IVA KREJČOVÁ — PETR PÍŠA

Pětatřicátý ročník plzeňských sympozií k problematice 19. století, pořádaný ve dnech ve dnech 26.–28. února 2015 v budově Západočeského muzea v Plzni a organizovaný Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. (Taťana Petrasová a Pavla Machalíková) a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (Václav Petrbok), vykročil poprvé v dějinách tohoto tradičního mezioborového setkání mimo kontext jazykově českého bádání. Přizvání předních odborníků z Rakouska a Německa a zařazení jejich příspěvků v němčině (a to bez simultánního či konsekutivního tlumočení) korespondovalo s tematickým zaměřením tohoto ročníku sympozia — Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci a Češi v české kultuře 19. století. Klíčový pojem loajalita definovala konferenční výzva jako postoj, který „klade neosobní (případně nadosobní) povinnost nad pocit osobní zodpovědnosti“, „projev vnitřní důvěry a závazku“, jenž „lze uplatňovat vůči jednotlivci, skupině i společnosti“. Odkazovala na jeho použití v nedávných pracích německých historiků věnujících se českým dějinám 20. století a upozorňovala na přínosy, které by zavedení tohoto pojmu mohlo vnést do debat o vztahu Čechů k habsburské dynastii, katolické církvi, politickým institucím rakouské monarchie či šlechtě.

V průběhu konferenčního jednání se však přesto zdálo, že ohledně užívání klíčového termínu jasná shoda nepanuje. Své výhrady vůči němu zmínil i Moritz Csáky v úvodním příspěvku, který se zaměřil především na diferenciační i integrační roli hranic ve středoevropském prostoru a vyzdvihl význam jazykových rozdílů pro tvorbu identit i kulturních střetů mezi jednotlivými etniky. Otázku kolektivních identit a loajalit v prostředí moravských Čechů a Němců následně představil Milan Řepa. Příspěvek Martina Pelce se věnoval ještě konkrétnějšímu historickému materiálu — snahám o legitimizaci Rakouska-Uherska jako „přírodní nevyhnutelnosti“ v době krátce před rozpadem monarchie. Pokusil se o ně soukromý docent na vídeňské univerzitě Erwin Hanslik, pocházející z etnicky smíšeného prostředí slezsko-malopolské hranice. Přes podivínství svého nositele a zjevný diletantismus našel Hanslikův návrh určitou rezonanci v tehdejší vídeňské společnosti. Marek Fapšo pak ve svém referátu komparoval teoretické reflexe jazyka u Karla Gottloba von Antona, Johanna Aloise Hankeho a Josefa Dobrovského. Na základě tohoto srovnání se vyslovil k limitům pojímání epochy počátků tzv. národního obrození v historiografii — to směřuje k vyzdvihování těch myšlenkových proudů, které předznamenávají proces nacionalizace pojetí jazyka, a naopak potlačuje jejich alternativy.

Druhý blok, zabývající se loajálními vztahy mezi občany, institucemi a státem, zahájil Steffen Höhne příspěvkem o filozofickém a politickém konceptu loajality v exhortách Bernarda Bolzana. Integrační nabídka Bolzanova modelu, zamýšlená jako opozice vůči konceptu národní identity, předpokládala harmonizaci jazykových protikladů mezi českým a německým obyvatelstvem Čech a silnou roli státu jako mediátora národnostních rozdílů. Podnětný příspěvek Václava Smyčky upozornil na roli paratextů v dílech přelomu 18. a 19. století. Na základě kvantitativní analýzy dedikací v odborných historických pracích z českých zemí od osmdesátých let 18. do čtyřicátých let 19. století Smyčka ukázal kvantitativní ústup tohoto žánru i jeho funkční proměnu. Ta podle něho souvisí mimo jiné se vznikem moderního pojetí autorství a s autonomizací vědeckého pole.

Marcin Filipowicz analyzoval pokus Eduarda Rüffera o vydávání českého vojenského týdeníku Žižka (později Vlast). Zde propagovaný projekt vytvoření etnicky českého vojska a celkové militarizace českého národa se dostával často do konfliktu s cenzurními orgány. Nastolenou otázku napětí mezi loajalitou k rakousko-uherskému státu a jeho armádě a národním partikularismem ještě komplikuje skutečnost, na kterou bylo upozorňováno v diskuzi — Rüffer sám působil zároveň jako konfident pražské policie. Příspěvek Michala Frankla se zaměřil na diskurzivní konstruování hranic českého národa v době první světové války a období bezprostředně po vzniku československého státu. Zpochybnění postavení Židů uvnitř české národní společnosti mělo vliv i na recepce uměleckých textů, například dramatu Přemyslovci Otokara Fischera. Autoři protižidovských výroků přitom nebyli spojeni s tradičním antisemitismem, naopak vůči němu mnohdy (jako například Jan Herben) aktivně vystupovali. Závěrečné dva příspěvky čtvrtečního programu poukázaly na případy využívání jmen příslušníků habsburské dynastie pro obchodní či prestižní účely. Kamila Mádrová popsala kontrolu kvalitativních podmínek, které musel splňovat žadatel o užití jména následníka trůnu prince Rudolfa; Antonie Doležalová se věnovala daňovému zvýhodnění nadací, jež nesly ve svém názvu jméno císaře.

Páteční uměnovědný blok zahájil referát Jindřicha Vybírala zabývající se genezí, funkcí a recepcí vídeňského stylu v architektuře. Autor problematizoval výklady, podle nichž rehabilitace baroku jako národního rakouského slohu sloužila k vymezení proti německému nacionalismu. Na diskuzích o stavbě budov vídeňských Dvorních muzeí a Dvorního divadla analyzoval možnosti, jak různé stylové mody korelovaly s koncepty loajality, či naopak mohly být výsledkem čistě estetických preferencí. Situaci ve vídeňském umění pak komparoval s nestejným vývojem architektury v Praze. Příspěvek Pavly Machalíkové se věnoval otázce, jak se na základě interpretace formálních charakteristik v malbě (barvy, linií, figurálních typů) konstituovala od poloviny dvacátých let 19. století česká národní malířská škola, jež vystupovala v opozici k dobové představě o německém stylu. Na díle akademického malíře a grafika Josefa Führicha Machalíková poukázala na oscilaci mezi patrioticky a nacionálně pojímanou loajalitou. Výtvarná kritika ve dvacátých letech 19. století, spojená po vizuální stránce i s falzifikovanými RKZ, začala působit jako tlak na „stylovou“ loajalitu coby kritérium příslušnosti k určité etnické skupině. Taťána Petrasová následně na obrazu věrnosti, oddanosti Lealta římského ikonografa Cesareho Ripy zdůraznila nutnost rozlišovat pojmy individuální, kolektivní a neviditelná loajalita. Pojetí „kulturní loajality“ demonstrovala na příkladu česko-německého umění a analyzovala přitom poměr loajality a identity ve vztahu k důrazu na řád, definovala temporální kategorii v rámci pojmu (loajalita „jednorázová“ a „kontinuální“) a uvažovala nad reprezentací loajality ve smyslu reprezentace určité masky.

Referátem o pomnících českých Němců v rakouské monarchii v časovém období 1875–1914 přispěl Zdeněk Hojda. Podle typu projevené loajality je dělil do tří skupin: 1) pomníky hlásící se k obecně sdíleným německým hodnotám (pomníky Friedricha Schillera, Otto von Bismarcka ad.), 2) pomníky vycházející z lokálních a regionálních tradic (pomník Waltera von der Vogelweide v Duchcově), a 3) pomníky osobností, které sjednocovaly českoněmecké obyvatelstvo napříč regiony (např. nacionálně interpretovaná osobnost císaře Josefa II.). Martin Krummholz nastínil umělecké působení sochaře a medailéra Stanislava Suchardy, který na počátku devadesátých let získal označení český autor. Krummholz sledoval případy, kdy bylo jakékoli Suchardovo odklonění od vlastenecko-sentimentální povahy, rozvíjení vztahů s vídeňskými profesory a uznání kvalit rakouských, respektive německých autorů českou veřejností vnímáno jako odvrat od programového češství a zrada národních zájmů. Poslední dopolední referát Markéty Theinhardtové se zabýval novým obsahem a dynamikou pojmu národní škola, který začal být aktuální v souvislosti se systémem světových výstav. Na obrazu Mor ve Florencii od rakouského malíře, dekoratéra a návrháře Hanse Makarta referentka odhalovala, jakým způsobem se francouzský normativní model umění jakožto fenomén loajality vztahoval k pojmu modernita v umění.

Literární historiky a teoretiky nepochybně zaujal především páteční filologický a literárněhistorický odpolední blok, který byl uveden referátem Dalibora Turečka. Ten nabídl klasifikaci typů loajality v oblasti národního básnictví 19. století — národní, dynasticko- státní a stylově tvárné. U druhého jmenovaného typu rozlišil dále tzv. autentickou loajalitu, podnícenou například napoleonskými válkami, loajalitu „vnějškově založenou“, například u příležitosti císařských narozenin, a loajalitu jako „legitimizační strategii“ snah specificky kulturního charakteru, které primárně pod etatistickou loajalitu nespadaly. Specifickou kategorií se staly subverzivní manifestace loajality (Havlíčkův Král Lávra, Čechovy Písně otroka aj.). Referent rozebíral i případy (ne)loajality ve vztahu k národům (případ Kollárovy Slávy dcery, spory o Grillparzerova Ottokara ad.). Příspěvek Ivy Krejčové se věnoval ideově-společenskému pozadí Hněvkovského eposu Děvín (1805, 1829). Skrze motiv ideálního vladaře, funkci sněmovních disputací a představu „zlatého věku“ analyzovala vypravěčovo bilancování kolektivní identity, vymezené loajálním poměrem subjektu/skupiny k vlasti, národu, panovníkovi a široce vymezenému společenskému řádu, a vlastních osobních hodnot (milostný cit, osobní cíle slávy), s ohledem na podněty Francouzské revoluce a napoleonských válek. Referáty Zuzany Urválkové a Ursuly Stohlerové zkoumaly míru kulturní loajality českých čtenářů k české, respektive německojazyčné populární literární produkci a ukázaly na dobovou popularitu a velký odbyt německojazyčné literatury u českého publika, bez ohledu na přítomnost nacionalistických témat. Příspěvek Urválkové se týkal vydávání knih německojazyčné knižnice Album českým nakladatelem Ignácem Leopoldem Koberem; referát Stohle- AnOTAcE, KROnIKA A gLOSy rové porovnával romány německojazyčných bestselerových autorek (např. Eugenie Marlittové) a českých autorek vysoké i populární literatury (Karoliny Světlé a Věnceslavy Lužické) a věnoval se jejich čtenářským ohlasům. Veronika Jičínská v teoreticky zaměřeném referátu pojednala o gnozeologických souvislostech mezi tzv. krizí jazyka a ztrátou důvěry v panovnickou moc v rakousko- uherské monarchii na konci 19. století. Prostřednictvím interpretace politických a společenských událostí zejména ve filozofii (u Fritze Mauthnera, Ludwiga Witgensteina ad.), méně pak v literatuře (např. u Huga von Hofmanstahla) dokazovala, jak se rakouští myslitelé snažili hledat jakýsi univerzální jazyk, či naopak jak tento jazyk vnímali jako nespolehlivý fenomén, který je nutné demaskovat.

První referát posledního pátečního bloku od Marka Nekuly rozváděl téma loajality na úrovni užívání jazyka. Pomocí teorie jazykového managementu demonstroval na korespondenci a denících Bedřicha Smetany snahu hudebního skladatele o jazykové přiblížení sociální skupině, s níž se dotyčný usiloval identifikovat. Příklad individuálního jazykového plánování Nekula zasadil do širšího kontextu vynucování jazykové loajality. Alena Šimůnková zahájila první z referátů tematicky vztažených k projevům veřejné demonstrace loajálnosti. Analyzovala pražské oslavy stého výročí narození Friedricha Schillera, které podnítily vedle projevů nadšení z řad německých literátů, členů kupeckého kasina a části pražské univerzity také řadu odmítavých projevů mezi pražskou veřejností identifikující se s českou kulturou. Referát Terezy Konývkové se poté zabýval okolnostmi slavnostního svěcení praporu Sokola Pražského 1. června 1862. Detailně propracovaná performance stvrzovala platnost českých vlasteneckých idejí výraznou obřadností a symbolikou, navzdory Tyršově inspiraci tělocvičné soustavy v německé turnerské tradici cvičení. Příčinami a změnami fungování libereckého spolku německých dělnic Eiche v průběhu dvou desetiletí 20. století se v souvislosti s postupným vyhraňováním etnické loajality členek spolku na úkor třídní identifikace zaobíral Jan Mareš. Blanka Hemelíková zakončila blok příspěvkem, který se vyslovoval k cenzurní a politické kauze konfiskace Arbesova časopisu Šotek (1880) obsahujícího protijezuitskou satiru Za tři sta let od Erwína Špindlera. Jakub Arbes medializací kauzy hodlal ostře zkritizovat českou politickou malost a loajální vídeňské politiky, aby poukázal na jejich nezájem o svobodu slova.

Sobotní poslední konferenční blok se zabýval projevy skupinové a individuální loajality, kterou zčásti předznamenaly už referáty z předchozího dne. Příspěvek Romana Pazderského nastínil strategii jednání historika Václava Vladivoje Tomka v českém sociálně-politickém a kulturním prostoru padesátých let 19. století optikou korespondence s Josefem Alexandrem Helfertem. Různorodé projevy loajality se pokusil demonstrovat v životě českého cestovatele-dobrodruha Čeňka Paclta Jaroslav Kříž. Referát poukázal na Pacltovo kolísání mezi zastáváním vlasteneckých českých zájmů a přátelstvím s Němci na domácí půdě i v cizině. Případ kanovníka českého a židovského původu Theodora Kohna (zvolen roku 1892 na arcibiskupský post v Olomouci), jehož případ byl bilancován na hranici loajality vůči třem etnickým společenstvím (českému, německému a židovskému) a současně poměřován loajálností ke katolické víře, podnětně pojednala ve svém příspěvku Jitka Jonová. Vlivem národnostních sporů, vzrůstajícího antisemitismu i žaloby z řad samotných kněží se Kohnovo postavení natolik zkomplikovalo, že v roce 1904 musel na svůj úřad rezignovat. Příznivce přitom našel i u českých literátů (např. Josef Svatopluk Machar Kohnovi kvůli narůstajícím problémům navrhoval změnu jména). Michal Topor navázal na projevy individuální loajality pražských Židů životním příběhem a činností Alfreda Klaara, rodným jménem Aarona Karpelese, který se identifikoval s pražským němectvím. Jeho angažmá v denících Tagesbote aus Böhmen a Bohemia, podíl na vzniku německého uměleckého a spisovatelského spolku Concordia i karikování „češství“ českých politiků a intelektuálů, kteří podle jeho názoru utkvěli příliš v minulosti, směřovalo k vizi pražského němectví v širší osvícensko-liberální rakouské, respektive obecně německé perspektivě, za přihlédnutí k pražskému židovství. O další pozoruhodné osobnosti z pražské německé rodiny pojednala Markéta Koptová. Představila profesní aktivitu pražského hudebního kritika Richarda Batky, který se mimo jiné kvůli své snaze nalézt německý zemský protějšek Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka potýkal s nepochopením a odsudky svých českých kolegů. Obviňování Batky ze šovinismu a útoky proti jeho vědecké metodě vedly k Batkově definitivnímu odchodu z Čech do Vídně v roce 1908. Konferenční jednání završila svým referátem o loajalitě „znějící“ a „verbalizované“ Marta Ottlová. Jádrem jejího pojednání se stala brožurka novinových článků Das romantische Musik-Prag z roku 1914 Rudolfa von Procházky, reflektující stav pražské utrakvistické hudební kritiky v prvních dvou třetinách 19. století. Zřetelný polemický přelom v kritice nastal podle Ottlové u příležitosti otevření Prozatímního divadla, v návaznosti na hledání ideální podoby české národní opery, které šlo po Evropě ruku v ruce s druhou vlnou wagnerovských polemik. Protiwagnerovská strana přitom mnohem více argumentovala nesrozumitelností a obtížností Wagnerovy hudby než námitkami proti skladatelovu němectví.

Jak bývá v Plzni zvykem, konferenci rámoval i bohatý doprovodný AnOTAcE, KROnIKA A gLOSy program — výstavy v Západočeském muzeu s názvem (Ne)viditelná loajalita? České a německé v Plzni 19. století, v Západočeské galerii (Riziko loajálnosti. Rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století) a Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje doplnil česko-německý literární večer s názvem Johannes Urzidil — Ich bin hinternational. Na závěr konference pak bylo jako tradičně vyhlášeno téma příštího ročníku sympozia — Katastrofa v české kultuře 19. století.

Konference, jejímž cílem bylo zmapování různých typů loajality jakožto druhu sociálního jednání reciproční povahy v širším prostoru střední Evropy, předestřela nepochybně řadu podnětů. Třebaže se čas od času zdálo, že se hlavní téma rozmělňuje, diskuze nad příspěvky napomohla systematizovat a vytyčit společné příznaky loajality a loajálnosti ve vztahu ke klíčovým otázkám. V uvažování o literatuře či umění se pojem loajalita ukázal jako nosný, neboť těsně souvisí s problematikou národního sebevymezení i se strategiemi zemského patriotismu. Konferenční jednání též zproblematizovalo vnímání pojmu národní literatura/škola/umělecký směr atd., který leckdy působil především jako modelový, zatímco se literární a umělecká praxe řídila spíše preferencemi estetického vkusu.

Vyšlo v České literatuře 3/2015.