Česky
Zde uveřejňujeme odpovědi dalších ředitelů akademických pracovišť – veřejných výzkumných institucí. Čelným představitelům vědeckých ústavů jsme shodně položili tři otázky. Nejprve řadíme odpovědi těch ředitelů, kteří pokračují ve druhém funkčním období. Dále otiskujeme odpovědi ředitelů, jež byli do vedení ústavů nově zvoleni.
1. Před čtyřmi lety jsme se ptali: Jakým směrem povedete rozvoj svého ústavu? Co se povedlo nejvíc? Kde zůstávají bolavá místa?
2. Odrazilo se na vaší činnosti hodnocení pracovišť? Jak se bude rozvíjet ústav dál?
3. VVI jsou financovány z dvojího druhu zdrojů. Jak by měl vypadat ideální poměr prostředků institucionálních a účelových?
I. Oblast věd o Neživé přírodě
Prof. Ing. Jan Flusser, DrSc.
Ústav teorie informace a automatizace AV ČR, v. v. i.
1. Období před přechodem na v. v. i. nemohu zodpovědně hodnotit, protože jsem v té době ředitelem nebyl. Na současném stavu ale oceňuji ze-jména samostatnost, s jakou můžeme jednat s partnery a uzavírat smlouvy. Uvedená možnost sice vychází z právní subjektivity ústavů a mohla by existovat i bez zákona o v. v. i., ale tento zákon nám ji garantuje. Ve srovnání např. s fakultami, které právní subjektivitu nemají, je naše situace v tomto ohledu výrazně lepší.
2. Hodnocení mělo mnohé pozitivní i negativní aspekty, o nichž se v minulých dvou letech v AV ČR i mimo ni široce diskutovalo; není ovšem možné je zde podrobně rozebírat. Věřím, že z těch negativních se všichni poučíme pro případná další hodnocení tohoto typu. Velmi oceňuji uvážlivý přístup Akademické rady, která při vědomí nedostatků použité metodiky nedělala z výsledků hodnocení žádné ukvapené a dramatické závěry.
3. Otázka ve skutečnosti není na poměr, nýbrž na součet. Institucionální financování se v posledních letech snižovalo a je hluboko pod optimální hodnotou, což nás nutí doplňovat chybějící finance z účelových prostředků, které často ztrácejí charakter účelových peněz v pravém slova smyslu a spíše suplují institucionální financování. V ÚTIA tvoří v současné době institucionální financování jen okolo 45 % rozpočtu, což s sebou nese nestabilitu v oblasti směru výzkumu i v oblasti personální. Možnost cílevědomého budování perspektivních týmů a práce na dlouhodobých tématech je značně omezena. Pokud se tedy vrátím k dotazovanému poměru, projektové financování by optimálně nemělo převyšovat 20 % rozpočtu, ovšem, a to zdůrazňuji, při nominálně výrazně vyšším institucionálním financování než dnes.
II. Oblast věd o živé přírodě a chemických věd
Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc.
Ústav experimentální medicíny AV ČR, v. v. i.
1. Ústav se bude profilovat na biomedicínský výzkum. Důraz klademe na přijetí nových mladých vedoucích skupin, a to na základě projektů, které jsme získali také z prostředků EU. Chceme spolupracovat s lékařskými fakultami Univerzity Karlovy i s resortními zdravotnickými ústavy v oblasti základního výzkumu a na klinických studiích. Devět let jsme byli partnery Centra pro buněčnou terapii a tkáňové náhrady a Centra neurověd. Získali jsme i nové centrum v rámci GA ČR a účast v Centru kompetence TA ČR. Na biomedicínských grantech spolupracujeme s několika ústavy AV ČR. Povedlo se nám především vybudovat Inovační biomedicínské centrum ÚEM, v němž je mimo střediska konkurenceschopnosti a služeb poradenského charakteru také podnikatelský inkubátor. Vznikly spin-off firmy našeho ústavu – některé se již dobře rozvíjejí. Firma BioInova, s. r. o., vlastněná z 51 % ústavem, získala od SÚKL povolení vyrábět kmenové buňky pro klinické studie. Nyní sponzoruje několik klinických studií. Podařilo se nám rovněž získat účast v mnoha EU grantech ať už v rámci konsorcií pro základní výzkum nebo projektů na výchovu doktorandských studentů v rámci Marie-Curie grantů.
2. Na naší činnosti se hodnocení neodrazilo, nepřineslo totiž vedení podstatné nové informace pro zásadnější změny. To na čem si zakládáme – inovační strategie a uplatnění vědeckých poznatků v praxi – nebylo v hodnocení zohledněno. Změny děláme na základě konstantní analýzy vědecké činnosti jednotlivců a kolektivů a na základě konsensu Rady instituce. Naším cílem je excelentní výzkum, který je ovšem závislý na lidských zdrojích, jež jsou k dispozici.
3. V ústavech našeho typu by byl vhodný poměr 50 : 50; zajistila by se tak větší efektivita vědecké práce i na projektech s vyšší rizikovostí výsledků.
Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc.
Ústav molekulární genetiky AV ČR, v. v. i.
1. Základní úkol zůstává dlouhodobě neměnný – dělat stabilně vědu na co nejvyšší mezinárodní úrovni. Tomu by se mělo podřídit vše. Přechod na v. v. i. byl mimořádně dobrým krokem – získanou větší volnost opravdu dobře využíváme. Pro ÚMG splývá počátek fungování v režimu v. v. i. s přestěhováním do nové moderní budovy a s tím související důkladnou reorganizací (organizační zjednodušení, zavedení progresivního systému rozdělování institucionálních prostředků výzkumným skupinám, zrušení pěti výzkumných skupin a vznik osmi nových, etablování několika servisních laboratoří, umožnění vzniku Biotechnologického ústavu AV ČR). Později byl dobudován moderní zvěřinec, konferenční budova a loni i mateřská školka. Ústav se za posledních pět let změnil ve všech směrech k nepoznání. Problémy samozřejmě způsobuje několikaleté postupné snižování rozpočtu a nedávné ukončení vydatných zdrojů účelového financování (NPV II, Výzkumná centra). V současné době máme hodně starostí s tím, že je ÚMG garantem projektu BIOCEV. Pojí se s ním mnoho organizačních a technických problémů, ale jsme přesvědčeni, že konečný výsledek bude velmi dobrý.
2. Výsledky hodnocení považuji v případě našeho ústavu za značně problematické; nechci zde rozebírat důvody – sdělili jsme je velmi detailně a otevřeně vedení AV. Jsem ale přesvědčen, že šlo o důležitý krok k hodnocení příštímu, které již bude provedeno opravdu profesionálně. Změny, které se v ústavu po hodnocení uskutečnily (a uskutečňují), bychom provedli tak jako tak (zrušení některých skupin, vznik dvou nových, rozvoj skupin zapojených do projektu BIOCEV).
3. Měl by být obdobný jako v případě německých ústavů Maxe Plancka – tedy zhruba 3 : 1.
III. OBLAST HUMANITNÍCH A SPOLEČENSKÝCH VĚD
Doc. PhDr. Helena Ulbrechtová, Ph.D.
Slovanský ústav AV ČR, v. v. i.
1. Koncepce vedení Slovanského ústavu jako představitele malého oboru v ČR i v Evropě se musí i nadále zaměřovat na mezinárodní spolupráci, a to především na posílení kooperace se slavistickými pracovišti ve střední a západní Evropě. I nadále je třeba zaměřovat se na interdisciplinární projekty a na témata, která v ČR vysokoškolská slavistika, úzce zaměřená na jednotlivé národní literatury a jazyky, nemůže pokrýt. To znamená, že musíme pokračovat ve zkoumání slovansko-neslovanských aspektů literárního, jazykového i obecně kulturního vývoje ve spolupráci s kolegy z německy mluvících zemí, které jsou v současnosti centrem moderní slavistiky.
Troufám si tvrdit, že právě výše řečené se v minulém období povedlo a podařilo se přesvědčit domácí kolegy, že slavistika není archaickou a konzervativní vědou zabývající se obecně Slovany v úzkém národním a nacionálním kontextu, která zpracovává tradiční témata, nýbrž je moderní disciplínou, jež se nebojí mezinárodního srovnání. Za úspěch považuji rozšiřující se spolupráci s pracovišti obdobně zaměřených neslovanských zemí, především Německem, Rakouskem, ale také např. Švédskem či Belgií. Obdobně se tato tendence odrazila i v nárůstu prestiže mezinárodního vědeckého časopisu Germanoslavica – Zeitschrift für germano-slawische Studien, který nebyl před pěti lety příliš konkurenceschopný a za dalšími dvěma našimi periodiky spíše pokulhával. V současnosti jde o uznávaný časopis s novou zahraniční redakční radou, který je nejen obsazen na několik let dopředu (podobně jako naše Slavia), ale dostává i nabídky k zahraniční spolupráci.
Bolavým místem je nízký personální stav a jeho redukce od roku 2010 v rámci nutných úsporných opatření a dále obecný stav české vysokoškolské slavistiky, která v současnosti neprodukuje skutečně kvalitní odborníky pro specifické výzkumné oblasti. Finanční situace nám vždy nedovoluje získat odborníka z evropských zemí.
2. Náš ústav byl jako jeden z mála z humanitní oblasti hodnocen v mezinárodní kategorii a jeho výsledky byly velmi dobré. Na výsledcích jsme se s hodnoticí komisí shodli; v podstatě jsme věděli, kde jsou silné stránky a kde slabiny. Tudíž i bez hodnocení bychom některé projekty zastavili a naopak jiné podpořili. Hodnoticí komise rovněž vyzdvihla roli mezinárodní spolupráce, vydávání našich tří periodik a podpořila úsilí pokračovat v publikační knižní činnosti.
3. Pro humanitní vědy, a zvláště pro obory, které pracují více s abstraktním nežli s konkrétním materiálem a které jsou zčásti zaměřeny i teoreticky (podobně je na tom třeba i filozofie, v jejím případě je však tento nárok jako velkého oboru běžně uznáván), se účelové prostředky neshánějí vždy lehce. Navíc pro malý obor, který má např. v GA ČR vyčleněn pouze jeden panel, a i v něm se musí ještě uskromnit s ostatními podobory či příbuznými disciplínami (pro jazyky a literatury je pouze jeden panel, a to pro všechny dohromady včetně bohemistiky), se šance ještě snižují. V mezinárodních programech nejsou vždy zastoupeny ani všechny filologické obory. To je výchozí situace.
Není tajemstvím, že humanitní obory ve své většině „žijí“ hlavně z institucionálních prostředků, na rozdíl od technických či přírodovědných disciplín, a že do platů odchází cca 80 % celého institucionálního rozpočtu. V našem případě ale platí, že zaměstnanci pracují ve většině případů pouze za základní plat a jeho výše se např. ve Slovanském ústavu, ale jistě i v některých jiných humanitních ústavech, od výše platu v oborech 1. a 2. oblasti výrazně liší směrem dolů. Máme výhodu, že nespotřebujeme tolik energií ani žádného dalšího materiálu, nepotřebujeme platit pomocný personál v té výši jako v oborech 1. a 2. oblasti. Navíc zvýšené náklady tohoto typu většina účelových projektů pro naše obory ani není schopna pokrýt (důvod: málo financí).
I přesto získáváme účelové prostředky relativně úspěšně – relativně vzhledem k nízkému počtu našich zaměstnanců. Daní za tento stav jsou opravdu výrazná úsporná opatření a daleko menší možnosti v mnoha směrech, a to především nízká personální kapacita, omezené možnosti zaměstnat pomocný personál pro rešerše, zpracování informací i odborníky v oblasti PC. Samozřejmě se zmenšuje spektrum výzkumných úkolů a jejich variabilita. Nevím, jestli si to takhle troufnou napsat i moji kolegové, ovšem domnívám se, že pro výzkum našeho typu by mělo převládat institucionální financování, které by bylo schopno zabezpečit střednědobý základní rozvoj oboru v oblasti personální politiky. Prostředky účelové by měly tvořit zhruba jednu třetinu.
Níže najdete odpovědi ředitelů akademických pracovišť (veřejných výzkumných institucí), kteří byli do vedení ústavů nově zvoleni:
1. Jakým směrem povedete rozvoj svého ústavu? Co se podle vás od přechodu na VVI povedlo nejvíc? Kde zůstávají bolavá místa?
2. Odrazilo se na činnosti vašeho ústavu hodnocení pracovišť? Ovlivnilo jej do budoucnosti?
3. VVI jsou financovány z dvojího druhu zdrojů. Jak by měl vypadat ideální poměr prostředků institucionálních a účelových?
I. Oblast věd o Neživé přírodě
Prof. RNDr. Pavel Bosák, DrSc.
Geologický ústav AV ČR, v. v. i.
1. Podotázka A – Ústav bude veden především k excelenci odborných útvarů ústavu.
Podotázka B – Ústav zvládl zejména výstavbu nové budovy v areálu AV ČR Lysolaje od výkopu po přestěhování a vybavení některými novými technologiemi a technologickými celky, a to bez nároku na dodatečné finanční prostředky. Z dotace AV ČR se podařilo část prostředků ušetřit a zajistit např. zbourání staré budovy či zbudování čisté laboratoře. Byla rekonstruována rovněž budova, v níž zůstaly špinavé technologie.
Podotázka C – Bolavým místem je jednoznačně podfinancování výzkumu a vývoje a úroveň absolventů našich VŠ, která nedovoluje nahrazovat výzkumné pracovníky odcházející do starobního důchodu – to se zčásti váže i na skutečnost, že ústavy AV ČR nemohou přímo školit doktorandy.
2. Hodnocení pracovišť mělo jasný dopad – nejhorší hodnocený odborný úsek byl reorganizován, nevýkonní pracovníci byli penzionováni nebo propuštěni a zbytkový úsek byl organizačně a administrativně podřízen jinému odbornému úseku. Tyto dosti razantní kroky mají již své výsledky – výrazně se prohloubila spolupráce s odbornou praxí a zvýšila se i výzkumná produkce tohoto úseku.
3. Účelové prostředky by měly být dominantní formou podpory výzkumu – nejde jen o grantové projekty z našich a zahraničních agentur, ale především o prostředky průmyslové (privátní) sféry, jak je tomu např. v USA. Nicméně to je asi hudba budoucnosti; sami výraznější zájem průmyslové sféry v současnosti nezaznamenáváme (s odkazem na jakousi krizi – to je snad její hymna), jakkoli objem prostředků získaných v letech 1996–2001 (v době mého prvního ředitelského mandátu) byl dosti významný.
III. OBLAST HUMANITNÍCH A SPOLEČENSKÝCH VĚD
RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc.
Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.
1. Jako nově jmenovaný ředitel jsem po předchozím vedení „zdědil“ ústav, který po odborné i organizační stránce fungoval velmi dobře. Za úspěch považuji, že se v předchozích letech podařilo udržet generaci nadějných výzkumníků mladšího středního věku, kteří se postupně odborně etablovali jak ve vědecké komunitě, tak i v organizačních strukturách uvnitř ústavu. V současnosti pochází většina vedoucích oddělení z jejich řad.
Ústav bych chtěl do budoucna více zapojit do projektů aplikovaného výzkumu a interdisciplinárních projektů včetně těch na pomezí společenských, přírodních a technických disciplín. Práce ústavu by také měla být více vidět navenek; v tomto směru české společnosti, nejenom kolegům z jiných oborů, trochu dlužíme.
Bolavým místem zůstávají omezení daná nedostatkem fyzického pracovního prostoru, který limituje potenciální růst ústavu, a to dokonce i za předpokladu, že budeme schopní získat více prostředků na financování dalších projektů.
2. Hodnocení pracovišť poskytnulo cennou zpětnou vazbu pro naši práci. Nejvážněji bereme postřehy, připomínky a doporučení zahraničních posuzovatelů. Na základě hodnocení jsme provedli některé organizační změny s cílem utlumit, případně restrukturalizovat méně výkonná oddělení a naopak dát větší prostor oddělením s nejlepšími výsledky.
3. Od roku 2009 se bohužel každoročně snižuje absolutní objem institucionálních prostředků, s nimiž může ústav v rozpočtu počítat. Výpadek jsme z větší části kompenzovali zvýšeným úsilím a většími úspěchy pracovníků ústavu při získávání účelového financování. Tento vývoj ovšem logicky vede ke změně poměru mezi institucionálními a účelovými prostředky v neprospěch institucionálních. Z původních 50 % institucionálních prostředků v rozpočtu v roce 2009 jsme se dnes dostali na hodnotu jen těsně nad 40 %. Za ideální považuji poměr právě opačný, tedy zhruba 60 : 40 ve prospěch institucionálního financování. Ten dostatečně motivuje pracovníky, aby se snažili získávat účelové prostředky na výzkumné projekty, ale nedělá z nich „živnostníky“, kteří si vše potřebné ke své práci musí zaplatit z peněz, jež si sami získají. Mám zkušenost, že nejistota ohledně budoucí pracovní perspektivy způsobená nízkým podílem institucionálního financování a velkou závislostí na úspěšnosti grantových přihlášek zpravidla nevede mladé vědce ke zvýšení pracovního úsilí, ale ke hledání jistějšího typu zaměstnání. V lepším případě na českých vysokých školách, v horším případě v zahraničí.