Zprávy

Čekal bych, že pětadvacet let po revoluci budeme mnohem dál

25.7.2015    http://www.penize.cz, Autor:  Ondřej Tůma
 

Proč se nám nedaří dohánět západní ekonomiky a utíkají nám i země jako Slovensko, Polsko a Slovinsko? Máme při současném uspořádání Evropy šanci něco na tom změnit? A podaří se nám zbavit nálepky „montovna Západu“? Na tyto a jiné otázky odpovídal Jan Švejnar v rozhovoru pro server penize.cz

S Janem Švejnarem jsem se sešel v sídle institutu CERGE-EI jen chvíli před přednáškou významného světového ekonoma Willema Buitera. Ten hovořil především o tom, jestli se už eurozóna uzdravuje po nepříjemné hospodářské krizi a jaké překážky na cestě ke stabilizaci budou lídry Evropské unie ještě čekat. Při rozhovoru s bývalým kandidátem na prezidenta mě ale mnohem víc zajímala pozice české ekonomiky, které se dnes sice daří, z dlouhodobého hlediska se jí ale nedaří dohánět Západ. „Nevyužili jsme toho, že jsme měli velmi výhodné počáteční podmínky. Zbytečně tolerujeme vysokou korupci, postrádáme štíhlejší a výkonnější úřady, máme komplikovanou daňovou soustavu, příliš zdaňujeme pracovní sílu. To je jedna věc za druhou, kde by se naší ekonomice dalo výrazně pomoci. Kdyby se to podařilo, mohli bychom dlouhodobě růst rychle. Pozitivní je alespoň to, že potenciál tady pořád ještě máme,“ dodává Jan Švejnar. Času ale prý není nazbyt.

České ekonomice se letos daří nad očekávání dobře. Jste optimista i v dalším – a hlavně delším – časovém horizontu?
Krátkodobě je tady určitě důvod k optimismu, a to hned z několika důvodů. Myslím, že se nám konečně po hluboké recesi podařilo odrazit ode dna. Pozitivní je především to, že na tom mají hlavní zásluhu podniky, které se už nebojí investovat, a domácnosti, které začaly víc nakupovat. Export to tady nemůže táhnout věčně sám. Je navíc potřeba ocenit i současnou vládu, která na rozdíl od vlád předchozích vyznává stimulativní politiku, kterou naše hospodářství potřebuje.
Evropa teď zřejmě poroste o něco pomaleji než my. Jestliže bychom rostli kolem tří procent, tak v případě Evropy to bude zhruba mezi jedním a dvěma procenty. Samozřejmě bude hodně záležet na tom, jak se vyvine situace Řecka.

A jak se podle vás Česku povede z dlouhodobého hlediska?
Vláda, ale i soukromý sektor, se musí naučit investovat do oblastí, které jsou skutečně důležité. Peníze by měly mířit do celkového rozvoje infrastruktury, hlavně té dopravní. Zapracovat se musí také na právním rámci a zefektivnění institucí tak, aby se podařilo vytvořit přívětivé prostředí pro domácí i zahraniční investory. Nejdůležitější faktor je nakonec ale lidský kapitál. Tam jde o zkvalitnění školství na všech úrovních. A v neposlední řadě musím jmenovat i investice do vědy a výzkumu.

Řada ekonomů kritizovala Nečasovu vládu za příliš tvrdá úsporná opatření. Byla právě ta hlavním důvodem toho, že nám ostatní státy regionu začaly hospodářsky utíkat?
Určitě to byl jeden z důvodů. Velkou roli ale sehrál i fakt, že Nečasova vláda mezi lidi neustále vysílala signály, které zvyšovaly míru nejistoty. Nebyla konzistentní v daňové politice, nedokázala úspěšně zavést druhý pilíř důchodového systému. Když se k tomu ještě připočetla globální nejistota, která tehdy panovala, tak to zkrátka táhlo celou ekonomiku dolů. Samozřejmě měli Nečas a spol. smůlu vtom, že šlo o období hluboké recese. Současná vláda naopak může využívat toho, že se světová, a především evropská ekonomika opět posouvá po spirále vzhůru.

Říkáte, že v nejbližší době pravděpodobně porosteme o trochu rychleji než vyspělá Evropa. Dlouhodobě se nám ale moc nedaří rozvinuté evropské země dohánět, a to ani čtvrtstoletí po revoluci. Čím to je?
Je to zarážející. Mnoho lidí čekalo, že se po revoluci budeme sunout kupředu mnohem rychleji. Byly tady odhady, že do deseti let doženeme Rakousko. Já jsem sice myslel, že to potrvá déle, ale je pravda, že pětadvacet let po revoluci bych očekával, že budeme mnohem dál.
Myslím si, že je to dáno kombinací řady nešťastných opatření v rámci hospodářské politiky. Nevyužili jsme toho, že jsme měli velmi výhodné počáteční podmínky – nízkou míru zadluženosti, výhodnou geografickou polohu, pracovité a disciplinované lidi, poměrně kvalitní systém školství. Navíc jsme měli s demokracií historickou zkušenost, takže to pro nás nebylo něco úplně nového. Musíme si uvědomit, že tady byla spousta zemí, které tyto základy neměly. Bohužel výsledkem je to, že se nám nedaří přibližovat západní Evropě tak, jak bychom chtěli, a že si v tom země jako Slovensko, Polsko nebo Slovinsko vedou mnohem lépe.

Kdy jsme začínali nabírat další ztrátu?
Už ve druhé polovině devadesátých let jsme nabrali první ztrátu kvůli recesi, kterou způsobila Klausova vláda. Druhá recese pak nastala kvůli nešťastným úsporným opatřením po nedávné hospodářské krizi, které jsme před chvilkou zmiňovali. Musíme si ale uvědomit, že i v době silné konjuktury mezi lety 2002 až 2007 jsme byli třetí nejpomaleji rostoucí země zdesítky nových států Evropské unie.

A pokud byste měl pojmenovat hlavní příčinu?
Je to vždycky souhra různých okolností. Kdybych měl ale identifikovat jednu zásadní věc, tak je to nedostatečně funkční právní a instituční systém. Ačkoli sem zahraniční investice stále proudí – přece jen máme dobrou geografickou polohu a relativně nízké mzdy a pracovní náklady –, tak má naše prostředí vtěchto ohledech velké nedostatky, které brání ještě většímu přílivu zahraničního a regeneraci domácího kapitálu.

Je ale možné při dnešním uspořádání Evropy dosáhnout toho, abychom současný stav nějak zásadně změnili?
Já si myslím, že ano. Kdybychom měli velice dobře propracovanou vizi a od ní se odvíjející strategii, kde bychom hráli významnou roli středně velkého státu a vytvářeli koalice uvnitř Evropské unie, tak by se věci podstatně změnily. To, co přichází  z Bruselu, bychom pak brali jako něco, co jsme spoluvytvořili, a ne jako nějaký diktát. Pak bychom měli také víc lidí ve vysokých funkcích uvnitř klíčových institucí. Nemáme lidi na vysokých postech v Evropské unii, Světové bance ani Mezinárodním měnovém fondu. Byla například chyba našich úřadů, že neprosadily významnou ekonomku Michaelu Erbenovou, bývalou členku bankovní rady ČNB, na post ředitelky v měnovém fondu.
Neochota být „tvořící částí Evropské unie“ a neschopnost sledovat společné cíle, má vliv na to, jakým směrem se naše ekonomika vyvíjí. Zbytečně tolerujeme vysokou korupci, postrádáme štíhlejší a výkonnější úřady, máme komplikovanou daňovou soustavu, příliš zdaňujeme pracovní sílu. To je jedna věc za druhou, kde by se naší ekonomice dalo výrazně pomoci. Kdyby se to podařilo, mohli bychom dlouhodobě růst rychle. Pozitivní je alespoň to, že potenciál tady pořád ještě máme.

V posledních pětadvaceti letech jsme ho neuměli využít, podaří se to v příštích desetiletích?
Máte pravdu, času není nazbyt. Dochází tu totiž kodlivu mozků a finančního kapitálu do zahraničí. Potřebujeme akceschopnou vládu, která dokáže hnát hospodářskou politiku dopředu.

Česko je často označováno za montovnu Západu. Neměli bychom se snažit zbavit této nálepky a nebýt jen exportní země slevnou pracovní silou?
Hodně lidí si to možná neuvědomuje, ale v první fázi transformace díky za tu montovnu. Nebylo pro nás vůbec špatné, když se nám sem podařilo dostat automobilky a další průmyslové firmy. Z dlouhodobějšího hlediska by ale samozřejmě mělo být přirozené, že tyto firmy budou přecházet víc na východ, kde pro ně bude levnější pracovní síla. My bychom měli být naopak schopni přilákat investory, kteří hledají vyšší přidanou hodnotu a potřebují vzdělanější a kvalifikovanější pracovní sílu.
Moderní ekonomika vytváří prosperitu a stabilitu na základě přílivu a odlivu kapitálu. Dřív se kapitál tolik nepohyboval, ale v dnešním globálním světě je to už jinak. Singapur je příkladem země, která byla velmi chudá, navíc s velkou mírou korupce. Všichni si mysleli, že to po odchodu Britů bude jedna znejhorších ekonomik světa. Díky cílevědomosti, disciplinovanému přístupu a jasné integrované hospodářské politice se jim podařilo jít velice rychle kupředu. Dnes už ani nechtějí investory, kteří by u nich poptávali nekvalifikovanou pracovní sílu.

Nehrozí nám, že když se zvýší náklady na nekvalifikovanou a středně kvalifikovanou pracovní sílu, tak se nám nepodaří ničím nahradit část kapitálu, která odteče na východ?
Rozvrstvení mezd mezi podniky je přirozené a možná by mohlo být ještě větší než doposud. Minimální mzda je u nás oproti unijnímu průměru poměrně nízká. Nekonkurenceschopnost nám tedy určitě nehrozí. Myslím si ale, že by se tu mzdy měly víc posuzovat v rámci možností jednotlivých podniků. Zatímco některé firmy jen tak tak přežívají a zvyšování platů by je položilo, jiným firmám se daří dobře a mohly by si klidně dovolit větší růst mezd, aniž by hrozilo, že bude potřeba hledat levnější pracovní sílu v jiných zemích. Navyšování mezd se tu ale do velké míry domlouvá kolektivní cestou na průmyslové úrovni, takže nejde plošně zvyšovat platy o moc, protože by to uškodilo slabším firmám. Jsem ale přesvědčený, že si s tím kreativně myslící zaměstnavatelé nakonec poradí a dokážou odpovídajícím způsobem platově ohodnotit svoje kvalifikované pracovníky.

Ve kterých konkrétních oblastech byste u nás hledal přidanou hodnotu zhlediska kvalifikované práce?
Máme tu řadu úspěšných softwarových firem svýbornými inženýry a techniky. Ale rozhodně není třeba upírat se jenom jedním směrem. Velmi efektivní u nás může být i zemědělství a zpracovatelský průmysl. Větší důraz by se tu měl klást například na prosperitu středních podniků, ale taky na vědu, výzkum a aplikace. To dobře funguje třeba ve Švýcarsku nebo v Rakousku.

Zmiňujete střední podniky. Právě od malých a středních firem pravidelně slýcháme, že jim stát zbytečně hází klacky pod nohy…
Ano. Budu se opakovat, ale je potřeba zjednodušit daňovou soustavu, vytvořit dočasné pobídky, které jsou slučitelné s normami Evropské unie, a dát tak podnikatelům možnosti se rozvinout. Na druhou stranu je potřeba začít už na úrovni školství. Studenti na gymnáziích a jiných školách se například povětšinou neučí ekonomii. Často ji mají jen pár hodin vrámci jiného předmětu. Nejenom, že starší lidé neměli příležitost žít v tržním prostředí, ale i mladé vysíláme do života, ve kterém musí dělat dalekosáhlá ekonomická rozhodnutí bez základních znalostí tak zásadní vědy a její praktické aplikace.

Jan Švejnar se narodil vroce 1952 v Praze. V sedmnácti letech odešel za rodiči do exilu. Na Cornellově univerzitě ve státě New York získal bakalářský titul a poté pokračoval v magisterském a doktorandském studiu na Princetonské univerzitě ve státě New Jersey. Po získání doktorátu přednášel Jan Švejnar ekonomii nejdříve na Cornellově univerzitě (1978–1987), poté na Pittsburghské univerzitě (1987–1996), Michiganské univerzitě (1996–2012) a na Columbijské univerzitě (2012–dosud). Napsal více než sto článků, knih a studií v oborech ekonomie práce, ekonomie rozvojových zemí, průmyslové ekonomie a strategie transformací. Spolupracoval s vrcholnými politiky všech polistopadových vlád, v letech 1994–2003 byl ekonomickým poradcem prezidenta Václava Havla, své zkušenosti sdílel mimo jiné s premiéry Milošem Zemanem, Vladimírem Špidlou, Jiřím Paroubkem, Mirkem Topolánkem, Petrem Nečasem a Bohuslavem Sobotkou.
V roce 1991 Jan Švejnar spolu skolegy založil Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium (CERGE) při Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1992 do roku 1998 působil jako zakládající ředitel Národohospodářského ústavu (EI) Akademie věd České republiky. Během devadesátých let profesor Švejnar tyto dvě instituce propojil a vytvořil společné pracovištěCERGE-EI, kde od roku 1998 působí jako vedoucí vědecký pracovník. V roce 2008 byl protikandidátem Václava Kalusem při prezidentské volbě.