Česky
Projekt Konzervace a prezentace Horního hradu Státního hradu a zámku v Bečově nad Teplou je nositelem prestižního ocenění Evropské unie. V kategorii „výzkum“ získal Cenu Europa Nostra za filozofickou koncepci, která je založena na zachování všech historických zásahů do objektu tak, aby zůstal jako živá učebnice architektonických vlivů, stavebních úprav, technologických postupů a dalších stop činnosti předcházejících generací, jako jsou např. písemné poznámky a značky na zdech od dělníků, malůvky apod. Aby skutečně dostál slibu danému oceněným projektem, vyhlásil letos Národní památkový ústav architektonickou soutěž na řešení záchrany a budoucího zpřístupnění Horního hradu v Bečově.
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin.
Odborná evropská veřejnost si je vědoma, že autentických památek rychle ubývá. I to byl důvod, proč právě zmíněný projekt v evropském programu uspěl. Významnou roli v zachování unikátního komplexu z 15. století sehrála také skutečnost, že hrad vlastně po delší dobu své existence sloužil jako hospodářská budova a byl pro tento účel jen relativně málo upravován, čímž se zachovaly nesmírně cenné původní prvky. Přestože již před 130 lety navrhl jeho přestavbu významný český architekt Josef Zítek, zůstalo jen v rovině plánové dokumentace. Unikátní soubor historických architektur však nyní skutečně potřebuje obnovu a snahou památkářů je, aby nebyl poškozen původní areál, jehož autenticitu se podařilo dodnes zachovat. Nyní nastává důležitý krok, a to najít dobré architekty i řemeslníky. Areál by se tak do budoucna mohl stát živou učebnicí historie, tradičních stavebních technik i materiálů, filozofického pojetí hradního sídla, vždyť je to nevyčíslitelný poklad autenticky zachovaného zámeckého areálu Bečov, který zřejmě nemá v Evropě obdoby.
V malebné krajině Slavkovského lesa na skalním ostrohu nad říčkou Teplá založili v první polovině 14. století páni z Oseka mohutný hrad, z něhož se dodnes zachoval původní donjon a kaplová a obranná věž. V 15. století dobyli hrad husité, ačkoli hned v druhé polovině téhož století doznává velkého rozmachu. Mezi donjon a kaplovou věž je dostavěno tzv. křídlo tabulnic a starý hradní palác získává renesanční podobu. V souvislosti se zánikem těžby kovu v 16. století chudla celá zdejší oblast a pustl i hrad. Ve století následujícím se opět nejprve dočkal oprav, avšak v roce 1648 jej vyplenila švédská vojska. Pro dnešní dobu bylo možná štěstí, že se z gotického hradu tehdy po relativně nevelkých úpravách stává sýpka a hospodářským účelům pak vlastně slouží nejdéle ze své existence. Objektu tak zůstala velká dávka autenticity středověku a renesance a patrné jsou i úpravy z 18. a 19. století. To vše dodává hradu obrovskou výpovědní, historicko-dokumentární, studijní i emotivní hodnotu.
Cestou po obvodu hradu jsme míjeli již zkolaudovanou část fasády, poté i tu rozpracovanou a finalizovali jsme na západní straně donjonu nad řekou. Na snímku zleva: autoři projektu Václav Girsa a Miloslav Hanzl, vedoucí technologické laboratoře NPÚ Dagmar Michoinová, Aleš Kubísek z územního odborného pracoviště NPÚ v Lokti a kastelán a koordinátor projektu Tomáš Wizovský
Hned na začátku 18. století začíná na místě první hradní brány a na základech dělové bašty výstavba barokního zámku a poté i zahrad. V kontextu dnešní zámecké expozice je důležité období 19. století, kdy zámek kupuje vévodský rod Beafort-Spontin, který zde provedl řadu modernizací, ba dokonce zvažoval velkolepou novorenesanční, romantickou úpravu středověkého hradu, jenž měl být propojen s horním zámkem i níže položeným zámkem barokním. Poměrně málo je známo, že poslední šlechtický majitel Bečova Heindrich Beafort-Spontin s manželkou z rodu Sylva-Tarouca založili na dohled od zámku botanickou zahradu nazývanou druhými Průhonicemi. Zásluhou Alfréda Beafort-Spontina má Bečov také jeden z nejvýznamnějších dokladů středověké zlatnické práce – relikviář sv. Maura včetně detektivního příběhu jeho nalezení pod podlahou bývalé gotické kaple horního hradu.
Po druhé světové válce byl objekt zestátněn, v zámku se vystřídaly různé instituce a areál chátral. Barokní zámek poškodila i dobově poplatná rekonstrukce v 80. letech minulého století a dodnes je patrná tehdejší památkářská idea „fasádismu“. Právě těmto chybám se chce vyhnout filozofická koncepce dnešní obnovy, která respektuje prvky a vlivy všech úprav v předcházejících historických obdobích.
Kastelán Tomáš Wizovský ukazuje místo, kde byl objeven relikviář sv. Maura. Kaple je pro svou úžasnou středověkou výzdobu a autentické malby klenotem sama o sobě.
Další poklad představuje mineralogická sbírka původních majitelů, jejíž část byla v Bečově před nedávnem nalezena v obytné věži donjonu.
Obnova památek je proces, nikoli jednorázová akce
O šetrné metodě záchrany hradu Bečov i problematice památkové péče obecně hovoříme s profesorem dějin architektury a ochrany památek na ČVUT v Praze Václavem Girsou. Společně s architektem Miloslavem Hanzlem založili v roce 1991 specializovaný ateliér, kde se soustředí zejména na konzervaci a restaurování stavebního díla minulosti. Jejich práce byla mnohokrát oceněna doma i v zahraničí – jen cenu Europa Nostra získali pětkrát (mimo Bečov za Müllerovu vilu v Praze, zámecké divadlo v Českém Krumlově, hrad Bauska v Lotyšsku a Horní hrad v Českém Krumlově).
Z jakých stanovisek prof. Václav Girsa při obnově hradu Bečova vychází a jak jeho ateliér při opravách postupuje?
Hrad Bečov by renovací, jak jsou dnes opravy památek chápány, ztratil svou výpovědní, historicko-dokumentární, studijní i emotivní hodnotu. Naším cílem je zachovat vzhled hradu jako takový a nedělat žádné renovační zásahy ke slohovému sjednocování. Je dosti vžitý návyk mnohých architeků, ale i památkářů, že se snaží vyzdvihnout hodnotu jedné ze stavebních etap, kterou se při obnově snaží akcentovat. Během rekonstrukce jsou ale pak často likvidovány jiné slohy, které z výtvarného hlediska sice hodnotu nemají, ale mají hodnotu historickou. Tak je tomu téměř u všech památek desítky let, přestože by se podle mezinárodních dohod, jako je Benátská charta či mezinárodně platné památkářské úmluvy, měla chránit vrstevnatost. České památky, nejen hrady, zámky, kostely, ale celá struktura měšťanských domů, jsou tzv. rostlé – mají často gotickou parcelaci, gotické loubí, půdorysy a klenby, na které navazují renesanční patra, poté jsou přepláštěny barokní úpravou a 19. století pak historickou stavbu završuje střechou. V našich městech jsou takových domů tisíce. Rostlost je hodnotou památky a neměla by se tudíž smazávat.
Konzervační metoda, kterou používáme k šetrné záchraně hradu Bečov, znamená, že neděláme rekonstrukce, ale fixujeme stávající materiály. Nejprve restaurátoři podchycují omítky. V místech, kde hrozí, že omítka odpadne, se provádí záchranné zajištění. Podchycené omítky následně opakovaně napouštíme čirým roztokem vápenné vody, čímž dojde k návratu pojivové složky a spojovacího materiálu. Názory na tuto metodu se různí. Nelze ji přesně uplatnit u všech hradů a zámků, ale její principy ano. Neměnit vzhled, používat tradiční technologie, dbát na záchranu originálních materiálů; z těchto základních principů by se podle našeho názoru vybočovat nemělo.
Restaurátoři na Horním hradě Bečov vycházejí z filozofie zachování co největší autenticity a ke konzervaci omítek používají metodu vápenné vody.
Laikovi může takto zakonzervovaný hrad připadat jako „neopravený“ – nesvítí totiž do dálky novou sjednocenou fasádou, barvami… Václav Girsa vzpomíná na paradox minulé doby, kdy se v monopolním státním ústavu rekonstrukce historických objektů sdružovali odborníci na památky, kunsthistorici, architekti, technologové, kteří diskutovali o obnovách, tříbila se metodika, projekty se posuzovaly na vědeckých radách. Jenže výstupy byly žalostné, v socialistickém stavebnictví za diktátu stavební výroby chyběla řemesla. Získat jakoukoli stavební firmu byl velký úspěch a majitelé památek i stát se o ni předháněli. Ona si pak diktovala co nejjednodušší technologie, lil se beton, shazovaly stropy (často malované), ničily se dobové omítky. Za drahé peníze se tak „postavil“ pohádkový hrad, kterému chybělo to nejcennější – autenticita. Od té doby památková péče absolvovala velký kus cesty a dnes je v situaci, kdy si zcela uvědomuje principy našeho kulturního dědictví.
Stát se památkami honosí, láká na ně turisty, z čehož pak těží podnikatelská sféra, restaurace, hotely. Pro tuto provázanost se říká, že památky generují peníze. Jenomže z dob minulého režimu bohužel ve společnosti přežívá nehospodárný přístup k majetku, kdy se památka nechá totálně zchátrat a teprve pak se shánějí veliké peníze na obnovu. Těžce zchátralý objekt se draze zrenovuje, avšak často přichází o řadu významných autentických prvků, které už se nedají zachránit. Navíc se neplánují finanční zdroje na údržbu. Tento absurdní, nesprávný a nehospodárný postup přetrvává dodnes. Bohužel zůstává zafixovaný v hlavách našich politiků. Pře-stože památkáři předepisují konzervace objektů, ty se nedělají, což je problém. Systém financování památek, zejména státních, vytěžuje peníze ze vstupného, kasteláni jsou nuceni pořádat komerčně zajímavé akce, místo aby se kultivovaným způsobem prezentovala skutečná hodnota památek. Stát by měl prostředky na památky nejen najít, ale rozvrstvit je podle hodnoty a podle plánu konzervace by měly pravidelně plynout na uvážlivou a erudovanou údržbu jednotlivých objektů. Kastelán Státního hradu a zámku Bečov Tomáš Wizovský zdůrazňuje: „Společnost vnímá památkovou péči dvojím metrem, jenže památkový zákon je také zákon! A památková péče je také věda, dokonce multidisciplinární.“
Věž starobylého Horního hradu opřádá jako obří pavučina lešení, na němž se ve výšce pohybují postavičky dělníků, kteří fixují fasádu tradiční technologií vápenné vody. Důvod takového úsilí vysvětluje i samotný vnitřek hradu uchovávající již od 14. století původní trámy, malby, okenní sedátka s prkennými kryty. Kaple je pokladnicí nejen svou středověkou výzdobou, ale po druhé světové válce skrývala pod podlahou skutečný poklad. Pátrání po „nějaké památce“ přivedlo v roce 1985 detektivy až k relikviáři sv. Maura – po korunovačních klenotech nejvýznamnější zlatnické památce na našem území. Relikviář byl důkladně restaurován a dnes je mu na zámku v Bečově věnována samostatná expozice (http://www.zamek-becov.cz). Do hradní kaple jej ukryl poslední majitel objektu, ale to už je úplně jiný příběh.
Podrobněji o projektu na www.castlebecov.eu.
MARINA HUŽVÁROVÁ, GABRIELA ADÁMKOVÁ a MARKÉTA PAVLÍKOVÁ