Previous Next
Ohlédnutí za haškovským kolokviem ZDENĚK JEŽEK – BARBORA SVOBODOVÁ Ve čtvrtek 8. ledna 2015 se v prostorech brněnské Filozofické fakulty Masarykovy...
Stýkání, nebo potýkání? Jeden pokus a čtyři sondy Václava Petrboka JANA MAROSZOVÁ Již před třemi lety (2012) vyšla v nakladatelství Triáda publikace, která, jak se zdá, postává tiše ve...
Nové vydání Kroniky nové MILOŠ SLÁDEK Po turecky orientovaném výboru z Paprockého Diadochu nazvaném O válce turecké a jiné příběhy (Praha 1982) se...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

OLGA PEKOVÁ

Ve dnech 8. a 9. 10. 2014 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR konalo mezinárodní kolokvium na téma Literatura, technologie, média. Téma setkání bylo reakcí na rychlý rozvoj nových médií a digitálních technologií, které badatele především v zahraničí už nejméně dvě desetiletí inspiruje k hledání adekvátních metodologických přístupů v humanitních vědách. Kolokvium se věnovalo například problematice digitálního textu, rozpínavosti literární kultury v digitálním prostředí či literárněhistorického výzkumu efemérních a nespolehlivě archivovaných literárních jevů na internetu, materialitě či mediální a technologické podmíněnosti literárního textu, která vstupuje do procesu geneze i recepce.

EVA VOLDŘICHOVÁ BERÁNKOVÁ

Diletantismus je jedním z klíčových pojmů francouzské kulturní tradice, se kterým čeští recipienti mívají interpretační těžkosti. Běžný Slovník cizích slov definuje diletanta jako „samouka“, „nedouka“, osobu, jež „dělá něco odborného bez odborné přípravy“. Akademický slovník cizích slov (1995) sice krátce připomíná původní smysl tohoto pojmu, tedy „člověka, jenž obdivuje umění“, nicméně další pozornost už věnuje jen jeho současnému významu „neodborník“, „nedouk“, „samouk“, „povrchní znalec“.

MARTIN SVATOŠ – ONDŘEJ KOUPIL – VÁCLAV PETRBOK

Rozhovor dvou členů redakční rady Listů filologických s jejich šéfredaktorem, neolatinistou, milovníkem kultury, knih a heuristiky i odpůrcem rozpustné kávy Martinem Svatošem se měl původně uskutečnit korespondenčně. Nakonec se ale oba tazatelé a Martin Svatoš, poněkud váhající nad písemnou formulací odpovědí („Ještě na to nejsem připraven.“), sešli 24. září 2014 v zasedací místnosti Kabinetu pro klasická studia a tři hodiny spolu rozprávěli před mikrofonem. Komprimovaný a literárně opracovaný přepis rozhovoru má v České literatuře jednak přispět k tématu Mehrsprachigkeit, vícejazyčnosti v literatuře, jednak představit Martina Svatoše (roč. 1951) jako výrazného zastánce filologického přístupu v bohemistice: genezi jeho názorů, jeho badatelské důrazy a vlastně celý badatelský směr, který se zároveň opírá o velmi tradiční postupy i je v českém prostředí jakousi alternativou směrů hlavních. Dialog o „moci filologie“ (Gumbrecht 2003) byl opatřen bibliografickými odkazy, protože se v něm mluvilo o knihách. Žánrově a formálně smíšený text má být příspěvkem k debatě o zkoumání literatury a jazyka — literatury a jazyků — v českých zemích starších dob.

PETR NAGY

Loni v září jsme si připomínali sté výročí narození významného českého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (1914–2002). V Praze se při té příležitosti konaly dvě kolářovské výstavy — v Museu Kampa (Jiří Kolář — 100 let od narození a v Galerii Smečky (Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře) —, přičemž druhou z nich doprovázelo vydání stejnojmenné publikace Marie Bergmanové a Marie Klimešové (nakl. Arbor vitae). Pokud bychom chtěli v rámci tohoto bohatého proudu reflexe Kolářova pestrého díla přece jenom nalézt nějakého společného jmenovatele, byl by to nejspíše důraz na Koláře coby výtvarníka s občasnou připomínkou jeho nejvýznačnějších děl literárních.

PAVEL ŠIDÁK

Kotenova monografie si vytkla zřetelný úkol: popsat pragmatiku fikčního textu, přesněji problematiku mluvních aktů ve fikční oblasti (na mluvní akty symptomaticky míří název knihy, nápadná aluze na slavnou Austinovu knihu). Problematika mluvních aktů je v českém prostředí obecně zatím víceméně nezpracovaná. Existují samozřejmě jednotlivé studie, existuje slovníkové heslo, ale systematické uchopení zatím chybí. Pokud po něm do vydání Kotenovy knihy někdo toužil, měl k dispozici převážně jen prameny lingvistické — typicky Helbigovo, nyní ovšem již zastarávající kompendium Vývoj jazykovědy po roce 1970; a samozřejmě lingvistický úvod do pragmatiky (Machová — Švehlová 2001). Přítomná kniha přitom lingvistické pojetí samozřejmě překračuje, metodologicky čerpá vydatně z teorie fikčních světů, kterou s teorií mluvních aktů propojuje. Už proto — jako zpracování terénu, jenž po monografii dávno volá — je Kotenova knížka záslužná.