Texty bez čtenářů aneb Horečná nehybnost vědy

Exponenciální nárůst publikací ve vědecké sféře souvisí se zdánlivým paradoxem moderní společnosti, která zůstává relativně stabilní, jen pokud je dynamická. Přesněji řečeno, pokud roste. Ekonomické křivky růstu musí neustále stoupat, výrobní a organizační procesy a intenzita konzumu musí zrychlovat a frekvence nabídky „inovací“ se musí zvyšovat. Tato „logika růstu a zrychlování“ moderní doby, o které pojednává například německý sociolog Hartmut Rosa, je bezesporu důležitou hybatelkou a spolutvůrkyní společenských změn — a to spolu s ostatními bytostně moderními principy, jako je racionalizace, individualizace, diferenciace, komodifikace. Výkon, produktivita a efektivita jsou, ať to zní jakkoli rozporuplně, stabilizačními nástroji reprodukujícími moderní společnost. Je však stále zřetelnější, že mají zároveň nespočet vysoce problematických a nezamýšlených efektů, a to jak z makrosociologického či ekologického hlediska, tak na úrovni mezilidských vztahů, psychiky a etiky v našich každodenních životech.
Modernita není perpetuum mobile — vždy existují specifičtí aktéři, kteří výše popsaný mechanismus cíleně aktivizují, udržují a prohlubují. Česká společnost, jakožto moderní společnost, není, jak tušíme, z této dynamiky vyjmuta. Pokud se pokoušíme porozumět specifickému společenskému jevu či procesu, je třeba vzít v úvahu globální trendy, stejně jako domácí specifika. Národní politiky, opatření a regulace představují výsledek jejich střetávání — a přístup k hodnocení a financování české vědy není v tomto ohledu výjimkou.

Světová věda po česku
Nejrůznější formy hodnocení jsou nedílnou součástí moderní vědy — „peer review“, časopisecké recenze na cizí díla, Nobelovy a jiné ceny, habilitační a profesorská řízení. Jen málokterý vědec či vědkyně by se principiálně stavěli proti hodnocení. Byli to ostatně sami příslušníci vědecké obce, kdo u nás v devadesátých letech po hodnocení na národní úrovni první volali a kdo ho aktivně vytvářeli.
Hodnocení české vědy zaváděné postupně od roku 2001 vykazovalo několik specifik, ve své kombinaci ve světě nevídaných. Probíhalo každoročně, bylo uplatňováno bez ohledu na obory a typy institucí, sbírané „RIVové“ body (od Rejstříku informací o výzkumu) měly být automaticky převáděny na peníze pro výzkumné organizace, parametry metodiky hodnocení se rok od roku (někdy více, někdy méně podstatně) měnily. Celý proces charakterizovala vysoká míra nejistoty, nesolidnost a nekompetence státních úředníků, kteří měli systém na starosti, a pravděpodobně i jejich „zlobbování“ ze strany průmyslu, jenž v „reformě“ zavětřil prostor pro odklon veřejných peněz a kapacit ve prospěch soukromých podnikatelských aktivit.
Ale ani akademická obec nevyšla z této zkoušky dobře. Jednotlivé obory a typy institucí nedokázaly jednat solidárně, vysoké školy a Akademie věd stály mnohdy proti sobě. Jednotliví akademici se na budování systému (často jakožto vlastní zbraně na akademickém bojovém poli o zdroje) aktivně podíleli. I tam, kde jej kritizovali, začal systém hodnocení přezdívaný „ kafemlejnek“ často prokapávat dovnitř akademických institucí a z pochybného nástroje na financování výzkumných organizací se stal ještě pochybnější nástroj na řízení výzkumných týmů a navigaci akademických drah jednotlivců. Namísto protestu a odporu začali výzkumníci a organizace hledat způsoby, jak v systému za každou cenu obstát. V případě humanitních a společenskovědních oborů to pak nezřídka znamenalo nahrazení kvality kvantitou. Zakládala se nová nakladatelství a časopisy, skrze domluvená citační bratrstva se „vyráběl impakt“ (jde o manévr prosazení vlastního časopisu do databáze soukromé společnosti Thomson Reuters, která z citací mezi články ve sledovaných periodicích měří takzvaný impakt faktor, který se při hodnocení využívá jako klíčový ukazatel kvality publikací). Autorům nejde o čtenáře, a dokonce ani o prodej. Systémem jsou vedeni ke střádání rychlých RIVových bodů, které jsou dnes měnou na poli české vědy, směnitelnou za jistých okolností i přímo za koruny.
A co je možná nejhorší, tento akademický pseudokapitalismus nerozbil kvazifeudální vazalské vztahy charakterizující řadu univerzitních pracovišť, jen se přes ně zvláštním způsobem převrstvil. Pesimista by řekl, že tak máme to nejhorší z obou systémů.
Obraz nevinných vědců drcených externími politickými a ekonomickými tlaky, který je někdy ve veřejných diskusích mobilizován, je tedy zavádějící. Stejně tak je ovšem zavádějící představa, že se stačí pro řešení obrátit na Západ, do vyspělých demokracií a zralých výzkumných systémů. Z tohoto omylu nás může vyvést třeba jen pohled do jednoho z posledních čísel časopisu Nature.

Leidenský manifest
Když letos v dubnu Diana Hicks, Paul Wouters, Ludo Waltman, Sarah de Rijcke a Ismael Rafols formulovali diagnózu, že organizace, hodnocení, a tudíž i financování vědy čím dál více podléhá (na úkor rigorózního vědeckého posouzení) různým typům indikátorů a dat shromažďovaných algoritmy, kódy a softwarem, neříkali tím nic nového. Podstatné na jejich Leidenském manifestu bylo, že systematizoval řadu důkazů shromážděných za poslední desetiletí napříč zeměmi a že mu dal zveřejněním podporu Nature, jeden z nejprestižnějších vědeckých časopisů, snažících se mimo jiné o reflexi vývoje vědy napříč obory.
Vědci napříč disciplínami jsou přímo i nepřímo pobízeni publikovat nejen více článků, ale zejména více článků v časopisech s velkým (nebo v případě humanitních a společenských věd vůbec nějakým) impakt faktorem; jsou přímo či nepřímo tlačeni ke zvyšování svého H-indexu (oba tyto indikátory určují citační ohlas; v prvním případě časopisu, v druhém samotného výzkumníka). Tyto, a nejen tyto, numericky založené indikátory, které fungují na různých úrovních a v různém rozsahu (jak uvádí britský sociolog Roger Burrows, akademici ve Velké Británii potenciálně podléhají až stovce metrik), nejsou nezbytně problematické z definice, ale proto, že vycházejí z několika málo scientometrických databází, které provozují soukromé společnosti Thomson Reuters a Elsevier za účelem zisku, a také proto, že se staly hegemonickými referenčními body ve vědeckém provozu. Rozhodují výběrová řízení, na jejich základě se rozdělují finanční prostředky, slouží jakožto závazné a neotřesitelné údaje vypovídající o vědecké kvalitě, o hodnotě akademických pracovníků a pracovnic, jejich finančním přínosu pro pracoviště, slouží jako marketingové/PR nástroje.
Současný dominantní způsob metrického pojetí vědy, jak upozorňují Hicks a kolektiv, upřednostňuje kvantitu před kvalitou, nezohledňuje — nebo jen minimálně — diverzitu disciplín (tedy k matematice, biologii, historii či sociologii se navzdory jejich omezené souměřitelnosti přistupuje stejně), nerozlišuje — nebo jen minimálně — mezi základním a aplikovaným výzkumem; nereflektuje různé typy relevance (pro akademickou debatu, aplikaci vědění pro ekonomický zisk, řešení společenských problémů, ovlivňování veřejných politik); nebere v potaz širší socioekonomický a kulturní kontext. Vědecká excelence je redukovaná na publikovaní v angličtině (časopisy s impakt faktorem vycházejí ve velké většině anglicky), a tím je marginalizován regionálně, národně a lokálně důležitý výzkum. Důsledkem je také to, že současné metriky rozpoznávají primárně články v impaktovaných časopisech na úkor ostatních publikačních výstupů (kapitola v knize, kniha samotná a tak dále). Třístránkový článek nebo jiná „nejmenší publikovatelná jednotka“ může v této logice mít větší hodnotu než kniha o čtyřech stech stranách. Sběr dat potřebných pro tvorbu scientometrických databází je často neprůhledný a příliš složitý, vědci samotní se mohou jen těžko vyjadřovat a ověřovat scientometrická data a jejich analýzu.
Autoři Leidenského manifestu přitom nebrojí proti hodnocení a indikátorům jako takovým, ale naléhavě varují před jejich mechanickým používáním ve vědních politikách a jednorozměrnou imaginací, s níž jsou obvykle spojeny. Kvalitu a smysluplnost vědy nelze shrnout do jednoho nebo pár čísel.

(Nad)produktivní věda?
Vraťme se nyní k širším společenským souvislostem celého vývoje. Kvazitržní étos současného hodnocení souvisí s upevňováním podnikatelsky orientovaného manažerismu a správy vědeckého provozu obecně. Asi nejviditelnější proměnou je plíživá, ale systematická redukce smyslu vědy a poznání ve vztahu ke společnosti na výrobní prostředek, kdy jsou výzkumné instituce a univerzity se svými aktivitami pojímány primárně jako další součásti ekonomiky. Politická třída od nich dnes především očekává, že významně promluví do postkrizového hospodářského růstu. Vědecké a vzdělávací instituce v tomto kontextu přijímají organizační strategie, strukturální opatření, technologie organizace práce, techniky měření pracovní výkonnosti a zároveň hodnoty běžné pro komerční a ziskový sektor.
Tyto posuny se projevují mimo jiné též v proměně rétoriky a jazyka vědní politiky na úrovni státu i samotných vědeckých a vzdělávacích institucí. Principy „konkurenceschopnosti“, „efektivity“ , „produktivity“, „excelence“ a „inovací“ jsou běžnými referenčními body tohoto redukcionistického pojetí vědy. Například evropská iniciativa Smart Specialisation Strategy (RIS3/S3 Strategie), která nově představuje podmínku pro čerpání evropských investičních fondů pro výzkum, vývoj a inovace v letech 2014—2020 a jako taková promluví do tvorby obsahu evropských i národních vědních politik, je exemplárním příkladem výše zmíněné změny diskurzu v chápání vědy jakožto primárně výrobního faktoru a „urychlovače“ hospodářského růstu.
Je ale taková věda skutečně přínosná? Pro koho a z jakého hlediska? To, že vědci vykazují čím dál více „bodů“ (reflektujících počet a bibliometricky měřenou kvalitu publikací a počty patentů, průmyslových vzorů nebo certifikovaných metodik), není primárním znakem vědeckého pokroku, ale přímým důsledkem způsobů hodnocení vědy a vědní politiky. Český kafemlejnek, podobně jako řada jiných zahraničních systémů hodnocení, prohlubuje to, čemu někteří kritici říkají „posedlost kvantitou“, kdy více je vždy automaticky lépe: více publikací v impaktovaných časopisech (tedy časopisech vedených v databázi soukromé společnosti Thomson Reuters), více grantových peněz, více citací. Akademici tak tráví velké množství času vytvářením potřebných vykazatelných indikátorů/bodů, vyráběním excelentních životopisů (CV), vyplňováním formulářů. Je v současném prostředí čas a prostor na bádání, které bude mít impakt nad rámec dominantních kritérií dnešní vědy: tedy bodů, metrik a ekonomické aplikace?
Na první pohled se vědecká produktivita a výkon mohou jevit jako žádoucí, nicméně v momentě, kdy se stávají fetišem a organizujícím prvkem akademické profese, začínají plnit docela jinou funkci. Kauzální vztah mezi produktivitou a výkonem v podobě vzrůstajícího počtu publikací a lepší vědou, pokrokem, společenským impaktem a inovací neexistuje. Fakt, že se některá témata stanou paradigmatickými a úspěšně publikovatelnými, logicky ani automaticky neznamená, že přináší podstatné a celospolečensky prospěšné objevy; může být jen známkou toho, že díky kvantitě a frekvenci publikací a citací již dominují v existující literatuře/kánonu. Náhodný není v této souvislosti ani nárůst (odhalených) plagiátů, rozmach černého trhu s autorstvím a přijatými texty k publikacím v prestižních časopisech, jak na to například v roce 2013 upozornila Mara Hvistendahl v časopise Science.
Zkušenosti z prostředí, kde jsou dnes metriky „bez přívlastků“ důsledně aplikovány, ukazují, že jednorozměrná orientace na výkon a kvantifikaci podstatně strukturuje a spoluutváří pracovní a mezilidské vztahy a interakci mezi spolupracovníky, učiteli a studenty, podřízenými a nadřízenými; podlamuje a v jistém ohledu nahrazuje etiku vědecké kolegiality ve prospěch hypersoutěživosti; posiluje v akademickém prostředí praktiky vykořisťování, manažerského nátlaku a formalismu, které jsme si obvykle spojovali s byznysem a korporacemi (logika bonusů a zlatých padáků), či dokonce s klikami a mafií. Rektoři britských a amerických univerzit, jejichž platy se pohybují až v řádech milionů dolarů ročně, dostávají například bonusy za postup institucí, jež řídí, ve světových žebříčcích univerzit (zatímco řadoví vyučující se někdy najímají na semestry, jsou placeni od odučených hodin, mají velmi nejisté vyhlídky v rámci budoucího zaměstnání a studující odcházejí po absolvování školy s ohromnými dluhy za školné). Za jakou cenu a jakými způsoby už se neřeší a celá věc nebezpečně připomíná logiku shareholder kapitalismu, který preferuje krátkodobé zisky a rychlé vyplácení dividend na úkor dlouhodobého a promyšleného rozvoje. Britský časopis Times Higher Education na konci minulého roku referoval o případu profesora toxikologie na Imperial College London, který v souvislosti s opakovaným neúspěchem v grantové soutěži a institucionálními tlaky na svou osobu spáchal sebevraždu. Následná diskuse na půdě univerzity i v širším akademickém prostředí jasně naznačila, že v kontextu britského vysokého školství nešlo o případ ani zdaleka výjimečný, a současné podmínky a organizace akademické práce, včetně jejich osobních a psychologických dopadů, jsou obestřeny hradbou mlčení.
Neplédujeme pro udržení či návrat do „starých zlatých časů“, které mimo jiné charakterizoval dodnes trvající mužský šovinismus, nepotismus nebo elitismus. Pokládáme si však otázku: Jsou tyto trendy naším nevyhnutelným osudem, nebo existují alternativy?

Limity analýz a možnosti vychýlení
Drtivou kritiku situace na akademické půdě formulovali nedávno Willem Halffman a Hans Radder. Pointou jejich textu „The Academic Manifesto: From an Occupied to a Public University“ (Minerva, 2015) přitom je, že kriticky analyzovat vývoj nestačí. Stejně jako u jiných napětí a krizí soudobého kapitalismu, texty kriticky rozplétající podobu současné organizace vědy byly sepsány, publikovány, šířeny a v tomto případě často i široce čteny, výše načrtnuté trendy pokračují, a dokonce se prohlubují. Jak tedy podle nich postupovat?
Autoři pochopitelně nepřicházejí s žádným osvědčeným desaterem, které by bylo možné jednoduše aplikovat. Navrhují ale řadu opatření a strategií, které by ve své kombinaci mohly současnými trendy pohnout a vychýlit je ve směru pro jednotlivce žitelnější a společnost prospěšnější alternativy. Patří mezi ně třeba princip, že se všichni akademici věnují jak výzkumu, tak výuce, auditní procesy jsou omezeny na maximálně deset procent činnosti akademických pracovníků, je zaveden zákaz dalšího slučování univerzit do megaorganizací (které umožňuje jejich poskočení na globálních žebříčcích univerzit podmiňující, jak jsme zmiňovali výše, manažerské bonusy). Prosazení těchto kroků bude vyžadovat solidární postup a jistou míru kuráže akademiků v jejich každodenním pracovním životě — v podobě koordinovaných bojkotů některých opatření, „kontra-auditů“ managementu nebo naopak švejkovsky důsledného dodržování pravidel ad absurdum.
Nejpodstatnější je přitom obnovit veřejný charakter akademických institucí a jejich celospolečenskou užitečnost, která nebude redukovaná na kvantitativní indikátory či ekonomické ukazatele. Ta musí mít podobu dlouhodobého procesu (ne jednorázového vykazování akademických produktů) a předpokládá odvahu akademiků vystavovat se otázkám, názorům a hlediskům mimo pro ně relativně bezpečnou půdu akademických debat.

Tereza Stöckelová je socioložka, věnuje se studiu vědy, technologií a medicíny. Působí v Sociologickém ústavu Akademie věd České republiky, mimo jiné jako šéfredaktorka anglických čísel Sociologického časopisu / Czech Sociological Review, a vyučuje na Katedře obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK.
Filip Vostal je sociolog a filozof. Věnuje se sociologii času a sociologii vědy. Působí v Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky.