Previous Next
Ohlédnutí za haškovským kolokviem ZDENĚK JEŽEK – BARBORA SVOBODOVÁ Ve čtvrtek 8. ledna 2015 se v prostorech brněnské Filozofické fakulty Masarykovy...
Stýkání, nebo potýkání? Jeden pokus a čtyři sondy Václava Petrboka JANA MAROSZOVÁ Již před třemi lety (2012) vyšla v nakladatelství Triáda publikace, která, jak se zdá, postává tiše ve...
Nové vydání Kroniky nové MILOŠ SLÁDEK Po turecky orientovaném výboru z Paprockého Diadochu nazvaném O válce turecké a jiné příběhy (Praha 1982) se...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

ZDENĚK JEŽEK – BARBORA SVOBODOVÁ

Ve čtvrtek 8. ledna 2015 se v prostorech brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity uskutečnilo mezinárodní kolokvium s názvem Fikce Jaroslava Haška, které pořádal Brněnský naratologický kroužek ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Své příspěvky na setkání představilo osm badatelů, kteří se zaměřili na nejrůznější aspekty Haškova díla a kontexty, v nichž je možné o autorových pracích uvažovat.

JANA MAROSZOVÁ

Již před třemi lety (2012) vyšla v nakladatelství Triáda publikace, která, jak se zdá, postává tiše ve stínu jiných a poněkud ušla dosavadní pozornosti odborné veřejnosti. Možná to je tím, že autor Václav Petrbok si v odborných kruzích postupně vytvořil jméno jako znalec literatury 19. století. Představíme zde proto nyní stručně jeho knihu, kterou po jejím uveřejnění tento vědec prezentoval v pražském Literárním domě (Prager Literaturhaus deutschsprachiger Autoren) a o níž pohovořil v únoru roku 2013 v reakci na pozvání do rozhlasu Praha v rámci interview s Marco Zimmermannem. Zamyslíme se nejen nad její náplní, ale také nad způsobem, jakým je zvolené téma prezentováno.

RAJENDRA A. CHITNIS

Kniha Daniela Soukupa není, jak by se mohlo z názvu zdát, pouze poměrně očekávatelným přehledem nejpodstatnějších zobrazení „cikánských“ postav v české vesnické literatuře 19. století. Autor poctivě probírá definici literárního „cikánství“, načrtává jeho vývoj v evropské a české literatuře a uvádí hlavní literárněvědné přístupy k této figuře. Na každém kroku je však veden nikoli mechanickým popisem, ale jasnou argumentací, která spojuje téma se širšími otázkami o povaze vztahů k exotickým Druhým v evropské a v české národní kultuře, o multikulturalismu v literární vědě či o interpretaci české vesnické prózy 19. století. Sečtělý autor předkládá jemně vyjádřené, pečlivě sestavené, zato však odvážné názory, které budou muset další badatelé v těchto oblastech brát v úvahu.

MILOŠ SLÁDEK

Po turecky orientovaném výboru z Paprockého Diadochu nazvaném O válce turecké a jiné příběhy (Praha 1982) se prof. Eduard Petrů zřejmě už na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhodl vydat v moderní edici spis Kronika nová o národu tureckém, dobový český překlad díla německého humanisty Johannese Löwenklaua. Vycházel přitom z tisku vydaného v tiskárně Daniela Adama z Veleslavína roku 1594, jehož příprava a uspořádání byla společným dílem Kocínovým a Veleslavínovým. Eduard Petrů edici bohužel nedokončil. Na základě rukopisu z jeho pozůstalosti připravily Löwenklauovo dílo k vydání bohemistky olomoucké univerzity Jana Kolářová a Tereza Kohoutová; k edici nechaly přetisknout i krátkou předmluvu prof. Petrů a částečně využily i jeho vysvětlivek a edičních zásad, byť je v některých případech doplnily či poopravily.

MARTIN HRDINA

Druhý svazek edice Institutu pro studium literatury vyšel krátce po 100. výročí smrti Jaroslava Vrchlického a mapuje podstatnou část rozpravy o díle tohoto spisovatele. Pořadatel antologie Michal Topor se vymezené oblasti dotkl již na počátku roku 2011, když v jednom ze svých článků pojmenoval výjimečnou roli Vrchlického v českém prostředí. „Jeho tvůrčí, organizační, polemické a jiné aktivity působivě proťaly více než čtyřicet let českých (literárních) dějin — mohlo by tedy právě zevrubné studium vesmíru, scelovaného postavou, která nosila jméno »Jaroslav Vrchlický«, stát v centru oživených úvah o povaze epochy, jakoby osudově kmitající vstříc přízrakům »moderny«,“ napsal Topor, jenž dále rekapituloval související badatelskou aktivitu posledních let a uvažoval o potřebě nově koncipované kritické edice díla Vrchlického či „monografické konfrontace s komplexem zápletek a potíží, jež lze s výhledem k Vrchlickému i »jeho« éře tušit“. Již v předložené antologii se nepřímo rýsují problémové okruhy, jimž se budoucí badatelé o díle Vrchlického sotva vyhnou.