JAKUB IVÁNEK

Již během několikaletého čekání na nové kritické vydání vánočního kancionálku Jesličky (1658) známého českého jezuity Bedřicha Bridela (oproti edici, která se rozhodla užívat autorovo jméno v latinizované podobě [Fridrich Bridelius], užíváme v recenzi variantu českou, která je již ukotvena tradicí; variantu Fridrich Bridel, užívanou např. Kopeckým [viz níže], považujeme spíš za germanizovanou) bylo jasné, že půjde o edici zásadní. Např. již kvůli užitečnému propojení literárněhistorického a muzikologického hlediska, ale také typem edice, která zprostředkovává památku v úplnosti, aby postihla její místo v dobové produkci bez podstatných zkreslení, které s sebou obvykle přinášely výbory. Již předmluva ke knize nás informuje, že byl zužitkován přístup synchronní i diachronní a že má jít o edici odbornou, avšak zužitkovatelnou i laikem. Do jaké míry se autorům povedlo tyto postuláty naplnit?

Jména trojice editorů (Marie Škarpová za literární historii, Tomáš Slavický za muzikologii a Pavel Kosek za lingvistiku) dávají tušit, že práce na edici probíhala důkladně, s nejvyšší pečlivostí a vysokou mírou poučenosti o dobové problematice. Tomu ostatně odpovídal i čas strávený přípravou knihy. Nedá se tedy očekávat, že by v předložené edici bylo něco výrazně opomenuto, spíše budeme narážet na fakt, že podávaných informací je až příliš mnoho. Kromě vlastní edice, která zahrnuje jak texty, tak notový zápis všech písní Jesliček, kniha obsahuje ediční poznámku, trojici odborných studií (literárněhistorickou, muzikologickou a jazykovědnou), transkripční poznámku a bohatý textověkritický aparát, katalog písní kancionálu, který tvoří zásadní část edice z hlediska diachronního přístupu, a velmi obsáhlý blok komentářů a vysvětlivek, doplněný ještě o diferenční slovník (netřeba připomínat samozřejmé seznamy a rejstříky, které následují). Velkým plusem edice je pak i přiložené CD obsahující nové nahrávky všech editovaných písní (koncepci nahrávky vysvětluje Slavický v přídavku ke své studii).

Všichni zasvěcení vědí, že zdaleka nejde o první vydání Bridelem sestaveného kancionálku. Kromě samostatného otištění některých písní vyšly již dvakrát Jesličky jako „celek“ (Fridrich Bridel: Básnické dílo. Ed. Milan Kopecký. Praha, Torst 1994; Fridrich Bridel: Jesličky. Rozjímání o nebi v noci na jitřní Božího narození. Výbor z kancionálu Fridricha Bridela. Edd. Michaela Horáková, Milan Kopecký. Svitavy, Trinitas 1999). V uvozovkách proto, že jejich tehdejší editor Milan Kopecký přetiskl pouze písně, které nenašel ve starších pramenech, a považoval je proto za možný autorský příspěvek samotného Bridela české barokní hymnografii. Současná edice otázku „autorského vkladu“ nejen blíže osvětluje zjištěním mnoha cizojazyčných předloh písní, ale zároveň nevyjímáním z kontextu podstatně přispívá k pochopení díla jako celku a jeho místa v dobové hymnografii, čehož výběrová edice praktickým nezájmem o Bridelem očividně přejatou tvorbu ani nemohla dosáhnout. Dvojakost produkce vyplývá přitom už z podnázvu kancionálku Staré nové písničky, který by snad tuto skutečnost prozrazoval jednoznačněji, kdyby byl transkribován jako Staré, nové písničky.

Jak jsme již uvedli, spojení literární historie s muzikologií přijímáme v případě hymnografické edice veskrze kladně. Nejen proto, že píseň je ve své podstatě jednotou slova a hudby, a tak si zaslouží edici textu i nápěvu (u písní v Jesličkách nenotovaných vychází hudební stránka edice z časově nejbližšího zdroje, kterým bývají pro starší písně zpravidla Hlohovského Písně katolické z r. 1622), ale také z důvodů ryze badatelských. Zdá se, že právě díky dohledání pramenů nápěvů tzv. nových písní Jesliček (tedy těch, které neznáme ze starších českých zpěvníků) se podařilo zjistit i cizojazyčné textové předlohy většiny těchto písní, které Bridel do češtiny zpravidla překládal či adaptoval, někdy mu však sloužily pouze jako motivická inspirace k vlastní tvorbě. Slavický na příkladu Jesliček dokazuje spletitou provázanost tehdejší středoevropské hymnografie (oblast česká, německá, slovenská, maďarská, chorvatská a částečně polská), kdy nápěvy nadnárodních latinských písní sloužily jako přímá předloha písním v národních jazycích, které mohly vznikat jako jazykové varianty (překlady) či kontrafakta (nový text v lidovém jazyce nesouvisel s textem latinským). V porovnání s tzv. starými písněmi Jesliček, které byly přejaty z hymnografie 16. století (převážně reformačních církví), ale v jádru jsou často variacemi či kontrafakty latinských zpěvů pozdněstředověkých či dokonce předhusitských, se však nové písně z poloviny 17. století stále častěji inspirují také německou hymnografií, třebaže zejména bohemikální provenience (pražské jezuitské kancionály z let 1652 a 1655). Editoři však připouštějí, že tam, kde známe německou předlohu, může existovat společná latinská předloha, která nám z důvodu nedostatečného stavu poznání barokní latinské produkce uniká. Latinské předlohy obvykle identifikovali podle mimobohemikálních latinských zpěvníků (uherský a chorvatský).

Přesto se u několika čísel Jesliček nepodařilo dohledat žádnou hudební ani textovou předlohu (zejména písně č. 23, 24, 28, 35, 44 a snad i 37). Je tedy možné, a vzhledem ke stylovému a tvarovému propojení hudební a textové složky některých těchto písní dokonce pravděpodobné, že vznikly zcela nově, snad jako autorský počin Bridela básníka i hudebníka. U jiných písní bylo doloženo převzetí či upravení cizího nápěvu, ovšem jejich text se zdá být nový, nezávislý na pramenech (především známé „Rozjímání o nebi“ s č. 6, ale také např. písně č. 27 nebo 45).

Výše nastíněné výsledky diachronního výzkumu však nejsou pouze svědectvím o způsobu práce Bridela jako autora i editora, nýbrž také o podmínkách české hymnografie 17. století obecně. Svědčí na jedné straně o její značné konzervativnosti (přejímání často nejstarších vrstev českého hudebního fondu v antikvovaných verzích, přičemž otázka proč, zda z důvodů věroučných, či vlivem setrvačnosti tradice u širších vrstev, zůstává otevřena), na straně druhé o přílivu nových vlivů, rychlé recepci cizojazyčné, často nadnárodní produkce, výrazné změně hudebního i slovesného stylu (baroknost nových písní oproti staré produkci je více než nápadná; Jesličky jsou navíc jedním z prvních českých kancionálů zaznamenávajících generálbas) a způsobech, jakými vlastně české písně onoho nového stylu vznikaly.

Editoři Jesliček však sledovali písně nejen vzhledem k jejich původu, ale pokusili se nastínit také jejich další život. Je možná s podivem, jak textová složka značného množství Bridelových skladeb velmi rychle zapadla. Pokud přežila složka hudební, pak často s upravenými texty, nebo přímo jako kontrafakta, a to již ve Šteyerově kancionálu z r. 1683. Písně, které však v povědomí lidu, ať už díky tištěným kancionálům konce 17. a počátku 18. století, či vlivem tradování v rukopisných zpěvnících (jejich značný počet je v katalogových údajích taktéž zaznamenán), přežily, jsou pak často v jakési podobě přítomny rovněž ve folklorních sběrech 1. poloviny 19. století a v tzv. Kancionále svatojánském z let 1863–1864, který k barokní vrstvě hymnografie přihlíží.

Výše uvedené informace jsou připomenuty jednak v odborných studiích, jednak je můžeme vyčíst z katalogových údajů. Katalog jako celek je pojat velmi poctivě, možná až příliš, uvážíme-li, že některé informace se opakují ve vysvětlujícím textu, záznamech o recepci i hudebněkritické poznámce. Je proto až s podivem, že nejen katalog, který zaznamenává též kritická vydání jednotlivých písní v minulosti, tak vlastně celá kniha zcela zamlčují, že sedm písní Jesliček (č. 15, 21, 36, 38, 39, 41, 42) bylo v minulosti zhudebněno souborem Ritornello právě na albu Jesličky, staré nové písničky z r. 2000, kde jsou v bookletu zároveň editovány jejich texty a hudební zpracování většinou přináší mnohem delší verze než CD přiložené k nové edici. Domníváme se, že právě toto zhudebnění by si odkaz v nové edici jistě zasloužilo.

Nyní se však obraťme blíže k odborným studiím. Ústřední část textu Marie Škarpové přináší klasický literárněvědný rozbor zejména nových písní Jesliček, který může místy působit rozvláčně, ale ve výsledku velmi názorně ukazuje proměnu barokní produkce vůči starým textům. Čteme tu o známých figurách a tropech, avšak precizní analýza písní a odkazování především na německou sekundární literaturu (zejména Lateinische Dichtungstradition und deutsche Lyrik des 17. Jahrhunderts Karla Conradyho z r. 1962, ale i rozbor mariologických motivů v Jesličkách od Holta Meyera ze sborníku Zyklusdichtung in den slavischen Literaturen z r. 2000) otevírají často neokoukaný pohled na barokní slovesný styl, který vnímá známé kategorie v nových perspektivách a vsazuje je do nových souvislostí. Škarpová se zamýšlí také nad možným autorstvím Bridela. Problémem, který podle ní jednotné autorství narušuje, je rozdílnost stylově podobných písní, které jsou však zpracovány jednou kvalitně, podruhé nesrozumitelně. Odlišné ambice jednotlivých písní vysvětluje celkem tradičně pastoračním úsilím jezuitů, kteří se snažili působit na všechny vrstvy. Otázku, proč jsou tyto tolik rozdílné písně smíšeny v jednom kancionále, si však neklade. Pokud měly jednotlivé písně své odlišné adresáty, jakého adresáta měl kancionálek jako celek? Rozdělujeme optikou ambicióznosti produkci pro učenější a prostší vrstvy vždy právem? Nešlo spíš o různost situací, pro něž písně vznikaly, a tím odlišný žánr písní?

Zároveň by bylo dobré sledovat zvolenou obraznost písní ve vztahu k možné uchopitelnosti prostým člověkem. Např. symbolický obraz slunce, které paprsky proniká sklo, užitý ve dvou starých písních Jesliček, je literárně působivou metaforou, ale zároveň je spjat s běžně vnímatelnou skutečností, je názorný. A zřejmě proto není problematické jeho zapojení v poměrně jednoduché, až direktivně výchovné tříkrálové písni č. 18 („Tří králi znamenali“), která má doloženu i funkci kolední. V nové vrstvě barokní hymnografie bývá jako typické téma exkluzivní či ambiciózní lyriky představována mystická erotika. Ačkoli publikum ji v 17. století ještě nemuselo přijímat se samozřejmostí, Michna i Bridel zařazují ve svých zpěvnících řadu motivů z této oblasti, z nichž některé (zvlášť Michnovy) se v širších vrstvách uchytily a již na začátku 18. století nepředstavují v rámci obecně známých písní nic zcela výjimečného. S postupem 18. století se tato obraznost uplatňuje stále častěji, v kramářských tiscích často až šablonovitě. Podobně i pietistická literatura pokládá takové motivy za běžné. To vše prozrazuje, že lid tuto obraznost přijal.

Přestupme ale k naznačené otázce žánrové, které se nová edice Jesliček dotýká, ovšem ve výsledku ji prakticky neřeší. Marie Škarpová např. uvádí, že velké procento nových písní Jesliček lze označit za zpívané rozjímání. Tak je mnoho skladeb určeno i vzhledem k jejich hudebnímu provedení v závěrečných údajích k nahrávce. A dodejme, že většinou tato charakteristika na uvedené písně sedí, neboť jde o skladby s individuálním mluvčím a často i jasnými znaky rozjímavé polohy (rozvažování situace v jesličkách, nepochopitelnosti Boha, rozjímání nad podobou Ježíška, oslovování duše a výzvy k sobě samému, použití typických meditačních sloves jako patřím, spatřuji, rozvažuji apod.). V souvislosti s rozjímáním bychom měli výhrady zejména u dvou textů. Píseň č. 21 („Ó duše má rozmilá“) je provedena jako kostelní zpěv literátský, avšak vykazuje zjevné znaky rozjímání již svým incipitem, kladením otázek a celkově rozvažováním situace, které vrcholí představou objímání a líbání Ježíše. Jako rozjímání se pak jeví dle zařazení do knihy Johanna Mauburna s názvem Rosetum exercitiorum spiritualium et sacrarum meditationum i nalezená textová předloha písně, latinské cantio „Eja mea anima“. Naopak píseň č. 49 („Kriste pro naše spasení“) je uvedena jako zpívané rozjímání, ale již volba kolektivního mluvčího a použití typických obratů kolektivních písní, evokujících např. svatováclavský chorál („uslyšiž nás milý Pane, | myť k tobě voláme, | přispěj nám ku pomoci“), je jednoznačně vhodná spíše pro kostelní prostředí. Zajímavý žánrový hybrid pro nás představuje píseň č. 10 („Poslouchejte křesťané“), která má kolektivního mluvčího (křesťané), jenž je v úvodu vybízen k poslechu (vhodné pro kolední píseň, jak je také interpretována), ale zároveň má znaky rozjímání (obracení se ke Kristu otázkami, zvažování betlémské situace apod.). Folklorními sběry je píseň doložena právě jako kolední obchůzková.

Poslední zmíněný příklad nás přivádí také k zamyšlení nad mnohdy rozporuplným vztahem žánrového určení a dobového užívání písní, který je v katalogu edice několikrát naznačen. Zejména Škarpová, ale i Slavický hovoří také o kulturněhistorických souvislostech hymnografie, příležitostech, při kterých byly vánoční písně doby barokní zpívány. Není vůbec překvapením, že vedle kostelního a individuálního provedení jsou silně zastoupeny také rozličné obchůzkové a kolední obřady a pobožnost kolébky. Pozastavit se můžeme již nad písní č. 13 („Jméno Boží veliké Emanuel“), jejíž latinský pretext „Magnum nomen Domini Emanuel“ je bezpečně doložen v rámci pobožnosti kolébky, kde často fungovaly písně typu ukolébavky s rozjímavým laděním. Tato píseň je však i v české verzi typickým neutrálním hymnem, nijak netematizujícím kolébání dítěte. Podobně je tomu se známým latinským zpěvem „Puer natus in Betlehem“, který je doložen jako píseň kolední a obchůzková, třebaže je žánrově opět hymnem, jehož provedení bychom čekali spíše v kostelním prostředí. Na hudebním základě jednoho z jeho nápěvů vznikla např. v Jesličkách otištěná známá kolední a obchůzková píseň „Den přeslavný jest k nám přišel“. Sama Škarpová upozorňuje na fakt, že v kolední funkci jsou doloženy zcela jistě 3 písně Jesliček, avšak ani jedna z nich přímo situaci obchůzky netematizuje.

Úvahy nad žánrovým zařazením vánočních písní by tedy mohly dle našeho mínění vytvořit prostor k řešení problému autorských ambicí, jenž byl u Bridela již častokrát vznesen. Zároveň však touto cestou dospějeme ke zjištění, že žánrové určení a uchopení písně lidem nemusely být v absolutní shodě. Záměr autora a následné užívání jeho textu se mohly rozcházet.

Teď však zpátky k obecným postulátům edice. V poslední době se stává jaksi oblibou věnovat rozličné odborné edice současně též laické veřejnosti. Je to snad důsledkem snahy vyjít vstříc obyčejnému člověku, jemuž se současná věda (máme na mysli právě humanitní obory) stále více vzdaluje? Pokouší se o to i nové vydání Jesliček. Uvážíme-li, co z dané knihy by nepříliš poučený čtenář mohl zužitkovat, jsou to vlastní edice textů s notacemi, vysvětlivky a komentáře a přiložený CD nosič s nahrávkami. Zbylé části knihy jsou ryze odborné a svým jazykem i množstvím specializovaných informací tedy pro širší spektrum čtenářů nesrozumitelné. I v oněch „srozumitelných“ částech však narážíme na problematické jevy.

Prvním z nich je transkripce barokního textu. Pavel Kosek je v této oblasti personou předního významu a nepochybujeme, že jeho transkripční zásady, vycházející samozřejmě ze zásad Vintrových, jsou oprávněné a zakládají se na studiu značného množství dobových textů i gramatických příruček. Přesto se nemůžeme ubránit dojmu, že větná interpunkce bývá v jeho edicích spíš transliterována než transkribována. Ve snaze uchovat co nejvíce původních prvků a s odvoláním na rytmicko-eufonický princip barokní interpunkce ponechává na konci veršů čárku, nahrazující někdejší virguli. Vezmeme-li však v úvahu, že původně byly texty zapisovány převážně in continuo, byla virgule na konci veršů podstatným orientačním prvkem pro odlišení jednotlivých veršů, zatímco dnes, kdy zapisujeme verše na samostatné řádky, plní tuto funkci právě již odsazení na nový řádek (stejně tak i přepis současné poezie v souvislém textu vyžaduje použití lomítka/virgule pro naznačení hranic veršů, což ale nenahrazuje případnou syntaktickou čárku na konci verše). Nemůžeme se tedy zbavit dojmu, že čárka na konci verše je v transkripcích nadbytečnou, není-li dána syntaxí věty či souvětí. Přesto jsme nalezli několik míst, kdy čárka na konci verše v edici chybí (např. druhá sloka 37. písně či třetí sloka 39. písně). Kosek to zdůvodňuje veršovým přesahem, nicméně ten lze objevit i v jiných případech, kde čárku přepisuje (např. dvacátá první sloka 45. písně či pátá sloka 46. písně). Důvodem je to, že virgule chybí (respektive je posunuta jinam) v originálním tisku. Avšak zda šlo o záměr, nebo je to tiskařský lapsus, není vzhledem k dalším, jinak řešeným případům přesahů v textu zřejmé. Proč je zde navíc za přesahem, tedy uvnitř verše, užita virgule, když tradičně bývá uvnitř verše užívána comma? Pokud čtenář (někdy i ten poučený) neví, zda je čárka na konci verše skutečně syntaktického původu, nebo je jen eufonická — nehledě na chybějící čárky uvnitř veršů (např. ve druhé sloce 16. písně čteme: „radújme se veselme se“) a obecně složitější syntax barokních (navíc veršovaných) textů — může mít místy problémy s pochopením obsahu písní.

Komentáře a vysvětlivky považujeme ve čtenářských edicích starší literatury za zásadní, neboť umožňují čtenáři okamžité zorientování v historickém textu, který může být oříškem po jazykové stránce i svým obsahem (historické narážky, postavy, nejasné motivy, staré zvyky, mytologie apod.). Bohužel ne vždy bývají vysvětlivky ideální, u mnoha edic narážíme na jejich zanedbávání či úplnou absenci. V případě Jesliček máme před sebou případ zcela opačný, jsou vesměs důkladné a zabírají celých 34 stran. Jejich převážnou část tvoří vysvětlivky jazykové (výrazy, které lze dnes chápat jinak, než jak jsou míněny v barokním textu) a biblické komentáře. Nemůžeme se však zbavit dojmu, že zvlášť biblických citací je uvedeno tolik, že místo aby vysvětlovaly podstatné, zatěžují aparát zbytečnými odkazy. Nejsme si jisti, zda je důležité např. hned v 1. písni odkazovat biblickými úryvky termín Jednorozený, verše „Vůli Otce hlásil, aby hříšné spasil“, verš „neb trpěti musil“ apod. Je nám jasné, že zvláště u starých písní vypsání úryvků z Bible osvětlí, jak jsou v podstatě kombinatorní technikou složeny z biblických citací. Ale to je už věc související s jejich analýzou, která laického čtenáře pravděpodobně zajímat nebude a začne se v komentářích ztrácet, pokud je úplně nevytěsní. Podobně i jazykové vysvětlivky někdy působí nadbytečně (varújme se = střezme se, bydlicí = přebývající, tuplovaný = dvojnásobný, spolu hvězdy hrají = spolu hvězdy plesají apod.), ačkoli jsme našli i výrazy, které bychom naopak vysvětlili, ale edice tak nečiní (pasmičky, stredová studýnka, prasinec). Rovněž bychom se přimlouvali za vysvětlení označení planet Dobropán, Smrtonoš a Venuše v Rozjímání o nebi. Pokud bychom měli edici vnímat také jako čtenářskou, pravděpodobně bychom vysvětlivky a komentáře omezili na věci skutečně podstatné a naopak bychom zařadili před edici čtenářskou předmluvu, která by poskytovala obecné informace o díle i shrnovala poznatky zjištěné přípravou kritické edice v podobě přístupné laikovi. Takový text totiž v edici zcela chybí.

Nakonec zbývá zamyslet se ještě nad smyslem nového vydání Jesliček v rámci hymnografických edic obecně. Již v úvodu jsme vyslovili názor, že předložená edice je pro nás zásadní spojením literárněhistorického a muzikologického pohledu a rovněž vydáním díla jako celku. Domníváme se, že tento postup je zcela adekvátní a měl by být aplikován i na další případné edice raněnovověkých notovaných kancionálů. Zejména při tolik žádané edici Holanova zpěvníku Capella regia musicalis (1694), kterou možná zvažuje i osvědčený editorský tým Jesliček.

Na druhou stranu práce na Jesličkách ukázala i úskalí propojení synchronního a diachronního výzkumu, kterým je náročnost takového přístupu. Nejen z hlediska časového. Vznikne-li z nevelkého sborníčku 49 písní o zhruba 120 stranách osmerkového formátu edice o 480 stranách formátu A4, nedovedeme si představit, jaká by byla např. podoba (a jak dlouho by trvala příprava) zamýšlené edice Holanova zpěvníku, který má v originále zhruba 450 stran foliového formátu.

Dá se tedy říci, že nová edice Jesliček dobře osvětlila hymnografický provoz poloviny 17. století, přinesla řadu nových informací nebo ty známé nazřela z nových pohledů, ukázala pozitiva mezioborového výzkumu, ale zároveň i limity, které taková edice přináší. Zastáncům tzv. univerzálního edičního přístupu se tak může předložená edice jevit jako slepá ulička. My osobně se domníváme, že každé dílo si žádá svou metodu, svůj vlastní způsob zpracování. A Jesličky jsou jedním z mála kancionálů doby barokní, jež zvolenému přístupu vyhovují (kratší rozsah, propojení starého i nového repertoáru, notované i nenotované písně, zapojení autorských písní i překladů apod.). Považujeme tedy edici Jesliček Bedřicha Bridela z dílny trojice Škarpová — Kosek — Slavický za přínosný počin, ať už jejich styl práce bude, či nebude v budoucnu aplikován na jiná díla.

Fridrich Bridelius: Jesličky, staré nové písničky. Edd. Marie Škarpová, Pavel Kosek, Tomáš Slavický. Brno: Host/Masarykova univerzita 2012. 480 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2015.