JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA
Kniha Pavla Šidáka má v názvu slovo úvod, což vzbuzuje jistá očekávání. Úvod by měl být určen doposud málo poučenému čtenáři, začátečníkovi v dané problematice, který pracuje s podobnou knihou jako se základní studijní příručkou. Hned na začátku konstatujme, že zde tomu tak není, Šidákova kniha naopak předpokládá již zasvěceného čtenáře. Nepředkládá jednotnou teorii a vysvětlení pojmů, nýbrž zvláště ve své první části „Teorie genologie“ přehled rozdílných přístupů k literární genologii a popis problémů s ní spjatých. Druhá část „Žánrová krajina“ přináší pokus o nový přístup k popisu žánrů. Cílem zde není žánr nadefinovat a přinést jeho charakteristiku, ale vymezit vztahy mezi žánry především na synchronní, ale částečně i na diachronní ose. Autor v úvodu prohlašuje, že žánry nepopisuje analyticky, jako autonomní jevy, ale „synteticky, ve smysluplných nadžánrových celcích, kde vyvstanou vnitřněliterární vztahy“ (s. 8).
Konceptům a metodám genologie (teorie žánrů) je v knize věnován značný prostor. Šidák se v první části snaží zprostředkovat různé teoretické přístupy, které vnímá na pozadí literární teorie 20. století de facto jako posouvání od důrazu na autora k textu a posléze ke čtenáři. Sám odmítá genologický nominalismus, podle nějž žánry neexistují, a trvá na praktické i teoretické potřebě genologie coby základního nástroje pro analýzu textu. Ano, souhlasíme s autorem a domníváme se, že žánry jsou jednou z nejpřirozenějších orientačních pomůcek v literárním životě současném a minulém i že rezignovat na koncept žánru by de facto znemožnilo jakékoli mluvení o literatuře. V rámci výkladu jednotlivých konceptů Šidák předkládá několik důležitých upozornění. Ukazuje mimo jiné, že žánrové klasifikace se neobejdou bez konstruktů; v českém prostředí byl např. vytvořen žánrový pojem pásmo, který nezná žádná jiná literárněvědná tradice. Ve Francii je Apollinairovo Pásmo prostě básní, u nás stojí na počátku žánrové linie, jež pokračuje Wolkrem, Nezvalovým Edisonem aj. Pojmenovala tedy česká literární věda, ptá se užitečně Šidák (s. 75), jev, který jiné filologie nevidí? Autor v této části vysvětluje mnohé koncepty, které lze dnes skutečně považovat za významné podněty k teorii žánrů (architextualita G. Genetta, Jollesova teorie jednoduchých forem, Bachtinovy úvahy o tzv. chronotopu a řečových žánrech, Todorovovo pojetí fantastiky, četné pokusy o revizi druhové triády apod.). Jiným teoriím věnuje Šidák dle našeho názoru dosti nadbytečnou pozornost, např. biologizující interpretace žánrového systému jsou dnes už zcela překonané, a není třeba je v přehledové příručce důkladně rozebírat.
Není snadné určit, k jakému metodologickému konceptu coby východisku vlastních výkladů tíhne samotný autor. Dosti často se odvolává na strukturalisty, kteří však genologii ničím zásadním neobohatili. Některé podněty teorie žánrů nechává naopak stranou, např. novější německé přístupy, které spojují poznávání žánrů s tzv. sociálními dějinami literatury. Upozorněme kupříkladu, že Wilhelm Voßkamp chápe žánr jako svého druhu „sociální instituci“, která se proměňuje podle historické situace i dobových čtenářských očekávání, a navrhuje studovat především dějiny sociálních funkcí žánrů. Této absenci lze dobře rozumět, protože Šidákovi zkrátka není historicko-sociologické východisko blízké. Překvapivě ovšem nevyužívá podněty polského genologického myšlení (ty jen letmo zmiňuje, např. existenci důležitého časopisu Zagadnienia Rodzajów Literackich). Právě ony by mohly výrazně přispět k řešení otázek, které Šidáka v celé knize zajímají, tedy problémů hlubinných, nepovrchních vymezení žánrů, jejich kontinuity × diskontinuity, proměnlivosti v rámci intersubjektivně sdílených pravidel apod. (mnohostranně užitečný je v tomto směru sborník Polska genologia literacka [2007]). Nehledejme však především to, co v knize není, a soustřeďme se na to, jak autor řeší základní problémy.
Klíčovým úkolem knihy tohoto typu je přirozeně definovat kategorii žánru. Šidák označuje mnohé teorie za nedostačující, protože při vymezení žánru zůstávají na povrchu. Sám se hlásí ke koncepci hlubinně založených žánrů, tedy k žánru jako „projevu předchůdné kategorie“, výrazu antropologických konstant, jakýchsi „fundamentálních možností lidské existence“. Ovšem jinde paradoxně žánr charakterizuje jako soubor znaků, vztahů a signálů i jako geneticko-recepční fenomén: „Žánr je souhrn recepčně-genetických vztahů a signálů, provázaný systém autorských výzev, čtenářských instrukcí, interpretačních možností i formálních a funkčních složek uměleckého díla svázaný s širším uměleckým i mimouměleckým kontextem“ (s. 66). To je velmi široké pojetí spojující dohromady mnoho aspektů, navíc je v rozporu s preferovanou hlubinnou definicí. Nedozvíme se vůbec, které druhy znaků by měly být pro vymezení žánrů skutečně primární. Takové pojetí neříká přesně, co konkrétně lze za žánr považovat. Bez onoho vymezení je pak obtížné o žánrech mluvit. Co je pouze stylistickým útvarem či žánrovou variantou? Kdy žánr funguje jen jako tzv. modus, tedy určitý příznak, který modifikuje text příslušející jinému žánru? A co nikdy není žánrem, vždy pouze modem? Jaký je vztah mezi autonomním žánrem a žánrem jako modem? Tyto a další otázky zůstávají otevřené.
V těchto pasážích se projevuje neujasněnost pojmů, s nimiž Šidák pracuje. Vedle zmíněných termínů používá ještě jeden: forma. Za ni považuje historicky ustálené útvary, zvláště veršové (sonet, sestina atd.), a odděluje je, zřejmě oprávněně, od žánru i modu. Vcelku zbytečně pak některé formy popisuje, což do pojednání o žánrech vlastně nepatří (s. 93–95). Je zvláštní, že autor formy přesně definuje, ačkoli v případě žánrů, které jsou hlavním tématem jeho knihy, tak nečiní. Co však vadí ještě více, je vyjádření ze s. 95: „V případě žánrů poezie se někdy uvádí jako analogon pojmu subžánr pojem strofická forma, ta však má spíše charakter modu (viz výše).“ Výše však autor od sebe modus a formu oddělil.
Zůstaňme ještě u kategorie modus, kterou Šidák zavádí a kterou lze považovat za metodologicky velmi nosnou. Jde o dílčí, avšak často zásadní významový příznak díla s dopadem na čtenáře (zmiňován je modus ironický, satirický, groteskní, alegorický, parodický, realistický aj.). Pokud zůstaneme u tohoto vymezení a nebudeme modus pojmoslovně mísit s žánrem a formou, může být tato kategorie účinným nástrojem literárněvědného myšlení.
Jako přínosné lze také vnímat autorovo vymezení dvou aspektů žánru: konstantní složku, která je neměnná a zaručuje identitu žánru, a historickou, která zakládá historické proměny a vývoj žánru. Šidák akceptuje obě složky žánrů, trvá však na jejich rozlišení. (Není ale zcela zřejmé, zda se podle něho mají obě podílet na definici žánru.) Tyto výklady považujeme za velmi trefné, ale nemohou nám nahradit výchozí, teoreticky jasné ohraničení pojmu žánr. Místo něj autor pouze konstatuje, že „nejprve bychom potřebovali mít jasnou definici žánru, tu však současná literární věda nenabízí“ (s. 19).
Bez této vstupní, jednoznačné definice pak pochopitelně nelze úspěšně definovat jednotlivé žánry. Šidák se obecně odvolává na existující charakteristiky v předchozích příručkách: „Nejde zde tedy primárně o definici jednotlivých žánrů (v tomto bodě odkazujeme na relevantní literaturu)“ (s. 129). To ovšem neulehčuje situaci čtenáře, který mnohdy neví, s čím konkrétně se jako s žánrem operuje. Takový přístup vede k vágnímu a neterminologickému používání pojmů. Chvílemi pak není jasné, o čem se vlastně mluví. Autor například tvrdí, že subžánr je typický pro epiku a drama, zatímco v lyrice jsou milostná, přírodní ad. lyrika spíše žánry. K tomu pak dodává: „otázkou ovšem zůstává, není-li to jen konvenční, ryze povrchové tematické členění, které nemá žádnou genologickou platnost“ (s. 96). Znamená to tedy, že lyrika nemá žádné žánry? Bohužel odpovědi na položenou otázku se nedočkáme.
Ve druhé části knihy chce Šidák pojednat žánry jako součásti řad či skupin, které vykazují „přirozené genetické a logické souvislosti“ mezi jednotlivými typy (s. 129). Zdůrazňuje často neexistenci pevných hranic mezi žánry, jakousi přelévavost textů jednoho žánru do druhého. Pro tuto situaci volí klíčovou metaforu žánrové krajiny, která vyjadřuje fakt, že „hranice mezi žánry nemá povahu jasné linie, ale pozvolna se proměňujícího pásma“ (s. 98). Považujeme toto spojení, jež se objevuje dokonce v titulu knihy, za nepřesné a matoucí (krajina se bohužel v současných společenských vědách stala nadužívaným, módním a téměř vyprázdněným pojmem). To, co má metafora sdělit, by bylo mnohem přesněji vyjádřitelné pomocí jiných, exaktnějších termínů, např. fuzzy množin, což je matematický nástroj, který slouží k popisu neurčitých jevů. Na rozdíl od vágní metafory by autorovi umožnil, ba přímo vnutil terminologickou přesnost.
Šidák svou žánrovou krajinu člení následně: Beletrie a její hranice; Mýtus a epos: epika onoho času; Žánry starších období; Duchovní žánry; Folklorní literatura; Hypertextualita; Vysoké a nízké (v) umění; Prozaické žánry: povídka, novela, román; Sen o dokonalosti: kontext utopie; Sen o ideálu: elegie a idyla; Láska a smrt: balada a romance; Fantastická literatura. Již z tohoto výčtu je zřetelné, že nepoužívá jednotná kritéria, jednotlivé skupiny působí dosti nesouměřitelně a v některých případech i samotné vztahy mezi žánry vzbuzují dojem náhodnosti. Není například zcela jasné, proč se bajka objevuje mezi žánry, které do beletrie pronikají z mimoumělecké oblasti, a uvažuje se o její beletrizaci. Nejkompaktněji a nejsystematičtěji působí kapitoly, které se nejvíce blíží klasickému pojednání o žánru. Rozhodně povedený je podle našeho názoru výklad o elegii a idyle. Tady autor pěkně demonstruje jednu ze základních idejí své knihy, totiž představu, že se v textech uchovává ahistorický žánrový princip, a to i při proměnlivé terminologii (pastorála, bukolika, ekloga, selanka). Ano, idyla přežívá a je dnes rehabilitována např. v podobě polemiky se světem aktuálním (nedávno vydané Zázemí Jany Šrámkové je právě idylou tohoto typu). Za inspirativní a trefné lze považovat Šidákovo zjištění, že některé žánry mají tendenci vytvářet binární protiklady (komedie × tragédie, balada × romance aj.). Ze zkoumání starší literatury lze k jmenovaným dvojicím připojit zejména opozici hymnus × lament, kterou považujeme za produktivní pomůcku výzkumu starší poezie.
S bližším vymezením konkrétního žánru se setkáváme spíše výjimečně. Například o pohádce autor říká, že „je žánrem lidové slovesnosti; má dobrý konec; uvozuje ji a zakončuje ustálená formule […]; vyskytují se zde nadpřirozené bytosti; odehrává se v typickém světě »za devatero horami a řekami«; je krátká; je orientovaná na dětského čtenáře atd.“ Toto může po zpřesnění skutečně sloužit jako výchozí definice (ačkoli bychom mohli namítnout, že původní folklórní pohádka nebyla orientována na dětského čtenáře, nýbrž na dospělého posluchače; mísí se zde tedy různé historické podoby žánru, což vzbuzuje představu, že existovaly synchronně a jsou vlastně dohromady invariantem). Jindy však čteme pojednání o určitém útvaru, aniž bychom se dočkali definice jednotlivých žánrů, často pak není jasné, o čem se vlastně mluví. Šidák například na několika místech své knihy píše o žánru fantasy, aniž jej definuje. Přesně vymezuje jeho vztah k sci-fi (s. 234–235), daleko méně přesvědčivě však jeho souvislost s kyklickými eposy (s. 147). Zdá se, že si autor tady za reprezentanta fantasy zvolil J. R. R. Tolkiena a charakteristiku jeho díla (synekdochicky řečeno jednoho subžánru) vztáhl na celý žánr.
Jako zvláštní kategorii vymezuje Šidák žánry starších období. Nejde mu však o úplné spektrum starších, dnes již neproduktivních útvarů, ale o žánrová pravidla a vztahy dodnes znatelné. Takové řešení lze přijmout, předkládaná kniha přirozeně nemůže být specializovaným lexikonem středověkých či raněnovověkých žánrů. S mnohými kategoriemi si autor dovede dobře poradit, exemplum Šidák správně charakterizuje ne jako žánr, ale jako z jiných žánrů vyčleněný segment, jenž projevil dostatečnou životnost a může fungovat jako autonomní vyprávění. Za žánry jsou však v této kapitole mylně považovány i knížky lidového čtení a kramářské písně, které představují „jen“ publikační média či komunikační kanály (jde o dva specifické typy tisků určené nenáročnému publiku a šířící žánrově různorodé veršované a prozaické texty).
Samostatně Šidák vyčleňuje duchovní žánry, přičemž se zabývá hlavně jejich uměleckou stránkou a vlivem na moderní beletrii. Ano, i takový přístup je možný, ovšem předpokládá, že dané žánry budou správně vymezeny. Modlitba ovšem není oslovení tajemné, nedosažitelné bytosti, jak se v knize tvrdí (s. 170), ale krátký, nedějový text monologického charakteru s duchovním tématem, který je založen na mluvních aktech poděkování, prosby, chvály, vyznání víry a vin a který má typický začátek (invokace) a většinou i konec (aklamace Amen). Tady kniha naráží na limity ahistorického přístupu, který podobu žánru vztahuje přednostně k současné, resp. moderní době a jako primární textový materiál si bere novodobá díla. Výhodou opačného, tedy důsledně historického přístupu je, že už samotné sledování geneze a starších vývojových fází jistého textového typu přirozeně obnaží jeho základní rysy. Proto jsou např. v německých příručkách klíčovým segmentem výkladu jednotlivých kategorií tzv. dějiny žánru (Gattungsgeschichte); na nich se totiž spontánně vyřeší řada problémů (srov. Handbuch der literarischen Gattungen, ed. Dieter Lamping, 2009; podobný přístup najdeme ostatně i v domácí Encyklopedii literárních žánrů, edd. D. Mocná a J. Petreka, 2004). Problémem recenzované knihy je v několika případech také nekritické přejímání starších, již nevyhovujících definic. Např. středověká legenda (s. 173) dnes není většinově chápána jako žánr, ale, podobně jako zmíněné exemplum, coby funkční výměr, postihující užití typově různorodých textů (vita, passio, visio, gesta) pro specifické náboženské, zejména liturgické účely (srov. Vendula Rejzlová-Zajíčková: „Legenda není literární žánr“; in Jan Malura [ed.]: Žánrové aspekty starší literatury, Ostrava 2010). Adekvátně se ovšem autorovi daří na malé ploše pojednat o komplikované otázce biblických útvarů a jejich aktualizacích. K této kapitole máme dvě připomínky. Jedna drobnost k biblickým inspiracím: sugestivní americký thriller režiséra Davida Finchera Sedm není inspirován Biblí (s. 164), protože sedm smrtelných hříchů bylo formulováno až pozdější křesťanskou tradicí. Zásadnější pochybnost vzbuzuje jedna z výchozích tezí této kapitoly, kterou Šidák převzal z Putnových prací a která mluví o protestantismu jako o „křesťanství bez umění“ (s. 163). Není snad hudba vášnivého luterána J. S. Bacha, jenž do svých skladeb sofistikovaně ukrýval náboženské symboly, jedním z estetických vrcholů světové hudební tradice?
Dosti rozpačitě působí vymezení současných prozaických žánrů. Vzhledem k tomu, že knížka je obrácena především k živé literární tradici, bude čtenáři chybět důkladnější pojednání o románu, nejvýznamnějším útvaru současnosti. Zde Šidák zdůrazňuje především neuchopitelnost. Z Encyklopedie literárních žánrů přejímá matoucí informaci o chápání středověkého Tkadlečka jako románu (tento zcela nedějový text je tzv. sporem, hádáním), nadsazená je souvislost Hájkovy kroniky s románem. Genezi románu vidí autor ve starověké epice a nezmiňuje naopak vlivnější a přiléhavější výklad vzniku tohoto žánru z kratších útvarů (švanků, facetií, anekdot) zřetězených do cyklů; přitom mezi šibalskými cykly typu Enšpígl a pikareskním románem je jen malý krůček. Ani parodické vstřebávání jiných žánrů nepovažuje Šidák za zásadní rys románu, přestože zakladatelská díla tohoto útvaru (Rabelais, Cervantes) jsou na těchto prvcích založena — srov. vlivné Bachtinovy práce. Ona románová elastičnost, schopnost integrovat různé textové a promluvové typy (včetně těch mimoliterárních) do polyfonního celku totiž vůbec nepopírá genologické vymezení, naopak jde o konstitutivní rys románu.
Více než o definice jednotlivých žánrových kategorií jde Pavlu Šidákovi o prezentaci spektra teoretických názorů, které se snaží zapojit do vlastních výkladů. Tak se např. v kapitole „Mýtus a epos“ mezi narativními mytologickými útvary a literaturou fantasy objevuje pojem mýtus barthesovský. Následuje odstavec, který bez úvodních kontextových vysvětlení prezentuje pojetí sémiotika Rolanda Barthese jako natolik vlivný názor, že umožní konstituovat samostatnou žánrovou kategorii. Jaksi automaticky se předpokládá uctivá znalost francouzského teoretika, který tady není pouhým služebníkem světa literárních textů (protože nikým jiným teoretik být nemůže), ale někým víc než Tolkien či Erben, o nichž se skromně mluví na stejné straně. Zdá se, že moderní literární teorie, a ne realita samotných textů, tvoří a garantuje žánr…
Takový přístup ovšem předpokládá velmi poučeného čtenáře, který si labužnicky vychutnává intelektuální disputace. Uživatel „úvodů do studia“, tj. především student hledající základní orientaci, bude poněkud zmaten. Šidák se totiž snaží dostat do hry příliš mnoho konceptů a pojmoslovných řad. V první, teoretické části knihy to lze ještě přijmout, ve druhé však již tento prvek působí rušivě. U hypertextuality (tj. literatury druhého stupně, založené na mezitextových vazbách) se čtenář setká nejen s již dříve představeným, logicky koncízním a dostačujícím termínem architextualita, ale najednou je pro stejnou skutečnost zaveden pojem nový, termín R. Lachmannové latentní intertextualita (s. 197). U folklórní literatury (vhodnější by bylo pojmenování folklórní slovesnost) Šidák správně upozorňuje na její typický suicentrismus, tj. zdomácňování děje (např. lokalizace exotického Betlému do domácích reálií ve vánočních hrách [s. 184]), ale o dvě strany dále naopak říká, že ve folklóru se nevyskytují místní či časová určení, což uvádí pod vlivem známého sémiotika J. M. Lotmana (s. 186). Do čtenářovy mysli to vnáší zmatek, ten bude očekávat především pevné základy se vstupní charakteristikou a teprve sekundárně ho bude zajímat spektrum názorů a diskuzních hlasů, jež bez nezbytného „gruntu“ stejně nebude schopen náležitě vstřebat. Domníváme se, že knihy tohoto typu by měly problémy spíš projasňovat, méně v nich může znamenat více. Někdy je zkrátka nezbytné přiklonit se k jedné koncepci, tu srozumitelně aplikovat a ostatní nechat v podobě stručné zmínky v poznámce pod čarou, nebo raději v „sladkém zapomnění“.
V poslední době vyšly dvě literárněvědné práce, které mají v titulu slovo úvod. Kromě recenzované knihy jde o Úvod do teorie verše (2013) Roberta Ibrahima, Petra Plecháče a Jakuba Říhy, kteří zvolili formát skutečné přehledové příručky pro začátečníky a tomuto cíli přizpůsobili rozsah, strukturu i metodu výkladu. Buďme ovšem spravedliví, „úvod do studia“ určité problematiky je poněkud jiný žánr než „úvod do teorie“. A hlavně berme v potaz, že versologie umožňuje ze své podstaty exaktnější uchopení látky; problematika žánrů a jejich klasifikace patří naopak k nejsložitějším tématům literárněvědného uvažování, v nichž může badatel snadno upadnout do terminologických pastí. Recenzovaná kniha je v českém prostředí rozhodně ojedinělým pokusem o souhrnný pohled na klíčové otázky literární genologie, protože dosud jsme měli dispozici pouze jeden slovník žánrů a pár monografií k dílčím genologickým tématům. Pavlu Šidákovi jistě nelze upřít rozsáhlou znalost literárních děl různých období i vlivných teoretických konceptů (o velmi širokém záběru knihy svědčí užitečné a pečlivě zpracované rejstříky, a to věcný, jmenný, literárních i odborných děl). Práce obsahuje pozoruhodné dílčí postřehy a inspirativně odhaluje některé souvislosti mezi žánrovými typy, ale jako celek trpí definiční vágností, výkladovou rozporuplností i nevyjasněností koncepce. V úplném závěru autor vyjadřuje přání, aby jeho kniha v budoucnu podnítila řešení úkolů, které ve své práci naznačil (s. 253). Je velmi pravděpodobné, že toto volání bude vyslyšeno, domníváme se však, že publikace s názvem Úvod do studia genologie oprávněně vzbuzovala jiná, mnohem větší očekávání.
Pavel Šidák: Úvod do studia genologie. Teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha, Filip Tomáš — Akropolis 2013. 336 stran.
Vyšlo v České literatuře 5/2014.