Matija Murko

(1861–1952)

„Národy slovanské v době historické ani po stránce kulturní nikdy celek netvořily ani tvořiti nebudou, avšak přece bylo mezi nimi vždy tolik a tak živých vzájemných vztahů, že správné poznávání jejich minulosti, jakož i rozvážný soud o jejich budoucnosti nabudou jasnosti, nastoupíme-li po srovnání slovanských jazyků také cestu srovnání slovanských literatur.“ Citát z pamětí slavisty Matiji Murka, od jehož narození letos uplynulo 150 let, parafrázuje hlavní myšlenku jeho habilitační přednášky a zároveň jedno ze zásadních přesvědčení, jimž zůstal věrný po celý život.

Matija Murko se narodil 10. února 1861 ve vesnici Drstelja nedaleko slovinského města Ptuj v početné selské rodině. Prvních deset let žil „bohatý a pestrý život venkovského kluka, který musil pásti dobytek a pomáhat při všech polních a jiných pracích“; zbytek jeho mládí vyplnilo intenzivní studium. Z reálného gymnázia v Ptuji přešel na vyšší gymnázium v Mariboru a od roku 1880 studoval slavistiku a germanistiku na vídeňské univerzitě. Vždy se považoval za žáka „starofilologicky“ orientovaného zakladatele srovnávací slovanské jazykovědy Frana Miklošiče a germanisty Richarda Heinzela, později profesora pražské německé univerzity. Ve Vídni poslouchal také přednášky T. G. Masaryka, s nímž od té doby udržoval styky. Příprava disertační práce z germanistiky o staroněmeckém glosáři přivedla M. Murka v r. 1883 poprvé do Prahy.
V letech 1887–1889 absolvoval studijní pobyt v Rusku, při němž poznal vedle univerzitního prostředí Petrohradu a Moskvy také ruský venkov. Cesta výz­namně ovlivnila jeho další zaměření i budoucí kariéru: díky jazykovým schopnostem a širokému rozhledu se stal referentem pro slovanský tisk na vídeňském ministerstvu zahraničí. Po dokončení monografie o německých vlivech na českou romantickou literaturu se v r. 1896 na vídeňské univerzitě habilitoval pro slovanskou filologii; v r. 1902 získal pro tento obor řádnou profesuru ve Štýrském Hradci. Zde se intenzivně zabýval také etymologií (jako spoluredaktor časopisu Sachen und Wörter) a jihoslovanskou etnografií (terénní výzkum v letech 1909–1913, při němž průkopnicky používal fonografického záznamu). Ve Štýrském Hradci se M. Murko také oženil s Jelou Serncovou, s níž měl čtyři děti.
V průběhu první světové války se obtížně snažil sladit postoje loajálního rakousko-uherského občana a zároveň uvědomělého Jihoslovana. Patrně i to spolupůsobilo, když koncem roku 1916 přijal nabídku řádné profesury na univerzitě v Lipsku. Odtud se o čtyři roky později stěhoval do Prahy, kam byl na návrh Jana Máchala a jeho kolegů povolán jako řádný profesor jihoslovanského jazyka a literatury. V jeho jmenovací listině se výslovně ozývá dobová ambice mladého státu na „vybudování Prahy a najmě Karlovy university jako střediska a ohniska slavistických studií“. M. Murko k realizaci tohoto záměru přispěl univerzitními přednáškami, vybudováním slovanského semináře s bohatou knihovnou, z nějž se brzy stal největší ústav filozofické fakulty, založením (záhy renomovaného) časopisu Slavia a zásadním podílem na uspořádání dvou velkých odborných kongresů: I. sjezdu slovanských geografů a etnografů (1924) a I. sjezdu slovanských filologů (1929). V českém akademickém prostředí se Murko aklimatizoval velmi rychle, pojily jej dlouholeté vazby. Vedle neformálních styků s mnoha osobnostmi se mu dostalo i oficiálních poct: v roce 1909 získal čestný doktorát české univerzity a v roce 1913 byl zvolen členem III. (jazykovědné) třídy ČAVU.
Ve vlastním vědeckém výzkumu v polovině 20. let navázal tam, kde skončil před válkou, a podnikl v letech 1924–1932 dalších pět „cest za jihoslovanskou epikou“. Od zpracování výsledků byl odváděn dalším velkým organizačním úkolem – těsně před penzionováním přijal v květnu 1931 post předsedy Slovanského ústavu, mezi jehož první členy patřil od založení této instituce v roce 1928 a v jehož čele stál až do faktické likvidace ústavu v roce 1941. Po válce se Murko vzhledem k vysokému věku do činnosti Slovanského ústavu již nezapojil, avšak pracoval na posledních knihách. Jeho Paměti vyšly v roce 1949 a dvojsvazková monografie o etnografických výzkumech jihoslovanské písně Tragom Srpsko-Hrvatske narodne epike o tři roky později.
Matija Murko zemřel 11. února 1952 v Praze.

MAREK ĎURČANSKÝ,
Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy