V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
MICHAELA BEČKOVÁ
Na sklonu roku 2013, kdy by Ladislav Fuks oslavil devadesáté narozeniny, vyšla v nakladatelství Host monografie Erika Gilka věnovaná právě tomuto autorovi. Hned v prologu k vlastnímu výkladu formuluje olomoucký bohemista svůj záměr zcela jednoznačně: „Náš příspěvek k poznání prozaického díla Ladislava Fukse si klade za cíl podat jeho komplexnější analýzu, jež by v ideálním případě mohla objevit další interpretační roviny. Zároveň nám půjde o zachycení jistého příběhu, jaký bezesporu poskytuje každý lidský život, ale rovněž umělecké dílo jedné osobnosti“ (s. 8). Tím jsou v zásadě vymezeny tři oblasti Gilkova zájmu — interpretace Fuksových próz, autorův životní příběh a příběh jeho díla.
IVA KREJČOVÁ — PETR PÍŠA
Pětatřicátý ročník plzeňských sympozií k problematice 19. století, pořádaný ve dnech ve dnech 26.–28. února 2015 v budově Západočeského muzea v Plzni a organizovaný Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. (Taťana Petrasová a Pavla Machalíková) a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (Václav Petrbok), vykročil poprvé v dějinách tohoto tradičního mezioborového setkání mimo kontext jazykově českého bádání. Přizvání předních odborníků z Rakouska a Německa a zařazení jejich příspěvků v němčině (a to bez simultánního či konsekutivního tlumočení) korespondovalo s tematickým zaměřením tohoto ročníku sympozia — Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci a Češi v české kultuře 19. století. Klíčový pojem loajalita definovala konferenční výzva jako postoj, který „klade neosobní (případně nadosobní) povinnost nad pocit osobní zodpovědnosti“, „projev vnitřní důvěry a závazku“, jenž „lze uplatňovat vůči jednotlivci, skupině i společnosti“. Odkazovala na jeho použití v nedávných pracích německých historiků věnujících se českým dějinám 20. století a upozorňovala na přínosy, které by zavedení tohoto pojmu mohlo vnést do debat o vztahu Čechů k habsburské dynastii, katolické církvi, politickým institucím rakouské monarchie či šlechtě.
TOMÁŠ KOBLÍŽEK
Provokativnost některých teorií v oblasti poetiky obvykle spočívá v tom, že vsazují příslušné literární kategorie nebo příslušné fenomény spjaté s literaturou do nečekané perspektivy: příkladem budiž kategorie postavy (která se z hlediska strukturální sémantiky musí jevit jako nešťastně utvořený pojem), kategorie literární normy (která — přinejmenším v pohledu jisté fenomenologie — hraje větší roli v ostentativních proklamacích autorů a teoretiků než v samotném literárním psaní) či kategorie narativu (již lze chápat — nejen v antropologické perspektivě — jako vhodný prostředek k tomu, abychom nenávratně zapomněli, co je podstatou každého vyprávění). Provokativnost koncepce, v jejímž jádru se nachází pojem estetické iluze a kterou v současnosti prosazuje především německý teoretik mediality Werner Wolf, však již na první pohled spočívá v něčem jiném, než že by předkládala takto radikální teze ohledně zažitých literárněvědných pojmů. Řekněme, že její provokativnost se týká spíše toho, s jakou důsledností se drží těch představ o literatuře, které nejsou nijak nekonvenční, ale naopak široce rozšířené a přijímané. Jinými slovy, pokud teorie estetické iluze může něčím přitahovat pozornost, je to mj. určitá tvrdohlavost, s níž bere zcela vážně „naivní“ předsta vu, že čtenář je textem vtahován do světa reprezentovaného v literárním díle a že se — ve význačném ohledu — stává svědkem znázorněných dějů. Pokud toto vplynutí čtenáře do světa textu vezmeme jako fakt, můžeme začít zkoumat podmínky možnosti — a tedy také hranice — tohoto fenoménu, lze se ptát, na jakých úrovních a v jaké míře dochází k zanoření do textu, čím je tato bezprostřední zkušenost s textem narušována a jak ji co nejnáležitěji pojmenovat (lze skutečně, beze všeho hovořit o iluzi?).
DANIEL SOUKUP
Po knihách věnovaných G. K. Chestertonovi (Fanatik, prorok, či klaun? [2008]) a kulturněhistorickému fenoménu zrcadla (Zneklidňující svět zrcadel [2010]) přichází Jan Lukavec se svou třetí monografií. V ní se zaměřil na problematiku orientalismu a postkolonialismu — tedy na témata či spíše celé oblasti bádání, které se (s obvyklým dvaceti- až třicetiletým zpožděním vůči západním zemím) v posledních letech začínají zvolna prosazovat v české odborné i veřejné diskuzi. V českých překladech již vyšla některá zakladatelská odborná díla — Saidův Orientalismus (česky 2008), Fanonova Černá kůže, bílé masky (česky 2011) nebo Bhabhova Místa kultury (česky 2012) — a postkoloniální koncepty pronikají do interpretace různých období a vrstev české kultury; příkladem může být třísvazková komentovaná antologie Čeští cestovatelé v Orientě a v Egyptě (2005–2009) nebo sborník z jednoho z plzeňských sympozií (Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století [2008]).
JAN MALURA
V rámci ediční řady Trivium Univerzity Karlovy vychází soubor jedenácti literárněvědných statí s metaforickým názvem vypůjčeným z obrozeneckého básníka J. P. Koubka Klubko Ariadnino. Společným jmenovatelem otištěných příspěvků jsou některá badatelská východiska a kategorie, k nimž patří především respekt k literárněhistorické heuristice a zároveň snaha o detailní studium vlastního textu literárního díla; všechny tedy mají co do činění s filologickým základem oboru.