English
Název tohoto příspěvku je částečně totožný s titulem knihy, kterou v letošním roce vydalo Nakladatelství Academia – Divoká příroda Prahy a blízkého okolí – autorů Radka Mikuláše a Jana A. Šturmy. Případný čtenář by mohl zaváhat, jestli knížka není jen dalším z dlouhé řady příspěvků o pražských chráněných územích, o jejich biologii a geologii. Odpověď je jednoznačná – není. Publikace se zabývá takzvanou novou divočinou, tedy místy, ze kterých se částečně nebo zcela vytratila lidská činnost; a bez péče o původní lidský výtvor se tam spontánně vyvíjí vegetace a společenstva živočichů.
Tedy studie o rumištní flóře a o invazivních živočiších a rostlinách, o neofytech? Takových studií už také vzniklo a nadále vzniká nemálo, namátkou objemná kniha editovaná Jiřím Mlíkovským a Petrem Stýblem Nepůvodní druhy fauny a flóry ČR (ČSOP Praha, 496 str., 2006) a série článků širokého kolektivu a autorů vedeného Petrem Pyškem. Zdá se, že nová divočina už je zpracovaná na odborné i popularizační úrovni; k čemu tedy další knížku? Jednoduše proto, že dosavadní publikace nevědomky pracují s omezujícími předsudky a od těch jsme se snažili oprostit. Odborné články o nové divočině mají už v nadpisech samé invasive, alien a další termíny vnímané jako „strašáky“. Ve výše citované knize J. Mlíkovského a P. Sýbla zase nejsou žádná vyobrazení, což je u knihy o přírodě docela kuriozita.
Hadinec obecný na bývalém fotbalovém hřišti na Ohradě
Zdá se přirozené, že si pozorný chodec prohlédne a ocení krásně kvetoucí rostlinu, pokud jde
právě kolem. Ale jen zdánlivě! Chodec většinou zbystří, když jde kolem cedule „Národní přírodní
památka“ anebo jestliže se na místo vypravil cíleně za květinami. To není nijak vzácné, existují
všeobecně vzývané a ceněné druhy, jako kandík psí zub, hlaváček jarní, koniklece či všechny
vstavačovité, tedy kromě vstavačů i okrotice, střevíčníky, tořiče atd. Kolem nejstatnějších jedinců
nacházíme v době květu pás udupané trávy, jak si tam postupně lehali fotografové. Na staré
železniční trati pražského předměstí, kolem rostlin hadince obecného (Echium vulgare), který je stejně krásný jako mnohé vstavače, se však chodec zpravidla
nezastaví, fotograf nezalehne do štěrku a nebude se zatajeným dechem sledovat vijany modrých a
růžovo-fialových květů vyrůstající z členitých listenů připomínajících hrudní koš malého
obratlovce.
Jedlá bylina pražských chodníků – šrucha zelná neboli portulák
Náš chodec se tedy šidí o krásné zážitky. I na jinak ošklivém rumišti mohou být nádherné
rostliny nebo dokonce květiny donedávna vzácné a přísně chráněné na malých ploškách přírodních
rezervací. Do městské krajiny se totiž například vlivem rozsáhlého zimního solení vozovek šíří
slanomilná vegetace. Fenoménem městské nové divočiny pak jsou popínavé víceleté byliny a dřeviny,
tedy liány. Lesy opředené stonky plaménku, chmele, rdesna, loubince, břečťanu a dalších popínavek
nápadně připomínají ilustrace dobrodružných cestopisů z tropů, které jsme četli v mládí. Svoje
místo v městské divočině mají například i porosty mezer v dláždění chodníků a ulic, staré sklepy a
štoly, opuštěná zahradnictví a sady.
Bývalé veleslavínské zahradnictví
O to nám šlo: aby lidé nemíjeli nádhernou, zajímavou a někdy doslova zábavnou přírodu
městských džunglí jenom proto, že nemá dobrou pověst. Pražskou divokou přírodu jsme si několika
způsoby roztřídili, opakovaně do ní jezdili, fotografovali se stejným estetickým zaujetím, s jakým
se jindy fotí vzácné chráněné druhy. Opakovaně jsme se setkávali s krásou rostlin, ale také s
ošklivostí lidmi zanechaných odpadků a s bídou dočasných sídlišť lidí bez domova. Málokdy to však
bylo nezajímavé či nudné. Dělali jsme to koneckonců alespoň zpočátku jen pro sebe, projekt knížky
vznikl až v průběhu let a zpočátku – dokud neodmítl – jsme doufali, že autorem knížky se stane
botanik Jiří Sádlo.
Játrovka porostnice mnohotvárná roste mezi kvádry památníku na Vítkově
Ten, který okomentoval novou divočinu už v roce 1994 takto:
Krajina je taková, jakou jsme si ji udělali – patrně si ji zasloužíme, a dobře zasloužíme, ne
jako trest. Není tak nezvykle nová, aby nebyla důvěrným prostředím domova; není tak zrůdná, aby
vyloučila okouzlení. Mějme ji tedy rádi – to je asi nejlepší, jak se k ní zachovat. A vlastně jak
se zachovat k sobě samým.
Na viděnou mezi pražskými liánami!
Liánový les pod Barrandovem
Text a foto: RADEK MIKULÁŠ
3.9.2015