Václav Rabas – Z mé ovocné sklizně

Václav Rabas – Z mé ovocné sklizně; olej na plátně, 54,5 x 94 cm, 1943

Netradičně pojaté zátiší zachycuje běžné ovocné plody jako jablka, hrušky a švestky rozložené volně po desce stolu. Výrazně podélný formát a zřejmá nahodilost aranžování jednotlivých plodů v rámci celkové kompozice podtrhují až snovou atmosféru výsledného celku.

Obraz charakterizuje výrazná barevnost kontrastující s neutrálním pozadím a zájem o postižení objemové kvality jednotlivostí v jejich obecnosti. Na druhé straně si přitom uvědomujeme velmi intimní vztah autora k tématu, jakési smyslové vzrušení nad něžností věcí a lyričnost pojetí, ve kterém se soudržnost hmot a objemů vybavuje v oparu důvěrného rozechvění. Autorem obrazu je Václav Rabas a jak název napovídá, komponoval zátiší ovoce z vlastního sadu, který sám v rodných Krušovicích vysázel a rouboval po celý svůj život. Obraz je datován do roku 1943 (signatura vpravo dole), do válečných let, ve kterých se umělec programově zaměřil na velmi úsporné až baladicky smutné motivy důvěrně známé krajiny a velmi intenzivně se věnoval i cyklické tvorbě jednoduchých a jakoby záměrně prostých a nepatetických zátiší. Pendantem tohoto obrazu jsou například díla Jitčina jablíčka, Marjánčina jablíčka, Třešně, Zátiší s ořechy či rozsáhlá série Selských zátiší, jejichž jediným tématem je většinou pecen chleba, jakýsi symbol domova, rodné hroudy a přežití. V době, kdy Václav Rabas obraz maloval, byl zralým umělcem ve věku 58 let, uznávaným a známým českým krajinářem a starostou Umělecké besedy.

Václav Rabas se narodil 13. listopadu 1885 na samotě v Pečárkovském mlýně v Krušovicích, kam se přiženil jeho otec z rodu mlynářů a prášků. Po studiích na reálce v Rakovníku se neúspěšně pokoušel o přijetí na UMPRUM, po absolvování vojenské služby a soukromém uměleckém studiu byl v roce 1906 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Z přípravky přešel do ateliéru Hanuše Schwaigera, ale studia nedokončil a byl vyloučen po té, co v tisku kritizoval konzervativní poměry na Akademii. Povzbuzen kladnými reakcemi na své práce vystavené na školní výstavě (mj. od V. V. Štecha) vstoupil do výtvarného odboru Umělecké besedy a spolu s kolegy Karlem Boháčkem a Vlastimilem Vokálkem a dalšími přispěl k modernímu směřování tohoto tradičního spolku založeného již roku 1863. Roku 1912 dokončil svá studia na AVU u prof. Maxe Švabinského a rozhodl se zásadně změnit svůj dosavadní život. Následujícího roku se rozhodl odejít z Prahy a natrvalo přesídlit do Krušovic, kde si vybudoval vlastní dům, oženil se s dcerou správce zdejšího hospodářského dvora Hermínou a odjel na studijní cestu do Paříže.
S lehkým zraněním se mu podařilo vyreklamovat se z bojišť první světové války a cele, bezvýhradně, obklopen mladou rodinou a zázemím domova, který vlastnoručně vybudoval, se věnoval malířské a sochařské tvorbě. Tématem jeho celoživotního díla se stal mikroregion jeho rodného kraje, táhlá pole, malebné kopce a ovocné sady a chmelnice na Rakovnicku. Takřka denně vycházel do plenéru a zachycoval přímo přírodní realitu v proměnách ročních dob. Od počátku své tvorby však chápal tuto krajinu symbolicky jako symbol domova a života v monumentálních vizích svých obrazů doplněných figurální stafáží např. v cyklech Rozsévačka, Obilí, Chleba či Maminka. Jako současník slavných umělců ze Skupin Osma a Tvrdošíjní byl Václav Rabas poučen moderním francouzským uměním a odkazem Cézanna, Daumiera či Deraina, jejichž díla poznal na výstavách v Praze i na své cestě do Paříže. Zcela programově šel však svou vlastní cestou, zdánlivě méně elegantní, efektní a internacionální, ale o to hlouběji zakořeněnou v rodné zemi a tradici Mánesa, Purkyněho a Alše. Tento svébytný solitér nakonec našel svoje místo mezi kolegy ve spolku Umělecká beseda. Patřili mezi ně životní druzi Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček, Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Jan Zrzavý, Miroslav Holý či Jan Slavíček. Zpočátku jednatel, později předseda výtvarného odboru tohoto spolku se v roce 1937 stal jeho starostou, podílel se na výstavbě Spolkového domu s Alšovou výstavní síní v pražské Besední ulici a redigoval časopis Život. Byl členem Spolku českých grafiků Holar, reprezentoval československé umění na Bienále v Benátkách a z titulu starosty UB organizoval řadu velkých podnětných výstav v Praze. V roce 1945 byli Rabas spolu s Ludvíkem Kubou, Maxem Švabinským a Václavem Špálou oceněni jako první výtvarní umělci titulem národní umělec. Zemřel 26. října 1954 ve věku 69 let na opakovaný záchvat mrtvice, který ochromil jeho uměleckou tvorbu v posledních letech života.
Obraz, který je v soupisu uměleckých děl Akademie věd uváděn pod mírně pozměněným názvem Z mé ovocné zahrádky, se do této instituce dostal s největší pravděpodobností nákupem ze souborné posmrtné výstavy umělce, která byla uspořádána v Jízdárně Pražského hradu v roce 1956 a kde je uváděn v katalogu. Dílo bylo publikováno v obou zásadních autorových monografiích od Karla Šourka (1946, obr. XVII) i Jiřího Kotalíka (1961, obr. XXX) a představuje velmi charakteristickou, ale zároveň i velmi osobitou ukázku z tvorby jednoho z hlavních protagonistů moderní české krajinomalby.

Jiří T. KOTALÍK,
Akademie výtvarných umění