JIŘÍ POLÁČEK
Fenomén krajiny reflektuje bezpočet uměleckých děl, ale i mnoho prací odborných, jejichž autory jsou naši i zahraniční představitelé různých vědních oborů. Literárněvědná reflexe krajiny byla dlouho součástí šířeji pojatých analýz literárních děl, v posledních letech se však stává badatelsky speciálním tématem. Souvisí to jednak s ekologicky zacíleným zájmem o krajinu a její proměny, jednak se zvýšenou teoretickou pozorností věnovanou kategorii prostoru, manifestovanou například vydáním Bachelardovy Poetiky prostoru (2009), studií Alice Jedličkové Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely (2010), prací Joanny Derdowské Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo (2011) či kolektivními pracemi Člověk mezi rozprostraněností a krajinou: studie k rozmanitosti chápání prostoru (2008) a Místo — prostor — krajina: v literatuře a kultuře (2012).
Dokladem tohoto odborného zaměření je i kolektivní monografie s názvem Krajina a podtitulem Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění, navazující na obdobnou publikaci reflektující fenomén města (Město. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění [2011]). Přispělo do ní devatenáct autorů (včetně editorů Jana Malury a Martina Tomáška), jejichž příspěvky jsou rozděleny do pěti tematických bloků. Tomášek nadto napsal úvodní slovo, kdežto Malura provedl sumarizaci všech studií.
Martin Tomášek v úvodu nazvaném „Ohlédnutí“ připomíná návaznost na uvedenou monografii o městě, právem akcentuje mezioborovou perspektivu, zřetel k terminologické a metodologické problematice a také snahu „reflektovat Ostravu a Ostravsko nikoliv v izolované podobě, ale vedle jiných měst a krajin v kontextu současného humanitně orientovaného bádání zaměřeného na problematiku prostoru“ (s. 13). Náležitě rovněž uvádí tematicky příbuzné kolektivní publikace a konferenční sborníky i práce jednotlivců (mimo jiné Hany Librové a Václava Cílka), v nichž jde nejenom o krajinné krásy, nýbrž i o ochranu přírody.
První oddíl pojmenovaný „Východiska a kontexty“ obsahuje tři studie. Prvou z nich napsal Karel Stibral a nazval ji „Současná estetika a krajina“. V zamyšlení nad pojmy krajina a prostředí se vyjadřuje k termínu enviroment: „Termín enviroment umožňuje zahrnutí přírodních i lidských prvků, stejně jako krajina, současně ale umožňuje pracovat s větší šíří zkušeností s přírodou. Na druhou stranu — podle mého — je tento pojem také poněkud zavádějící, protože zahrnuje i lidmi zcela konstruovaná prostředí, od měst po místnosti a umělecká díla (viz enviroment jako typus současného umění). Svým způsobem tak přesahuje usilování enviromentálních estetiků, zaměřených většinou na zkušenosti s přírodním prostředím“ (s. 24). Kromě těchto povýtce terminologických problémů Stibral poprávu polemizuje s homogenitou vnímání uměleckých děl a přírody, v jejíž estetické recepci mají svou relevanci přírodní vědy.
V další studii nazvané „Krajina a krajinomalba — výchozí teze ke studiu krajiny“ Přemysl Mácha podává různé charakteristiky obou zkoumaných fenoménů. Jejich rozdílnost definuje téměř aforisticky tak, že „krajina začíná tam, kde krajinomalba končí“ (s. 48), neboť pro naše vnímání je důležitý nějaký horizont, rámec či rám. Mácha pak představuje svůj koncept krajiny jako sociálně relevantního prostředí, který rozpracoval ve studii „Krajiny antropologie a antropologie krajiny“, otištěné v časopisu Český lid (2010/3). Na Máchův příspěvek přímo navazuje studie Petra Tomáška „Obraz krajiny — krajina v obraze“, jež je exkurzem do čínské a japonské krajinomalby a zejména do krajinomalby evropské, reprezentované hlavně tvorbou italských a holandských malířů.
Druhý tematický blok mající název „Od barokní sakralizace po romantickou geologii“ zahrnuje čtyři texty. Autorem prvního z nich („Literární reprezentace krajiny v raném novověku. Les — zahrada — hora“) je Jan Malura, který v něm sleduje období od konce 16. století až do poloviny 18. století. Nejprve se však zastavuje u termínu reprezentace: „Pojem reprezentace chápeme — v návaznosti na nový historismus — jako zprostředkování reality v lidské komunikaci, jako zastoupení, které znamená redukci či deformaci reality, její subjektivní či ideologické vnímání. Pojem reprezentace nám umožňuje vnímat literaturu jako médium, které konstruuje obraz aktuálního světa se zjevnou sociální funkcí“ (s. 69). Toto pojetí reprezentace aplikují i jiní autoři monografie; ostatně běží o obecnější koncepci, jak ukazuje i kolektivní publikace Jazyky reprezentace (2012), zaměřená též na sféru literatury.
Po tomto teoretickém úvodu se Malura zabývá reprezentací zvolených fenoménů v barokní literatuře, tedy lesa (v konfrontaci se zahradou) a hory. Všímá si však i soudobé sakralizace krajiny a přírody a smyslu tehdejšího pěšího putování, přičemž si je vědom parciálnosti svých sond. S jeho příspěvkem koresponduje objevná kapitola Jakuba Ivánka „Reprezentace lázeňské krajiny v literatuře raného novověku“, založená na studiu balneologických příruček. Autor je interpretuje jako svědectví o lázeňských lokalitách a příslušných krajinách, o jejich proměnách v období baroka a osvícenství i o jejich sakralizaci.
Tímto duchovním zaměřením se vyznačuje také studie Martiny Dragonové „Papírová česká skořábka co mušle perlová: sakralizace reálného světa v de Waldtově kázání“. Záslužně přibližuje životní osudy a dílo barokního kazatele Ondřeje Františka Jakuba de Waldta, ale zejména ukazuje, jakými prostředky de Waldt sakralizoval města a místa na Prácheňsku a v Horažďovicích. Druhý oddíl monografie uzavírá pojednání Veroniky Faktorové „Koncepty krajiny v romantické geologii aneb o významu obrazotvornosti“. Je cenné mimo jiné osvětlením spojitosti dobové vědy a umění, patrné v zájmu o horské krajiny: „Bez citovosti a imaginace, jichž subjekt užívá současně s pozorováním a empirickým objevováním, by obraz krajiny z pohledu romantické vědy nebyl kompletní“ (s. 136). Veronika Faktorová v této kapitole náležitě využila svou znalost cestopisné literatury, manifestovanou monografií Mezi poznáním a imaginací. Podoby obrozenského cestopisu (2012).
Třetí tematický blok s poněkud hravým názvem „Krajina pravdě podobná“ tvoří opět čtyři příspěvky. Alice Jedličková v úvodu své studie „Od prostředí ke krajině. Pokus o vymezení pojmu oklikou přes realistické zobrazení“ připomíná konferenci Krajina — maska přírody? Krajina v estetické perspektivě (2012), kde načerpala cenné podněty, na jejichž základě vtiskla své studii obecnější charakter. Jakkoli jejím jádrem učinila analýzu různých modů prózy Karla Klostermanna (rozlišuje mody epické, chronotopické a historické), kterou konfrontuje s romány K. V. Raise, stanovila obecnou definici krajiny. Je pro ni entitou vyvstávající „v procesu, kdy je zakoušena nebo reprezentována určitou historickou, kulturně a subjektivně určenou instancí“ (s. 156).
Zmíněné Raisově románové tvorbě poté věnuje pozornost Martin Tomášek v příspěvku nazvaném „Funkce literární krajiny u Karla V. Raise“. Ústřední pojem literární krajina definuje jako konstrukt vytvořený „prostřednictvím textu, jímž autor z určitého úhlu pohledu (statického či proměnlivého) a s využitím deskriptivních metod (zahrnujících i metafory) vytváří představu prostoru“ (s. 162). Tomášek potom tuto definici aplikuje při rozboru tří Raisových děl: románu Západ (1899), časopisecké reportáže vzpomínkové ražby Cestou (1918) a románu O ztraceném ševci (1920). Je třeba ocenit, že přitom kombinuje teoretický přístup s přístupem literárněhistorickým.
Jestliže celá monografie sleduje reprezentaci krajiny v literatuře a výtvarném umění, v některých textech se obě oblasti spojují. Ve zvýšené míře to platí o studii Stanislavy Fedrové „Krajina jako kulturní koncept. Od literatury k malířství, fotografii a zase zpátky“. Autorka ve svém teoretickém pohledu na krajinu akcentuje i časovou dimenzi a také intermediální prolínání vlivů a inspirací. O fotografii se zmiňuje jen okrajově: konkrétně mluví o velkoformátových fotografiích německé výtvarnice Beate Gütschowové. Soustřeďuje se především na analýzu Zeyerova románu Jan Maria Plojhar (1891), jehož krajinné scenérie dává do souvislosti s malbami krajin francouzských malířů Nicolase Poussina a Clauda Lorraina. Mimo jiné přitom klade oprávněný důraz na kategorie nálady a atmosféry.
V následující kapitole s názvem „Želary — vesnice, která není na žádné mapě (fikční reprezentace krajiny a prostoru)“ Richard Změlík aplikuje teoretické postuláty Rolanda Barthese či Petra A. Bílka a Vladimíra Papouška. Předmětem svého zájmu učinil povídkový cyklus Květy Legátové Želary (2001), známý i z filmové adaptace, přičemž se soustředil hlavně na polaritu reálných krajin, jež mají funkci předobrazů, a krajin fikčních.
Další čtyři studie tvoří oddíl „Ostravě na dotek a na dohled“. Zdeněk Smolka v příspěvku „Beskydské dominanty v básnických textech přelomu 19. a 20. stol.“ (zkratka v názvu není příliš vhodná) pojednává o literárních reflexích známých hor Radhoště a Lysé hory, jakož i vrchu Hostýna. V širokém záběru, v němž bere v potaz i folklorní texty, přibližuje básně jak významných autorů (Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha nebo Petra Bezruče), tak i literátů regionálních (Františka Kyselého, Čeňka Ostravického, Ferdinanda Pěčky-Místeckého či Antonína Pavelčíka-Záhorského), což je nutno přivítat.
Tematickým protipólem jeho pojednání je kapitola Ivy Málkové „Industriální Ostravsko jako literární krajina“. Autorka v ní zčásti zužitkovává poznatky ze své nepublikované studie „Ostrava — průmyslové město a jeho obraz v dílech české literatury dvacátého století“. Vymezuje tu protiklad města a vesnice, patrný v mnoha zmiňovaných básnických a prozaických pracích, jež napsali například Josef Karas, Vojtěch Martínek, Vilém Závada, Jan Vrak nebo Petr Motýl. Tato jména mimoděk naznačují, že autorka sleduje dosti dlouhý časový úsek, a tudíž i proměny Ostravska od počátku 20. století do současnosti.
Jiný charakter má studie Jiřího Svobody „Spisovatelovo osudové zaujetí krajinou“. Je totiž zaměřena pouze na jednoho tvůrce, a to na Josefa Strnadela, který není obecně příliš známý (naposled byl připomenut v knize Adresát František Hrubín [2010]), ale jeho lyrické prózy Černá slza (1966) či Hořká tráva (1969) jsou pozoruhodné. Jiří Svoboda je správně chápe jako plody autorovy vnitřní reflexe a rozebírá je velmi detailně, s vědomím jejich niterného sepětí s autorovým životem a rodným krajem, s důrazem na jejich baladičnost, výtvarnost a literární souvislosti.
Čtvrtý blok monografie uzavírá kapitola Stanislavy Schupplerové „Topos krajiny v literatuře Jesenicka“. Autorka s využitím prací C. G. Junga, Gastona Bachelarda a Mircey Eliadeho analyzuje zejména pověsti a pohádky z oblasti Jeseníků: „Archetyp krajiny v jesenických pověstech a pohádkách je tvořen především třemi motivy — vodou, lesem a skálami. Jedná se o krajinu nehostinnou, drsnou, a stejně tak by se dali charakterizovat i její obyvatelé“ (s. 265). Autorka si všímá též Körnerových Podzimních novel (1983), do svého zorného pole však mohla zahrnout i jiné práce, třeba Tomečkův Věčný hvozd (1956).
Poslední oddíl „Způsoby vytváření krajiny“ obsahuje rovněž čtyři texty. V kapitole pojmenované „Zkrocení zlé krajiny — Puszta Josefa Knapa“ pohlíží Gertraude Zandová na Knapův román z roku 1937 jako na svědectví o střetu českých osadníků s krajinou puszty, jež sice leží převážně na maďarském území, ale její část náleží k Podkarpatské Rusi, v meziválečných letech tedy tvořila součást Československa. Autorka tuto končinu interpretuje jako cizí krajinu, jako protivníka, objekt mužské fantazie, jako místo bez paměti. Tato interpretace je diskutabilní, příliš stručná, málo podložená odbornou literaturou.
Jan Nemček ve svých „Poznámkách k pojmu »krajina« podle Heleny Jarošové“ glosuje text této autorky nazvaný „Poznámky k vnímání a pojmu krajiny“, obsažený ve sborníku Krása, krajina, příroda I (2009). Jeho závěry aplikuje při rozboru tří básní Bogdana Trojaka a na základě této interpretace jej posuzuje kriticky: „Jarošová ve své definici, zdá se, příliš spoléhá na úlohu umělecké a estetické zkušenosti, která je nestálá a v čase proměnlivá“ (s. 291). S tímto soudem lze souhlasit.
Další autor, Vít Erban, se zaměřil na práci amerického básníka Garyho Snydera. Svůj text výstižně charakterizoval jeho názvem: „Básnická kompozice Garyho Snydera Hory a řeky bez konce jako literární krajinomalba: tvůrčí postupy, zdroje a inspirace“. Snyderovo pásmo, v definitivní podobě vydané roku 1996 a v českém překladu v roce 2007, hodnotí jako „pozoruhodnou skladbu nejrůznějších zdrojů, narážek, citací, zkušeností a poznatků, jež jsou tu přetaveny do velice mnohovrstevnaté, ale formálně i tematicky soudržné kompozice“ (s. 293), přičemž tematické dominanty tvoří krajina a prostor.
Erban velmi zasvěceně a s využitím příslušné odborné literatury osvětluje hlavní inspirační zdroje Snyderovy skladby (čínské tušové obrazy, japonské divadlo nó a angloamerický imagismus), ale právem poukazuje i na další vlivy a také na roli autorových prožitků a znalostí několika vědních oborů. Akcentuje polyžánrovost, časoprostorovost a syntetičnost analyzovaného díla, jakož i motiv cesty, implikující autorova putování a zároveň vývojovou cestu lidstva. Ze své analýzy pak vyvozuje širší, obecně platné pojetí krajiny: „Krajina zde není reprezentována jako to, co je kolem a vně nás, nýbrž jako to, co je součástí — spolutvůrcem i výtvorem — naší vnitřní (duševní či duchovní) zkušenosti“ (s. 312).
Poslední příspěvek Martina Strakoše nazvaný „Mezi krajinou funkční a krajinou obytnou“ se týká architektury a jejích rozličných vazeb s krajinou. Autor připomíná teoretické spisy a tvorbu tří významných architektů: Aloise Mikuškovice, Emanuela Hrušky a zejména Ladislava Žáka, k jehož Obytné krajině (1947) napsal předmluvu Karel Teige. Strakoš vyzvedává inspirativnost tvůrčích aktivit těchto osobností, které namnoze anticipovaly — přes určité limity funkcionalistických východisek — dnešní ekologické přístupy ke krajině v oblasti architektury a urbanismu.
Po těchto devatenácti kapitolách následuje Malurův text „Bilance a souvislosti“, představující jejich shrnutí, místy doplnění a zobecnění. Jan Malura je spojuje se studiemi z předcházející monografie o problematice města, zastavuje se u terminologických otázek a různých definic krajiny, upozorňuje na podnětnost, ale i na úskalí mezioborové komunikace. Oceňuje zkoumání interakce vědy a umění, reflexe konkrétních krajin i historické sondy (zejména do doby baroka) stejně jako analýzy vnímání krajiny a jejích vizualizací. Vyzdvihuje také široké žánrové spektrum zkoumaných děl, intermediální souvislosti a přesahy.
Celek recenzované monografie, jejíž obálku zdobí výřez z obrazu Jana Zrzavého Ostravské haldy II (1933), dotváří anglická verze Malurovy sumarizace, informace o autorech a rejstříky jmen a míst. Svůj význam má i obrazová příloha, zahrnující řadu reprodukcí krajinomaleb a speciální ilustrace k jednotlivým kapitolám, vybaveným též cennými soupisy pramenů a použité literatury. Jakkoli všechny příspěvky nezkoumají „vytváření prostoru“ (jak avizuje podtitul monografie), jsou dosti různorodé, mají rozličná teoretická podloží, odlišné koncepce i styly, úhrnem přispívají k hlubšímu poznání analyzovaného fenoménu a interpretovaných děl, jakož i k vyjasnění relevantních terminologických a metodologických otázek.
Budeme-li souhlasit se Simonem Schamou, že krajiny „jsou na prvním místě kulturním jevem, nikoli přírodním“ (Krajina a paměť [2007], s. 65), potom je jejich interdisciplinární výzkum plně na místě. V dialozích představitelů většího počtu humanitních věd, v nichž by měli mít slovo třeba i lingvisté, by fenomén krajiny měl být studován se zaměřením na další tvůrce (mám na mysli například autory opomíjené prózy s přírodní tematikou) a s důrazem na ochranu přírodního prostředí. Toto studium by přitom mělo mít obecnější přesah z hlediska konfliktu přírody s kulturou, který analyzuje brněnský filozof Josef Šmajs v knize Ohrožená kultura (1995, rozšířená reedice 2011) a ve svých dalších pracích, pohříchu majících větší rezonanci v zahraničí než u nás.
Jan Malura — Martin Tomášek (edd.): Krajina. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění. Ostrava, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2012. 398 stran.
Vyšlo v České literatuře 1/2015.