English
Portrét mocnáře-protektora logicky musel být dominantní součástí výzdoby zasedací místnosti České akademie pro vědy, umění a slovesnost, etablované kdysi v prostorách historické budovy Národního muzea. Protože šlo o českou akademii, jeho autorem musel být český umělec a člen této instituce. Josef Hlávka pro tento úkol vybral malíře Františka Ženíška (1849–1916), který patřil k nejznámějším a nejpopulárnějším umělcům své doby.
Již během studií na Akademii výtvarných umění převyšoval Ženíšek svým přirozeným talentem spolužáky a vrstevníky v ateliéru, např. Alše, Brožíka, Lišku či Tulku. Bravurní lehkost kresby i výrazné koloristické schopnosti konvenovaly tehdejší akademické módě, a proto se Ženíšek stal i malířem mimořádně oblíbeným a obchodně úspěšným. Byl favoritem svých profesorů Josefa Trenkwalda a Jana Sweertse, kteří jej přizvali k realizaci řady fresek. Jako kometa zazářil při soutěži na výzdobu Národního divadla, pro které vytvořil sérii obrazů múz na stropu hlediště, původní oponu zničenou požárem a soubor alegorických obrazů ve foyer. O Ženíškově bezbřehé ambicióznosti svědčí trapná historie s Alšovými lunetami pro Národní divadlo. S ohledem na krátký čas pro provedení vyzval Aleš svého přítele Ženíška nezištně ke spolupráci. Ten jej však intrikami postupně z realizace bezohledně vytlačil a přivlastnil si dokonce i duchovní autorství celého slavného lunetového cyklu Vlast. Pro Mikoláše Alše to bylo trpké zklamání a životní otřes, který jej odradil od úmyslu věnovat se historické malbě a nasměroval jej definitivně na dráhu kreslíře a ilustrátora.Společensky i finančně mnohem úspěšnější František Ženíšek se zatím stal hvězdou salonního nebe a úspěšným malířem portrétů a historických žánrů, z nichž nejpopulárnější byl barvotiskovými reprodukcemi zpopularizovaný výjev Oldřicha a Boženy. Pedagogicky působil na uměleckoprůmyslové škole. V rámci reformy malířské Akademie, kterou Josef Hlávka osobně inicioval, prosadil u císaře a finančně zabezpečil, povolal roku 1896 Ženíška spolu s Brožíkem a Hynaisem do nově zformovaného profesorského sboru, ve kterém Ženíšek působil až do své smrti.
Úkolu realizovat oficiální portrét mocnáře se František Ženíšek podjal se ctí. Císařský majestát pojednal v barevné fraktuře drapérie a své imperiální pojetí opřel o suverénní zvládnutí principů pozdního akademismu. Tento léta nepublikovatelný obraz, uchovaný zásluhou respektu kontinuity Hlávkovy fundace, je dnes součástí prostor Akademie věd ČR. K obrazu existují portrétní studie a varianta výsledného obrazu, dnes uložená ve sbírkách Historického ústavu Armády ČR. V souvislosti s osobností jeho objednavatele Josefa Hlávky má portrét císaře svoji hlubokou logiku. Hlávkovo rodinné zázemí, léta studií, kariérní ambice c. k. vrchního stavebního rady a říšského a zemského poslance i zkušenost vídeňské reality a kontakty s řadou osobností z okruhu dvora a ústřední vlády jej utvrdily v loajálním postoji vůči habsburskému domu. Později mu to bylo vyčítáno, a tak například nebyl po roce 1918 odhalen již připravený pomník od Josefa Mařatky na předpolí nového mostu nesoucího mecenášovo jméno.
Na platformě této loajality Hlávka po léta systematicky a takticky pracoval a hledal spojence pro naplnění svých mecenášských záměrů. Jedním z nich byla i myšlenka v českém jazyce fungující a české osobnosti sdružující ústřední vědecké a umělecké instituce. Bez laskavého souhlasu císaře byl vznik obdobného záměru v rámci tehdejšího Rakousko-Uherska nemyslitelný. Ve složitém období antagonistických česko-německých vztahů a po řadě zákulisních jednání a intervencí, které trvaly 15 let, nakonec sympaticky tvrdohlavý Hlávka uspěl. Zakládací listinu České akademie pro vědy, umění a slovesnost císaře Františka Josefa stvrdilo svým podpisem "Jeho císařské a královské apoštolské veličenstvo" dne 23. ledna 1890, evidentně pod Hlávkovým vlivem v českém jazyce jako František Josef I.
Jiří T. Kotalík, Akademie výtvarných umění