shodě se současnými paradigmaty, a všechny typy syntetické práce? Jde o
mlčící část potenciálu lidstva.
Ačkoli je nezávislost deklarovaný ideál pro vědeckou práci, lze říci, že úplné nezávislosti
nemůžeme dosáhnout téměř nikdy. Alarmující ovšem je, že v posledních několika dekádách pozorujeme
prohloubení závislost vědy na finančním, průmyslovém a politickém sektoru. Podobně jako v Hitlerově
Třetí říši, centrální moc a její vedoucí ideologie rozhodují kdo, co a v jaké intenzitě bude
vyučovat prakticky v každé vědní disciplině. Z logiky věci vyplývá, že uvedená situace ovlivňuje
vznik, trvání a zánik jednotlivých vědních odvětví i jejich paradigmat.
Badatelé soustředění v mnoha (a možná ve všech) vědeckých odvětvích obvykle dostatečně
nepochybují o základním smyslu svých oborů, o sociálním, ekologickém či morálním dopadu svých věd.
Proč? Protože rozhodující aktéři jsou ovlivněni neoliberální ideologií, nebo srozumitelněji
vyjádřeno, věří v materialismus a jeho důraz na význam spotřeby, věří v důležitost soutěže, nevěří
ve význam rovnosti. Nástrojem, který změnil během posledních několika dekád akademický svět, byla
prioritizace soutěžení – upřednostnění projektového financování před institucionálním. Soutěžení je
v absolutním rozporu s prapůvodním stylem badatelské práce, který byl, a doufám, že stále
povětšinou je, zaměřen na spolupráci a vzájemnou úctu mezi členy společenství. Soutěžení eroduje
úctu člověka k člověku, úctu ke stáří a ničí mezigenerační přenos informací.
Soutěžení a z něho vyplývající potenciální neúspěch (každý vítěz nechává za sebou poražené)
snižuje kvalitu života všech zúčastněných. Vědci mají tendenci sami sebe v panujícím kompetitivním
systému vnímat jako nástroje k získávání peněz, jako nástroje k získávání úspěchu. Možnost
hlubokého soustředění na samotný předmět výzkumu mizí.
Vědci jsou ve stresu prakticky každý okamžik profesionálního života. V extrémních případech
byly zaznamenány sebevraždy související se subjektivním zesíleným vnímáním neúspěchu. Kromě toho se
mnoho mladých vědců a vědkyň rozhodne zůstat bezdětnými nebo mají méně dětí, než by si přáli. V
důsledku to vede ke snižování množství lidí talentovaných k duševní práci v každé další generaci.
Prostředí podporující soutěživost vede také k tomu, že vědci nemají čas ani energii
dostatečně přemýšlet o politických, sociálních a dalších kontextech nebo být společensky či
politicky aktivní.
Nejpodstatnější riziko soudobé vědy však spočívá ve skutečnosti, že její vůdci si nepovšimli,
že hlavní cíl vědy by měl být posunut od „věda má pomáhat ke zvyšování produkce“ k „věda má pomoci
změnit náš životní styl směrem ke snížení spotřeby“.
Jako téměř vše v naší společnosti i současnou vědu vedou či řídí ekonomové, politici,
mezinárodní ekonomická uskupení a lidé, kteří věří v materialistické (neoliberální) ideály. Jen
nemnoho z nich přemýšlí o udržitelnosti, nemožnosti stálého ekonomického růstu a souvisejících
tématech. Protože se nacházíme v době skutečného zlomu v životním stylu zapříčiněném světovou
ekonomickou krizí, která trvá již šest let a stále více odborníků přestává věřit, že někdy skončí,
bylo by pěkné vidět, že si toho povšimli i lídři naší vědy.
Je zřejmé, že lidé, kteří se chtějí moudře rozhodovat v oblasti vědy, by měli být dobře
informováni o stavu a využívání planetárních zdrojů a o odhadu vývoje jejich využívání. Pro jejich
moudré rozhodování je nezbytné, aby měli dobré znalosti z přírodních, společenských i technických
věd, jistou pozornost by měli věnovat historii a sociální antropologii. Měli by být poněkud
idealističtější než je mezi vedoucími pracovníky obvyklé, avšak také realističtější. Talent k
syntetickému způsobu myšlení jim může pomoci k souvislému způsobu přemýšlení v planetárním měřítku
a také v plánování na nejméně několik desítek let.
Podle mého mínění jsou rychlé změny prakticky nemožné. Řízení vědy je příliš svázané se
spotřebním způsobem života, který je navíc orientován na ekonomický růst. Z toho vyplývá, že
lidstvo svůj potenciál k duševní práci využívá ne zcela moudře, efektivně a vhodně.
Snad někdy v budoucnu začnou světoví vůdci mluvit o smyslu úcty k přírodě, o smyslu
spolupráce, skromnosti a uvážlivosti. Během čekání na tu dobu může každý z nás alespoň jednou denně
zkusit změnit něco malého, něco, co přispěje k udržitelnosti vědy, vědců a planety, samozřejmě.
ZDEŇKA PETÁKOVÁ,
geoložka a nezávislá publicistka
4 Nov 2014