MICHAL JAREŠ
Výstava Samizdat — skrytá minulost tvůrčího odporu, přístupná od 26. 3. do 26. 4. 2015 v hlavní budově Knihovny Jiřího Mahena v Brně (KJM), vycházela materiálově z fondu ineditních knih a časopisů, shromážděných Petrem Pospíchalem pro podobně nazvanou výstavu (Samizdat — tvůrčí síla odporu). Ta byla uspořádána v pražském Výstavním sále Galerie Klementinum od 14. 3. do 18. 4. 2014 ve spolupráci Národní knihovny ČR (NK) s knihovnou samizdatové literatury Libri prohibiti. Z NK byly do Brna převezeny základní informační panely, poskytující komentované údaje o hlavních samizdatových edicích a okolnostech vydavatelského provozu, počínaje jeho ekonomickými podmínkami a konče represemi ze strany státních orgánů. Součástí obou výstav byla fotodokumentace, pořizovaná v osmdesátých letech zejména fotografem Otou Nepilým.
Brněnská výstava se od pražské v řadě ohledů lišila — už tím, že Mahenova knihovna nemá k dispozici standardní výstavní prostory, takže panely i exponáty provázely běžné návštěvníky knihovny od vstupu do budovy přes výpůjční prostory až po ochozy v prvním poschodí. Toto řešení sice působilo jisté komplikace v orientaci (obecnější komentáře k vystaveným publikacím bylo nutno hledat na panelech často poněkud vzdálených od samotných exponátů), na druhé straně však umožnilo přilákat k tématu i běžné návštěvníky KJM.
Podstatnější odchylkou od pražské výstavy byl pochopitelný akcent na brněnský samizdat. Na přípravě této části výstavy s Pospíchalem spolupracovali Jiří Plocek a Michal Přibáň, jakož i mnozí z někdejších vydavatelů, kteří pořadatelům zpřístupnili alespoň část svých archivů (kromě jmenovaných šlo mj. o fondy Josefa Adámka, Kristiána Chalupy, Jany a Milana Jelínkových, Ivy Kotrlé, Vuka Kratěny, Karla Plocka st., Leo Rajnoška, Jiřího Voráče, Petra Zemana a řady dalších). Výstava ukázala brněnský samizdat jako generačně i „světonázorově“ bohaté a aktivní prostředí vydavatelsky postihující jak politická témata, tak oblasti filozofie a náboženství, psychologie, věd o umění, beletrie, memoárů i aktuální společenskokritické publicistiky.
Hlavní autor výstavy Petr Pospíchal (nar. 1960) jako jedna z osobností brněnského disentu nemohl svou roli v dějinách tamního samizdatu pominout, učinil tak ovšem v odpovídající míře: objektem výstavy se stal jednak v souvislosti s formováním spolupráce československého a polského disentu v osmdesátých letech, jednak v souvislosti se svým trestním stíháním, v jehož důsledku byl roku 1978 spolu s Liborem Chloupkem a Petrem Cibulkou odsouzen k nepodmíněnému trestu. Vystavený rozsudek svými formulacemi bezděčně dokládá nejen absurditu procesu, ale i dobovou hodnotu a váhu psaného slova, resp. jeho alternativního publikování („z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřoval pro- ti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky a umožnil šíření pobuřujících projevů pro- ti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky“).
Odhlédneme-li od samizdatu politického, náboženského nebo filozofického, a omezíme-li svůj zájem na oblast literatury, popř. esejistiky a literární publicistiky, nabídla výstava především tituly nejvýznamnějších samizdatových edic pražských (Petlice, Expedice ad.) a brněnských. Vystavené exponáty naznačily vývoj technických možností a prostředků od klasického strojopisu přes perličkový a elektrický psací stroj, cyklostyl a xerox až po první využití jednoduchých textových editorů (originální software pro brněnskou edici Prameny vytvořil v roce 1987 Jiří Zlatuška). Současně ukázaly snahu některých vydavatelů vtisknout ediční řadě — navzdory minimálním technickým možnostem — alespoň základní výtvarnou charakteristiku: např. volbou barvy plátna (edice Studnice), formátu (edice Prameny, skácelovská edice Martina Černohorského), originálního potisku papírových či lepenkových desek (Leo Rajnošek) až po důmyslné a technicky náročné řešení obálky v případě edice Petra Přikryla. Několik exponátů možná spíše bezděčně ilustrovalo prehistorii nakladatelství a vydavatelství Host: vedle jednoho z pěti samizdatových čísel časopisu bylo vystaveno též cyklostylové vydání Havlovy hry Largo desolato a také první tištěný titul nakladatelství z roku 1990 (soubor tří Havlových esejů pod souhrnným názvem Moc bezmocných).
Jednotlivými tituly byly zastoupeny vydavatelské řady Milana Jelínka, Vuka Kratěny, Petra Zemana a dalších, menší prostor měla k dispozici Cibulkova edice Půjčuj! Rozmnožuj! Rozšiřuj! (Cibulkův zvukový samizdat S.T.C.V. [= Samizdat Tapes and Casettes and Videos] byl na výstavě zmíněn, nestál však v centru pozornosti tvůrců expozice). Naopak mnoha svazky byl připomenut fenomén skácelovského samizdatu, který se nerozvíjel jen v „místně příslušném“ Brně — za jeden z nejkurióznějších exponátů lze považovat „samizdatové“ vydání Naděje s bukovými křídly, které vzniklo jako xerokopie oficiálního, ovšem již rozebraného vydání z Mladé fronty (1983). Vystaveny byly též první autorské opisy Řezníčkova románu Hvězdy kvelbu a publikace znalce a propagátora brněnského hantecu Pavla Jelínka Štatl. Jako nenápadné „nadliterární“ memento výstavy působil svazek veršů (Opis melodie) tehdy pronásledovaného a dnes pozapomenutého básníka Jana Pukalíka, který v září 1988 jako pětadvacetiletý spáchal sebevraždu.
Dvojí prostor byl vyčleněn samizdatovým časopisům. Tituly s celostátním dosahem byly vystaveny spíše jako ilustrace pestrosti tematické, technické, výtvarné i distribuční (na jedné straně periodika uzavřených disidentských skupin, na druhé stra ně např. Lidové noviny aspirující na komunikaci se čtenáři mimo disent), zatímco „brněnské“ vitríny byly koncipovány systematičtěji a naznačily prudký rozvoj vydavatelských aktivit ve druhé polovině osmdesátých let (Skálův Host, Rotreklův Akord, ale také např. Revue 88, vydávaná studenty brněnských vysokých škol s plným uvedením jmen a adres členů redakce, a zejména jediné distribuované číslo časopisu To, který byl redigován v Československu, ale tištěn v poněkud svobodnějším Polsku).
V souhrnu výstava zprostředkovala relativně celistvou připomínku „ostrůvků svobody“ (v souvislosti se stejnojmennou knihou Miroslava Vaňka) jako nositelů společenského vzdoru sedmdesátých a osmdesátých let, a to nikoli vzdoru výlučně politického, ale také — ne-li především — kulturního. V mnohém navíc výstava doplnila a vhodně ilustrovala např. sérii článků Jany Soukupové v regionální Mladé frontě Dnes a též její knihy Nepoddajní aneb Nešlo to jinak. Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století (Host 2010) a Štatl za Husáka. Brno v normalizační kocovině (1970–1989) (Druhé město 2013).
Vyšlo v České literatuře 3/2015.