V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
VÍT STROBACH
Praha, město rozdělené do několika striktně oddělených kultur, národů či etnik. Praha překrytá sítí konfliktních prostorů fyzických i symbolických, o něž tyto kultury (národy a etnika) vedou ustavičný boj až do konečného (vy)řešení, etnické (kulturní či národní) očisty. Praha soužití kultur a národů. Praha jako výjimečné místo vzájemného kulturního obohacování. Praha bojovná i smírná. Praha dvou tváří či narativů, jež si osvojily různé politiky identit českých Němců, Čechů a židů, případně Židů. Konflikt či obohacující soužití, na tato výkladová schémata nás v úvodu své knihy Geteilte Kulturen Ines Koeltzschová upozorňuje a k oběma z nich se staví s nedůvěrou kritické historičky, která si je vědoma jejich ideologického, respektive politického potenciálu. O národní, etnické a kulturní identitě je, jak říká, nutno přemýšlet jako o výsledku určitých sociálních vztahů, nikoli esenciálně, a zároveň poukazuje na nutnost sledovat i místa „přechodu hranic“ mezi nimi (s. 17–20). Popsat dominantní, nacionalistický diskurz, který určoval (konfliktní) hranice a zároveň místa setkávání a kulturního transferu pražské metropole, je hlavním cílem monografie.
TILMAN KASTEN
O Mileně Jesenské, Staše Procházkové a Jarmile Ambrožové (později Haasové-Nečasové) se traduje anekdota, jak prý jednoho dne během svých studií na gymnáziu Minerva opustily tehdejší Ovocnou ulici a Ferdinandovu třídu, jimiž tradičně korzovali Češi, a vmísily se mezi německé chodce v ulici Na Příkopě. Tyto tři mladé ženy pocházející z rodin hlásících se k české národnosti tak překročily hranice, které v první polovině 20. století zdánlivě oddělovaly pražské obyvatele dle (jazykově-)národní, resp. etnické příslušnosti. Různé meze překračovaly tyto tři „výtržnice“ také ve své pozdější literární, žurnalistické a překladatelské tvorbě: slávu si vydobyly zejména Jesenská a Ambrožová (Haasová-Nečasová) za překonávání hranic mezi českou a německou literaturou (a Procházková se později uplatnila jako překladatelka z angličtiny).
LUCIE MARŠÍKOVÁ
Práce nordisty a překladatele Ondřeje Vimra, jenž se dlouhodobě zabývá sociologií překladu a postavením překladatele v procesu překladu, je založena na autorově dizertační práci obhájené v roce 2012 a nyní vyšla pod hlavičkou ediční řady Scholares, zaštítěnou Ústavem pro českou literaturu a komparatistiku FF UK. Ačkoli nenabízí klasický úvod do problematiky ani shrnující závěr, jde o práci, za níž stojí značné vědecké úsilí a ambice systematizovat prostudované materiály. Tyto „dějiny překladu“, jak knihu nazývá sám autor, si kladou za cíl zaznamenat proměnu postavení překladatele, skutečné pole jeho působnosti, jež demonstruje na překladatelích ze skandinávských jazyků do češtiny v letech 1890–1950.
GERTRAUDE ZANDOVÁ
Svazek představuje řadu prozaických textů, které spojuje společná výchozí otázka: Jak sníte o Praze? Celkem devatenáct autorů narozených v bývalém Československu a dnes žijících v německojazyčných zemích vyhovělo žádosti vydavatelů a poslalo literární texty odpovídající na tuto otázku — v abecedním pořadí to jsou Peter Ambros, Zdenka Beckerová, Maxim Biller, Eugen Brikcius, Jan Faktor, Ota Filip, Katja Fuseková, Jiří Gruša, Katarina Holländerová, Tomáš Kafka, Jaromir Konecny, Jindřich Mann, Milena Oda, Eva Profousová, Milan Ráček, Helena Reichová, Michael Stavarič, Stanislav Struhar a Tereza Vaneková (diakritická znaménka se v německojazyčném jazykovém prostoru dodržují různě). Ačkoli splňují biografické zadání a sami také píší, vydavatelé Andrea Fischerová a Marek Nekula, vědecky činní v Bohemicum na řezenské univerzitě, vlastní texty do antologie nezařadili.
PETR ČORNEJ
Název rozměrné knihy poněkud klame. Česká (a speciálně husitská) problematika totiž vyplňuje necelou polovinu publikace, jež se ve skutečnosti věnuje analýze apokalyptických představ v širokém časovém záběru od zrodu křesťanství až do sklonku středověku. K imponujícímu badatelskému rozkročení vedly Pavlínu Cermanovou pravděpodobně dva hlavní důvody. Předně to byla snaha zmapovat myšlenkové podloží, z nějž husitské představy o skonání věků vyrůstaly, a dále pak úsilí překonat tradiční českou optiku a zasadit sledované téma do vpravdě evropských souvislostí. Zvolený přístup zároveň prozrazuje autorčinu generační příslušnost ke skupině medievistů (Pavel Soukup, Dušan Coufal, Pavlína Rychterová), kteří soustavně zkoumají reformní proudy 14. a 15. století s cílem postihnout duchovní rozměr husitské epochy. Navazují tak na někdejší podněty Jaroslava Golla, Vlastimila Kybala, Kamila Krofty, Karla Chytila, ale i Amedea Molnára, Bohuslava Součka a Jany Nechutové, vědomých si, že bez objasnění teologické a náboženské komponenty nelze husitství pochopit. Pramenným záběrem a bez nadsázky světovým rozhledem po vědecké produkci však Cermanová všechny své domácí předchůdce předčí. To by ji ale nemělo vést k určité přehlíživosti vůči česky píšícím odborníkům, jejichž jména překvapivě chybějí v seznamu literatury (jen namátkou uvádím Emanuela Michálka, s jehož postřehy se autorka v zásadě shoduje, Eduarda Petrů či Petra Nejedlého).