MARTIN TOMÁŠEK
Ačkoli bychom i v české literární vědě nalezli řadu dílčích studií, které konstrukci literárního prostoru a speciálně krajiny tematizují, systematicky pojatou práci o fenoménu literární krajiny doposud postrádáme. Ohlédneme- li se do minulosti, zjistíme, že krajina byla v českém uvažování zprvu spojována zejména s úlohou lokalizační, jako by tím nejpodstatnějším bylo přenést určitý výsek reality na plátno či papír; často se také hledaly shody uměleckého krajinopisu s dobovou krajinomalbou. Největším přínosem tak z našeho hlediska dosud bylo zkoumání krajinopisných partií z hlediska autorského stylu či kompoziční výstavby konkrétního díla. V současnosti je řadou badatelů promýšlen a nezřídka problematizován samotný pojem krajiny, sondy do oblasti literárního prostoru rozšířily představu z čistě přírodní a venkovské krajiny i na tu (post)industriální a městskou a naopak se začalo přísněji rozlišovat mezi krajinou a prostředím (environment). Další směřování výzkumu dnes ovlivňují inspirace přicházející především z oblasti historické poetiky a tematologie, fenomenologie, sémiotiky a teorie fikčních světů, environmentální estetiky či odborné historie spatřující v beletrii nový pramen historického poznání. Stranou pozornosti domácích „krajinozpytců“ naopak zůstávají ekologické, genderové, etnické či náboženské aspekty krajiny, tedy ty, jež se opírají o teorie vnímané v českém prostředí jako ideologicky zabarvené. Domácí literárněvědný diskurz proto můžeme ve srovnání se západním považovat spíše za konzervativní, a to přesto (nebo právě proto), že se s metaforickým užitím pojmu setkáváme stále častěji — mediální krajina, politická krajina, psychologická krajina, krajina jazyka, žánrová krajina, krajina hudby, krajina života atp.
Představu o tom, jak vypadá zkoumání literární krajiny v německojazyčné oblasti, nabízí monografie Kurta H. Webera Die literarische Landschaft. Zur Geschichte ihrer Entdeckung von der Antike bis zur Gegenwart (Literární krajina. K dějinám jejího objevování od antiky po současnost). Kniha vydaná roku 2010 slibuje ucelený pohled na tuto problematiku, z několika recenzí, jež připomeneme v závěru, pak můžeme usuzovat na její postavení v současné literární vědě. Kurt H. Weber (* 1942) vystudoval filozofii, germanistiku a evangelickou teologii v Bonnu a Tübingen, kde obhájil dizertaci zasvěcenou Sorenu Kierkegaardovi. Nejdříve působil jako gymnaziální učitel v Düsseldorfu, zajímal se o německý idealismus, etiku, sociální a existenciální filozofii, estetiku a filozofii přírody; jinou než recenzovanou knihu však v jeho bibliografii nenalezneme. Spíše než o dílo badatele organizovaného v akademickém provozu před sebou máme práci privátního učence, který se explicitně nehlásí k žádné z teoretických škol a svou metodologii buduje na tom, co bychom nejspíše mohli nazvat klasické humanitní vzdělání a filozofický přístup k problému. Tomu odpovídá i struktura knihy.
Autor nejprve totiž v širokém záběru promýšlí různé koncepty přírody, krajiny, krásy a hledá jejich odraz v uměleckých projevech, bez ohledu na to, zda k zachycení scenérií využívají výtvarných prostředků nebo slov. Weberův filozofický, literární a kunsthistorický obzor se sice na jedné straně úctyhodně rozprostírá od antiky přes 19. století až po dnešek, zároveň jsou ale součástí „knihovny“, s níž nás seznamuje, kromě německy psaných děl pouze překlady angloamerické, francouzské, italské, ruské a skandinávské literatury. Více než čtvrtina práce se nadto podrobně věnuje tvorbě Jeana Paula, Adalberta Stiftera, Theodora Fontana a Arno Schmidta, respektive tomu, jak rozdílné jsou krajiny, které vytvářejí, a jak se vlastně umění krajiny od konce 18. do druhé poloviny 20. století vyvíjí a mění. Již z teoretické části ovšem víme, že tím nejpodstatnějším je ten, kdo ve výseku světa spatřuje krajinu, rozuměj, kdo viděné do podoby krajiny uspořádává: „Existují nesčetné krajiny a to, že se různorodé jednotliviny spojují do určitého celku, nezáleží na věcech samých, nýbrž na pozorovateli. Právě jeho stanoviště a jeho způsob vidění propůjčují libovolné přírodní scenérii celistvost. Změna hlediska by ovšem vedla k odlišnému uspořádání. Již to dokazuje, že krajina vyvstává z individuálního vidění přírody“ (s. 169; za pečlivou revizi překladů děkuji Alici Jedličkové). Ještě předtím ovšem Weber postuluje, že je možné z uměleckých obrazů přírody vyčíst, jak se k ní ta která doba vztahovala. Má tedy vývoj v oblasti zobrazení krajiny určitý řád, který dokážeme identifikovat a přesvědčivě doložit, nebo je krajina a s ní i jiné tematické složky díla svobodným polem pro takřka jakoukoli interpretační hru?
Z celé knihy je víc než zřejmé, že Weber nahlíží krajinu skrze přírodu. Již v první kapitole promýšlí náš vztah k přírodě a nachází umělecké pohnutky pro její zachycování: „Protože se v uměleckém vyobrazení jeví jako krásná — protože v ní lze nalézt příslib šťastného života — protože umožňuje dosáhnout stavu kontemplativního vytržení“ (s. 43). Na způsob, jak je příroda zobrazována, má podle Webera rozhodující vliv filozofické paradigma, v němž se ta která tvůrčí osobnost pohybuje, například proti atomistickému a mechanistickému postoji okouzlenému pokrokem a technikou stojí představa přírody jako živého organismu. Vztaženo k čtveřici rozebíraných autorů: první pojetí Weber shledává u Fontana a Schmidta, druhé podle něj ovlivnilo Jean Paula a Stiftera. I přesto, že se v textu neustále odráží literárněhistorická erudice autora, v podstatě neopouští pole environmentální estetiky. Vidíme to i v kapitole páté, v níž se podrobně zabývá krásou jako vlastností přírody, jež se krásnou nestává až díky uměleckému uchopení, neboť jsme tuto kvalitu schopni — pokud se na ni naladíme — vnímat přímo, a v kapitole šesté, která přibližuje historický vývoj přírodního líčení v německé literatuře od středověku. Přestože si autor hledáním výtvarných a literárních souvislostí připravuje půdu pro soustředěnější výklady v druhé části knihy, zároveň z literatury vyvozuje obecnější soudy o dobovém vnímání přírody, respektive krajiny, obdobně jako to činí v českém prostředí iniciační práce Hany Librové nazvaná Láska ke krajině? (1988) a Proč je příroda krásná? (2005) z pera Karla Stibrala.
Přírodě zůstává věrna rovněž třetí kapitola věnovaná „umění popisu“. Autor v ní nejprve konstatuje schopnost jazyka zprostředkovávat výsledky smyslového vnímání a dodává, že přírodní popis nevyžaduje stejnou míru zapojení všech receptorů. Rozhodující jsou pro něho zrak, sluch a čich, tj. distanční receptory, zatímco ty kontaktní, jako jsou hmat, chuť, vnímání teploty a bolesti, zůstávají (jak dokládá příklady z literatury i výtvarného umění) většinou stranou. Zároveň přibližuje, jak se se zobrazováním přírody vyrovnávala filozofie a věda od antiky po současnost — z řady připomínaných prací uveďme alespoň Lessingova Laokoona nebo Über Naturschilderung Friedricha Ratzela. Princip přírodního líčení Weber formuluje v závěru kapitoly:
„Líčení přírody ozřejmuje smyslové kvality daného prostředí, ukazuje, v čem spočívají jeho půvaby. Dokáže však ještě víc — vyjadřuje pocity a myšlenky, které pohled na fyzický svět vyvolává. […] Je zároveň výkladem, interpretací viditelného světa a dává výraz tomu, co bylo jen nejasně pociťováno. Výsledné tvary jsou sice jen výsledkem představivosti, ta ovšem nezůstává bez těla, materializuje se v podobě slova. Dokonce je na jazyk odkázána, a to nejpozději při vnímání obrazu […]. A má-li být zachycena rozhodující dimenze skutečnosti, jíž je čas, pak se obraz jazyku podřizuje. […] To, že na sebe navzájem odkazují, slovo na obraz a obraz na slovo, je jedním z výsledků tohoto zkoumání. Abychom zjistili, jak je tento vztah utvořen, musíme nejprve […] zrušit jednotu obou umění. Teprve pak lze rozpoznat potenciál každého z nich, a až pak získává tvrzení o obraznosti jazyka a schopnosti obrazu promlouvat přesný smysl“ (s. 164–165).
Přestože krajinomilný čtenář i dříve tu a tam narazil na partii, kde se mluvilo o krajině, zatímco jiné postřehy si k ní musel sám vztáhnout, čtvrtá kapitola již svým názvem „Podstata krajiny“ („Vom Wesen der Landschaft“) vyvolává očekávání, že se autor alespoň na tomto místě plně soustředí na slibovanou literární podobu krajiny. Na pouhých třiceti stranách se však jen dozvídáme, že vnímání přírody jako krajiny není nijak samozřejmé. O tom má svědčit jednak fakt, že se předmětem uměleckého zobrazení stává poměrně pozdě (kapitolu otevírají reprodukce krajinomaleb Joachima Patinira z přelomu 15. a 16. století a Clauda Lorraina ze století 17.), jednak skutečnost, že s užíváním pojmu krajiny nikoli coby ekvivalentu latinského regio či provincia, nýbrž pro malířem ztvárněný „pohled z hory na otevírající se údolí“ se setkáváme až v renezanci. Z oblasti výtvarného umění se odborný termín rozšířil nejprve do učeneckého diskurzu, odkud postupně pronikal do hovorového jazyka. Jelikož slovo znamenající současně „vnímání určitého výřezu zemského povrchu“ i „uměleckou reprezentaci tohoto vnímání“ nemůže zapřít svůj původ, spojujeme si krajinu dodnes právě s estetickým osvojováním (s. 167). V knize se doposud vedle sebe bez rozlišení ocitalo prožívání přírody (Naturgefühl) a krajiny (Erlebnis der Landschaft), větší pozornost přitom byla věnována prvnímu z nich. Své zaujatosti se ovšem autor nedokáže zbavit ani nyní, kontury krajiny (pohříchu opět neliterární) se nám totiž mohou rýsovat jen jako kontrast k následující charakteristice, jako „negativ“ přírodního zážitku:
„Prožitek přírody je neurčitější a zároveň obsáhlejší. Je založen na bezprostředním dotyku s přírodou. Člověk uchvácený přírodou ji zažívá na vlastní kůži — hmatem, čichem i sluchem. Zrak je jen jedním prvkem v akordu smyslů, a nemusí být tím hlavním. […] Pohled vyžaduje odstup; je ve službách intelektu. Díky němu se člověk stává pozorovatelem, jenž věci vnímá jako určitý protiklad k sobě samému. Teprve když se znovu stane smyslovou bytostí, jíž původně byl, získá znovu cit pro stvoření. […] Když se dotýká rostlin, kdykoli vnímá čichem, hmatem, dotykem, zmocňuje se jej nesmírně lahodný pocit, blaho a vytržení, pramenící ze sjednocení s okolním prostředím. Prožívání přírody je bezprostřední duševní rezonancí přírodních pochodů a jevů, které není vázáno na žádnou dobu ani společenskou vrstvu“ (s. 167–168).
Snad i proto, že se Weber nehodlá smířit s redukcí přírody na krajinu, dlouho její vymezení odkládá. Konečně tedy postuluje, že jednotliviny jako strom nebo louka v našich očích — narozdíl od čínského a japonského umění, kde detail podněcuje představivost dotvářející celek — krajinu nepředstavují. Krajina se podle něho nesnese ani s blízkostí a úzkostí (v původním smyslu těchto slov), vylučuje dojem interiéru a obklíčenosti předměty, patří k ní naopak rozsáhlý prostor sahající až k horizontu. Třebaže výhled do dálky zahrnuje nejrůznější pozemské (telurisch), rostlinné a nebeské (uranisch) útvary, musíme si uvědomit, že jde vždy o pouhý výřez, na nějž nelze přírodu zredukovat — ta je totiž čímsi úplným a nedělitelným, jednotou, která drží pohromadě vše nespojité, různorodé a různotvárné. Tato vlastnost přírody se však nachází za naším obzorem, nepřístupna smyslovému vnímání. Právě nyní ale přichází „weberovský obrat“; podle autora představuje krajina, jednoduše řečeno, synekdochu přírody — díky fenoménu krajiny nám totiž zůstalo zachováno povědomí o celistvosti přírody. Krajina činí přírodu viditelnou tím, že soustřeďuje různé přírodní jevy do jediného pohledu, zároveň si je však pozorovatel vědom, že to, co před ním leží, nemůže existovat samo o sobě, že viděné nekončí horizontem, ale odkazuje k celku disponujícímu určitou integrující silou. A naopak — příroda tvoří pozadí, na kterém vyniká podoba určité krajiny (s. 169).
Již jsme zmiňovali, že se krajina rodí a je komponována pohledem pozorovatele. Ten se přitom nesoustřeďuje na jednotlivé segmenty, ale vnímá jejich celkový soulad. Koneckonců, píše Weber, ani umělecký obraz nevzniká prostým vykreslením či vypsáním předmětů. Co naopak vyjmenovat lze, je pět charakteristických znaků krajiny:
„Zaprvé nepředstavuje jednotlivinu, nýbrž mnohost jevů. Zadruhé se vyznačuje určitou prostorovou dimenzí: rozkládá se do dálky a obepíná horizont. Zatřetí tvoří celek, uzavřený útvar, který se odlišuje od svého okolí. Začtvrté se její části vyznačují vzájemnou provázaností: jejich místo a hodnotu určuje jednota jim nadřazená. Zapáté patří k podmínkám jejího konstituová ní pohled pozorovatele. Krajina vyvstává z distance, a to tak, že pozorovatel zaujme stanoviště vůči výseku přírody a výhled, jenž se mu naskýtá, jistým způsobem uspořádá. Krajina existuje díky estetice pohledu“ (s. 170).
Ve své reflexi jsme se soustředili na ta místa, která podle nás mohou být východisky dalšího uvažování o literární krajině, nebo představují osobitý pohled autora na tuto problematiku. Zcela stranou jsme nechali druhou část práce, třebaže se v recenzi aucklandského germanisty a literárního vědce Jamese Badeho dočkala většího uznání než ta obecně zaměřená, jež mu občas připomínala „prohlídku rozsáhlé galerie vedenou uznávaným, sečtělým a nadšeným odborníkem, který neztrácí naši pozornost, byť si libuje v podrobnostech a tíhne k opakování“ (Monatshefte CIII, 2011, č. 4, s. 659). Podobně vidí přínos knihy rovněž Till Kinzel (srov. http://ifb.bsz-bw.de/ bsz325393427rez-1.pdf), historik a literární vědec působící v Braunschweigu, nebo mohučská komparatistka, filozofka a socioložka Martina Kopfová (Kult_online, http://kult-online.uni-giessen.de/archiv/2011/ausgabe-29/rezensionen/ nichts-neues-in-der-literaturwissenschaftlichen-landschaftsforschung). Také ona zde kromě příkladových studií nenachází nic objevného — měříc Weberův teoretický výkon myšlenkami Joachima Rittera nebo současným interdisciplinárně pojatým bádáním, které krajinu jako umělecký koncept a „masku přírody“ zatlačuje do pozadí a zdůrazňuje spíše její sociální a kulturní význam (srov. Brigitte Franzen — Stefanie Krebs [edd.]: Landschaftstheorie. Texte der Cultural Landscape Studies. Köln, Walther König 2005).
Zdá se, že právě představy zakotvené ve starší, „encyklopedistické“ a „univerzalistické“ tradici znemožňují autorovi vidět, že uznání konstruovanosti krajiny s sebou nese i uznání převahy jejího kulturního obsahu nad přírodním. Takový pohled by mu zároveň umožnil překonat rozpor mezi pluralitou literárních krajin (každý autor v každém díle vytváří jinou krajinu) a vazbou obrazu krajiny na společnost a dobu. Weberova kniha je tak primárně příspěvkem do diskurzu vedeného na poli environmetální estetiky a jako taková je, domnívám se, obohacující. Procházet po boku tohoto neobyčejně zaujatého, vnímavého a poučeného průvodce expozicí přírodních a krajinných obrazů, ať už výtvarných, či literárních, s nimiž vstupují do dialogu texty filozofické, moci sledovat jeho postřehy a promýšlet kladené otázky rozhodně není bez významu mj. proto, že nám poskytuje řadu pozoruhodných vhledů do německé kultury. Přesto se v jeho příliš široce pojaté, málo soudržné a nepřehledně strukturované práci neztrácí pouze čtenář, ale i slibné literárněvědné téma.
Kurt-H. Weber: Die literarische Landschaft. Zur Geschichte ihrer Entdeckung von der Antike bis zur Gegenwart. Berlin/New York, Walter de Gruyter 2010. 436 stran.
Vyšlo v České literatuře 2/2015.