Previous Next
Ani vítěz, ani poražený MICHAELA BEČKOVÁ Na sklonu roku 2013, kdy by Ladislav Fuks oslavil devadesáté narozeniny, vyšla v nakladatelství Host...
Hledání průniků loajalit IVA KREJČOVÁ — PETR PÍŠA Pětatřicátý ročník plzeňských sympozií k problematice 19. století, pořádaný ve dnech ve dnech...
Kultivovaný bedekr DANIEL SOUKUP Po knihách věnovaných G. K. Chestertonovi (Fanatik, prorok, či klaun? [2008]) a kulturněhistorickému...

MICHAELA BEČKOVÁ

Na sklonu roku 2013, kdy by Ladislav Fuks oslavil devadesáté narozeniny, vyšla v nakladatelství Host monografie Erika Gilka věnovaná právě tomuto autorovi. Hned v prologu k vlastnímu výkladu formuluje olomoucký bohemista svůj záměr zcela jednoznačně: „Náš příspěvek k poznání prozaického díla Ladislava Fukse si klade za cíl podat jeho komplexnější analýzu, jež by v ideálním případě mohla objevit další interpretační roviny. Zároveň nám půjde o zachycení jistého příběhu, jaký bezesporu poskytuje každý lidský život, ale rovněž umělecké dílo jedné osobnosti“ (s. 8). Tím jsou v zásadě vymezeny tři oblasti Gilkova zájmu — interpretace Fuksových próz, autorův životní příběh a příběh jeho díla.

Každá ze jmenovaných oblastí nepochybně poskytuje prostor k tomu, aby byla nově či originálně zpracována. Příkladem originálnosti, byť pohybující se mimo rámec literární vědy, může být v témže roce vydaná publikace Jana Poláčka Příběh Spalovače mrtvol, která zajímavě, a v neposlední řadě zábavně kombinuje beletristické vyprávění s faktografickým biografickým sumářem.

O Fuksově tvorbě Erik Gilk pojednává skutečně jako o příběhu, který má svůj začátek, prochází mnoha peripetiemi a má také svůj konec. Jednotlivé Fuksovy knihy Gilk představuje v chronologickém sledu a tyto výkladové kapitoly se formálně snaží oddělit od částí týkajících se prozaikova života, ale tento záměr se autorovi ne zcela daří naplnit, což se negativně odráží především v pasážích interpretačních.

Podstatu interpretace vidí autor monografie (ve shodě s Wolfgangem Ise- rem, jak se v úvodu monografie zdůrazňuje) v tom, „aby bylo funkčním učiněno to, co je před nás postaveno“ (s. 10). Čtenář a text jsou tedy těmi, jež jsou ve vzájemné interakci především. Je to otevřený horizont smyslu textu, a tedy pluralita možných významů, co je v takto pojaté interpretaci akcentováno. Na téže straně pak, domníváme se, však Erik Gilk deklaruje jiné pojetí literárněvědné interpretace, takové, podle nějž se význam uskutečňuje primárně v textu. To se děje tehdy, když mluví o metodě „soustředěného čtení“, jež má být, jak říká, jeho východiskem v přístupu k textu a klíčem k hledání jeho významu. Pojem soustředěné čtení sice dále nespecifikuje, a my si tedy nemůžeme být stoprocentně jisti, že má na mysli metodu close reading, nicméně s ohledem na to, že v mnoha překladech bývá termín soustředěné čtení používán jako ekvivalent k pojmu close reading, předpokládáme, že i zde mluví autor o metodě, která v konečném důsledku pluralitu významů textu vlastně odmítá.

Od jakéhokoli (byť potenciálního) soustředění se na text však Gilka odvádí výše zmíněná snaha sledovat všechny tři oblasti, jež si vymezil, a svádí ho k tomu, aby spíše hledal a popisoval vztahy mezi textem a vnějšími faktory, než se zaměřoval na problematiku smyslu textu a jeho roli v literární komunikaci.

Tuto skutečnost i další problematické jevy Gilkovy knihy lze v zásadě ilustrovat úvodní kapitolou „Událost“, v níž se věnuje Fuksově próze Pan Theodor Mundstock (1963). Východiskem k uchopení textu se mu stává komparace Fuksova debutu s románem Jiřího Weila Život s hvězdou (1949). Takový postup autor zdůvodňuje odkazem na dobovou recepci, jež Fuksovu prvotinu s Weilovým románem často porovnávala (další vnější faktor). Gilkovo srovnání se uskutečňuje na dílčí rovině (popisuje shody a rozdíly v koncepci postav, v motivické výstavbě obou próz atp.), ovšem pro odhalení významové výstavby Fuksovy prvotiny je takový postup víceméně irelevantní.

Jako interpretační klíč zde Eriku Gilkovi slouží hlavní postava novely, jeho zájem se soustředí na popis mnoha způsobů, jimiž je problematická identita Theodora Mundstocka v textu realizována. Avšak to, jak konkrétní prostředky ovlivňují sémantickou výstavbu textu, ponechává opět bohužel víceméně stranou.

Primární zájem o koncepci postavy vede autora monografie k tomu, že jiných sémanticky zatížených kategorií (děj, chronotop) si všímá jen okrajově a rovněž je spíš popisuje, než aby se zabýval jejich funkčním dosahem pro celkovou výstavbu textu. Ostatně převaha popisnosti nad interpretací je patrná i ve výkladech dalších próz Ladislava Fukse.

Snad právě rezignace na hledání a objevování významových vztahů mezi prvky obsaženými ve Fuksových textech vede někdy Gilka k zjednodušujícím, nepřesným či jinak problematickým tvrzením. Opravdu je možné mluvit o Mundstockově počínání jako o donkichotském boji „s větrnými mlýny nacismu“ (s. 31), když o několik řádků výše je Mundstockovo chování vykládáno „jako přistoupení na pravidla totalitního systému“ (s. 31)? A je v tomto smyslu opravdu hodno odsouzení? „[…] anebo nám má být [Mundstock, MB] odporný pro své ponížení, pro ochotu zcela popřít své lidství jen pro- to, aby zachránil svůj ubohý, malý úřednický život, který podle něj stejně nemá valného smyslu? […], pak bude nejspíš hoden jednoznačného odsudku z obecně etického aspektu“ (s. 31). A opravdu postava Theodora Mundstocka provokuje k takovým otázkám? Neukazuje Mundstock, který je promyšleně konstruován jako postava, jejíž osobnost se rozpadá v důsledku života v pocitu extrémního a trvalého ohrožení a strachu ze smrti, především zrůdnost totalitního režimu? Režimu, jehož největší brutalita je právě v tom, jak pomalu a nenápadně, avšak jednoznačně a účinně devastuje člověka a zbavuje ho (v různých formách) kromě jiného i schopnosti rozlišovat pravdivé od nepravdivého? K rozdvojení osobnosti, tedy k vydělení Mona (kterého lze chápat jako Mundstockovo alter ego, ale také jako „zhmotněný“ strach Theodora Mundstocka — obě možnosti Erik Gilk zmiňuje), dojde nikoli z vůle hlavní postavy, nýbrž v obranné reakci křehkého organismu (jak starý motiv v literatuře!), který ve svém „šílenství“ koná šílenou věc — v pudu sebezáchovy přistupuje na absurdní řád diktovaný mocí, aniž by si uvědomoval, že právě tím směřuje k jednoznačnému konci své existence. Mundstockovo chování tedy nelze hodnotit (a soudit) dle „obecného etického aspektu“ a jeho smrt nemůže být reflektována jako „neočekávaná“ (ibid.), jak se domnívá autor monografie.

V rovině interpretační najdeme v této kapitole (a nejen v ní) i další nejasnosti — není například zřejmé, na základě čeho se Erik Gilk domnívá, že „se nabízí noetická otázka, nevěští-li jeho (rozuměj Mundstockův) skon zároveň konec nacistické totality“ (s. 31). To, že „nesvoboda jedince neodpovídá dynamice lidského života“ a „systematičnost totality je zase zcela neadekvátní proudu dějin“ (s. 31), je teze, která není analýzou textu nijak podepřena a jako důvod k položené otázce je nedostačující.

V rámci pravidel výkladu Fuksova díla, která si Erik Gilk nastavil, působí matoucím dojmem mnohé exkurzy — vyprávění o různých událostech v životě L. Fukse, které se dle Gilka nějak promítají v jeho textech, ale i vyprávění o těch, které se ve Fuksově tvorbě nijak konkrétně nezrcadlí, nebo výklady textologické.

Tak je tomu i v kapitole, na níž ilustrujeme některé problémy recenzované monografie. Erik Gilk se v jejím závěru zabývá textem z Fuksovy pozůstalosti, který dle něj „do značné míry vyvrací náš jednostranný pohled na Mundstocka donkichotsky bojujícího s větrnými mlýny nacismu“ (s. 31). Taková formulace vytváří nešťastně přímočarý vztah mezi postavami, které existují ve zcela odlišných fikčních světech a kromě jména nemají nic společného. Mundstock z devítistránkového strojopisu uloženého v Památníku národního písemnictví nemůže ovlivnit čtenářův pohled na postavu Mundstocka existující v novele Pan Theodor Mundstock. Odkazování na vztah mezi postavami bytujícími (byť v podobě textových konstruktů) v různých textech je navíc zcela v rozporu s metodou close reading předpokládající autonomii textu.

Avšak nahlédneme-li na tuto pasáž, zabývající se neznámým Fuksovým textem, jako na součást výkladu „příběhu Fuksova díla“, musíme konstatovat, že má v publikaci své opodstatnění. Stejně jako exkurzy jiného typu zmíněné výše. Erik Gilk ve své monografii přináší mnoho zajímavých i nových informací o Ladislavu Fuksovi, jehož osobností je fascinován primárně, i o okolnostech vzniku jednotlivých próz a jejich případných proměnách (cenné jsou i přílohy, kterými je obsáhlý text doplněn — bibliografie, kalendárium). Problém je však v tom, že se těmito informacemi mnohdy neopodstatněně vykládají Fuksovy texty, byť se autor od takového postupu v úvodu distancoval.

Na druhou stranu je třeba si položit otázku — nakolik se může autor monografie, která chce sledovat „život“ a „dílo“ jedné autorské osobnosti (a řada Tváře české literatury nakladatelství Host je podle dosavadních svazků konci pována právě takto), ubránit tomu, aby se mu kontext lidského života nestal tím, co mu znemožní vidět určité skutečnosti a jevy v kontextech jiných, jim vlastních. Tímto problémem se ostatně zabýval Pavel Šidák v recenzi monografie Petra Hrušky Někde tady vydané v téže ediční řadě (A2 2011/4, s. 9).

Jak již bylo řečeno — monografie Erika Gilka je problematická především v oblasti literárněvědné interpretace. Její úskalí spočívá i v tom, jak rozdílný prostor je věnován analýze jednotlivých děl. Některým Fuksovým prózám se Gilk věnuje s až pedantskou precizností (při analýze románu Příběh kriminálního rady mu připadá například důležité rozklíčovat i to, zda lahvička s iniciálou R ukrývá rohypnol, avšak funkci této nedopovězenosti v textu, charakteristickém atmosférou tajemna, nejistoty, bohužel zcela pomíjí), jiné texty již takovou pozornost autora monografie nezískaly. Někdy je to pochopitelné, jako v případě prózy Křišťálový pantoflíček, jindy už méně. Nejmarkantnějším případem je výklad (opravdu nelze mluvit o interpretaci) románu Vévodkyně a kuchařka, který konstatuje obecně známá fakta (polytematický román, agonie rakousko-uherské říše atp.), ale nepřináší nic nového ani zajímavého, postrádá hloubku a soustředí se příliš na to, aby objevil co nejvíce konkrétních historických událostí přítomných v textu (opět bez toho, aby je vnímal jako součást fikčního světa románu), což je v souvislosti s ambicemi této monografie, mírně řečeno, škoda.

Co dál? Problémem může být i samotný titul Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks a autorovo rozhodnutí pojmout „tento příběh jako spisovatelův boj“ (s. 8), neboť obraz Ladislava Fukse, který čtenář dostává, je obraz člověka pasivního, nevzdorujícího, přizpůsobivšího se.

Monografie Erika Gilka přes všechny vyslovené výtky přináší i informace nové a cenné. Její hlavní přínos by mohl spočívat v tom, že se stane impulzem k otevření odborné diskuze nad problematikou moderní autorské biografie a nad tím, jak smysluplně pokračovat v práci na publikacích řady Tváře české literatury brněnského Hosta.

Erik Gilk: Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks, Brno, Host 2013. 311 stran.

Vyšlo v České literatuře 2/2015.