Kniha zkoumá vztah avandgardního umění první poloviny 20. století k umění baroka a manýrismu. Na desítkách příkladů z výtvarného umění i literárních textů ukazuje, jak avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy, jež bourá ztrnulé přistupy a vůči nim v opozici staví umění, jež odráží ducha nové doby.
Previous
Next
Již Slunce z Hvězdy vyšlo?
JAKUB IVÁNEK
Již během několikaletého čekání na nové kritické vydání vánočního kancionálku Jesličky (1658) známého českého...
Problematika popisu a mezioborovost
MARKÉTA MAGIDOVÁ
Téma deskripce je v literárněvědné teorii, té české zvláště, ve srovnání s naratologickými tématy...
Živá versologie
JAN WIENDL
Versologický tým při pražském Ústavu pro českou literaturu AV ČR představuje v posledních letech řadu...