DALIBOR TUREČEK

Jako první svazek nově koncipované řady Studiorum salvicorum memoria vyšel ediční péčí Marcela Černého obsáhlý výbor z prací komparatisty Karla Krejčího (1904–1979). Po zájmu, který Krejčího osobnosti a dílu v posledních letech věnovali zejména Ivo Pospíšil a Miloš Zelenka, se jedná o další — a podstatný — přínos k udržení a oživení paměti hned několika literárněhistorických oborů, do nichž Krejčí svým působením zasáhl, nebo je typově předjímal: komparatistiky, slavistiky, polonistiky, bohemistiky, tematologie, areálových studií a v neposlední řadě literárněhistorické metodologie. Pečlivě připravená edice je uvedena mimořádně zajímavou vstupní studií Vladimíra Svatoně („Bohemistika z evropského pohledu, Má setkání s dílem Karla Krejčího“ [s. 15–32]), obhlédající zejména metodologické souvislosti Krejčího práce. Závěrečný oddíl z pera Marcela Černého („Hledatel a vykladač evropských souvislostí slovanských literatur“ [s. 533–552]) má jak biografickou povahu, tak i reaguje na hlavní body a peripetie recepce Krejčího prací. Připojena je obsáhlá a informačně vydatná „Bibliografie prací Karla Krejčího se soupisem důležitějších statí o něm“, pořízená editorem ve spolupráci s Theodorem Beštou (s. 559–615).

Obsah svazku je rozprostřen od počátečních prací Karla Krejčího z počátku třicátých let a končí posmrtně (1986) vydanou studií o Boženě Němcové. Vedle sebe se tu ocitají texty různých žánrů, od recenzí (například „Na okraj Ďurišinových studií o srovnávací literatuře“ [s. 369–375]) přes reakce na diskuzní setkání (vstupní text „Sociologie v literární vědě“ [s. 31–34, zde na s. 33–34 půvabný výpad proti Vítězslavu Nezvalovi]). Podstatnou část konvolutu tvoří analytické studie a žánrové rozpětí sahá až k syntetizujícím náběhům širokého rozhledu a dechu. Editor přitom vybíral z tištěných prací. Některé z nich dnes nemají obzvlášť velkou výpovědní hodnotu: například celkem neutrální Krejčího reakce na mladého Ďurišina budou patrně zajímat jen velmi specializované komparatisty. Marcel Černý přitom ve své komentující studii i porůznu v aparátu odkazuje i na autorovu rukopisnou pozůstalost, uloženou v Památníku národního písemnictví. Nebylo by možná od věci vydat a podrobněji komentovat například kapitoly o české literatuře druhé poloviny 19. století, původně určené pro třetí svazek tzv. akademických dějin, ale nakonec v této syntéze nepublikované. Pro současnou bohemistiku by se zde našlo jistě více a svou povahou podstatnějších podnětů než v některých přetištěných drobničkách. Výběr je ovšem vždy věcí vkusu a záměru a recenzovaný svazek koneckonců nemusí být posledním souborem Krejčího prací, který se nám dostává do rukou.

Všechny přetištěné práce jsou ale především svědectvím o zcela mimořádné osobnosti a odborné kompetenci Karla Krejčího. Jeho důkladná sečtělost a široký rozhled sahaly od české literatury přes literaturu polskou a ruskou k písemnictví německému, anglickému i francouzskému a zároveň se rozprostíraly od antiky po modernu. Zasvěceně ale svedl pracovat i se slovesností rumunskou či maďarskou (viz studie „Rumunská cikaniáda a její autor“ [s. 362–368] či „České motivy v národní epopeji Jánose Aranye“ [s. 268–290]). Klíčovou problematikou, ke které se opakovaně navracel, byla Krejčímu především otázka vzájemného poměru západního a východního typu evropské kultury (viz práce „Havlíčkův pohled na Rusko“ [s. 108–116], „Mýtus a dialog v historických vztazích Slovanstva se Západem“ [s. 314–326], „Literatury Západu a Východu ze stanoviska studií srovnávacích“ [s. 330–332]). V tacitním, jen sporadicky probleskujícím rozporu se strukturalismem (čti jen glosu z roku 1972: „nebyl jen dogmatismus vulgárně-marxistický, ale i dogmatismus formalistický a strukturalistický“ [s. 372]) se Krejčímu přitom ústředním bodem zkoumání nestal pouhý text, ale především široce pojímaný kontext. Ten mohl být povahy obecně historické, jelikož Krejčí nehleděl na literární text jako na autonomní jednotku, nýbrž vždy pečlivě zkoumal jeho „Sitz im Leben“ (explicite viz text „Kulturní a historické tradice a jejich význam pro srovnávací dějiny literatur slovanských“ [s. 53–55]). Především mu ale roli kontextu sehrávaly literární kategorie s širokým oborem platnosti, označované také jako „vyšší literární celky“ (s. 329), které mohly být různé povahy. V tradici pozdněpozitivistického látkosloví Krejčího přitahovaly obecně rozšířené, „putující“ motivy (viz studie „Lenorský motiv v renesanční poezii polské“ [s. 35–44] či „Putování syžetu o »synu zavražděném rodiči«“ [s. 79–107]) — zde se blížil stanovisku i metodě svého o čtyři roky mladšího vrstevníka Karla Horálka (viz jeho knihu Foklor a světová literatura). Za mimořádně produktivní Krejčí ale zjevně považoval profilové typy literárních postav („Hledání českého Oněgina“ [s. 291–307]) či žánrů („Obrany jazyka českého ze stanoviska literárního druhu“ [s. 355–361]). Přitom se projevoval jako bytostný komparatista: hleděl zásadně přes hranice úzce vymezené národní literatury, přitahovalo ho napětí mezi obecnou nadnárodní tendencí a její specifickou realizací. Základním nástrojem mu byla — v přímém a výslovném odporu k pozitivistické „vlivologii“ — typologie. Byl si sice dobře vědom, „že mezi vztahy genetickými a typologickými nelze vést ani přibližně vyhovující hraniční čáru“ (s. 328), přesto se ale nenechával svazovat předběžnou podmínkou prokázaného kontaktu dvou či více literárních textů a směle se pouštěl napříč mořem potencionálních typologických souvislostí. Čtenáři tak před očima vystávají trsy souvislostí, stavící mnohdy českou literaturu do nového světla (viz kupř. stati „Antiromantická poéma u Slovanů“ [s. 229–249], „Frenetický žánr v české literatuře“ [s. 446–449], „Karel Hynek Mácha v rámci slovanského romantismu“ [s. 449–463] či „Řecko-slovanské fantazie v předbřeznové Evropě [dvě části, s. 464–471 a 472–485]).

Jako každá metoda má ale i typologie své limity a úskalí, které sice jen zřídka, ale přece jen občas Krejčího pracemi problesknou. Byl kupříkladu podnětně přitahován žánrem fyziologické črty, jejž svedl sledovat od prvních názvuků v 17. století a kterému přisoudil podstatnou roli v proměnách evropské literatury druhé poloviny století 19. (viz texty „»Syžet« a »fyziologická črta« v díle Žeromského a Reymontově“ [s. 486–495], „Fyziologická črta v české literatuře“ [s. 496–507] a konečně i „Božena Němcová a světová literatura“ [s. 508–532]). Přesto ale na tohoto společného jmenovatele převáděl časově i kontextově velmi odlehlá díla a vytvořil z něj v důsledku příliš obecnou kategorii, která vlastně konkurovala pojmu realismu jako takového. Ve studii o Boženě Němcové je zase na osobnost spisovatelky a následně na její tvorbu příliš přímočaře uplatněna poněkud vágní kulturní typologie (dospělí obvykle dětem vyprávějí pohádky). Poměrně nepřesvědčivé spekulace („Němcová na samém počátku svého vnímání literárního díla pohádky poslouchala“; „slýchala jistě pohádky na přástkách“, „netřeba pochybovat o tom, že babička pohádky také povídala“, ba dokonce „možná, že některou pohádku vyprávěla dětem paní kněžna“ [vše s. 515], „možná že právě tuto pohádku jí [Němcové — DT] vyprávěla komtesa Hortensie“ [s. 519]) jsou daní za genetický pohled, který tu nad typologií převládl. Především ale Krejčí příliš jednoduše vyvodil „pohádkový charakter“ Babičky z idylizujícího, iluzivního charakteru textu, který bychom asi ve stopách Vojtěcha Jiráta spíše spojili s biedermeierem jako literárním typem než s pohádkou jako žánrem. Musíme ale přitom mít na paměti, že se jedná o text vydaný z pozůstalosti, nikoli autorizovaný a pro publikaci definitivně dohotovený.

Letmou glosou na okraj němcovské studie se ale především dostáváme k základním pořádajícím rámcům literatury, kterými pro Krejčího byly velké literární směry, přednostně klasicismus a romantismus se svými modifikacemi a deriváty (viz studie „Klasicismus a sentimentalismus v literaturách východních Slovanů“ [s. 161–176]; „Počátky romantismu u národů germánských, slovanských a románských“ [s. 376–383]). Věnoval se jim opakovaně a soustředěně, nalézal v nich základní ukotvující a pořádající principy proměn literatury. Poučen znalostí západoevropského myšlení o literatuře, promýšlel Krejčí problematiku velkých literárních směrů již od konce padesátých let, přičemž je nevnímal jako statické, esenciální „sběrnice materiálu“, nýbrž jako dynamické, vnitřně mnohostranné události. Následně „se nám ovšem klasicismus naprosto nejeví jako jev homogenní, nýbrž rozrůzněný v celou řadu variant a probíhající několika velmi složitými vývojovými stádii“ (s. 179). Na rozdíl od jiných přitom Krejčí nepodléhal pokušení taxonomie, vymezující příslušnost textu ke třídě jevů podle strohého algoritmu buď/ nebo (příslušné dílo má buď klasicistní, nebo romantický charakter, tertium non datur). Naopak velmi dobře registroval i postupné interference klasicismu s prvky romantickými (s. 181 aj.), přičemž „sama základna klasicistní kultury se mění již natolik, že je možno mluvit o stylu novém, podstatně odlišném, který tvoří zřetelný přechod k romantismu“(s. 181), nebo obecněji praveno „nejen o časové koexistenci [literárních — DT] směrů, ale přímo o jejich vzájemném prostupování“ (s. 377). Již v konci padesátých let se tak Krejčího myšlení vyznačovalo rysy, které se o několik desetiletí později pro humanitní vědy snažily objevovat takzvané procesuální přístupy. Důsledkem Krejčímu bylo sledování a pojmenovávání různorodých modifikací a konstelací, protože například „v žádném národním romantismu nemohou se vyskytovat všechny základní prvky, jež byly uznány za romantické, zejména pak ne ve stejných proporcích“ (s. 376). Krejčímu přitom zřetelně vyvstala před očima modelující povaha literárněhistorické práce: „je možno vyjít od některých apriorně volených znaků, které se nám jeví jako pro romantismus nejtypičtější, a sledovat pak jejich výskyt a aglomeraci v historickém sledu“ (s. 378). Přitom ale vyzýval k velmi pečlivému vážení kontextů a funkcí jednotlivých klíčových rozlišovacích prvků, kdy „je třeba brát v úvahu i velmi jemné odstíny“ (s. 378) a především zároveň postuloval sledovat, „jak určitý směr jako více či méně určitý pojem pronikla do kolektivního povědomí vzdělanců a jakými variacemi tu probíhal jeho vývoj“ (s. 379). Zde se Krejčímu otevřela mimořádně závažná i produktivní problematika terminologie (viz zejména stať „Vznikání a život literárních termínů“ [s. 408–424]), přičemž požadoval zkoumat morfologii, sémantiku, funkce a historii terminologického instrumentáře. Právě v posledně zmíněných oblastech přinesl Krejčí literárněvědné bohemistice podstatné podněty, které až doposud nebyly důsledně využity. Četba svazku, obsahujícího práce vzniklé v rozmezí takřka půl století, přitom nabízí ještě jednu, poměrně mimořádnou, ba vzácnou kvalitu: ačkoli jednotlivé texty vznikly ve velmi odlišných dobách a ve velmi různých poměrech humanitních disciplín od počátku třicátých do konce sedmdesátých let 20. století, dávají tušit stálou, vnitřně homogenní a konzistentní, vnějším proměnám nevydanou osobnost autora, který stále šířeji a hlouběji promýšlí, argumentuje, navrhuje, ale zároveň své myšlení nemění v proměnlivém toku intelektuálních mód, natož v oportunních hnutích času.

Karel Krejčí: Literatury a žánry v evropské dimenzi. Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky. Praha, Slovanský ústav 2014. 663 strany.

Vyjde v České literatuře 3/2015.