Previous Next
„Duchovní aristokrat“ aneb Tvůrce jako spasitel TEREZA RIEDLBAUCHOVÁ Kniha Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár je první monografií věnovanou...
Literatura — kniha — knižní trh JIŘÍ TRÁVNÍČEK Poznaňský sociolog Marcin Rychlewski má značně široké odborné portfolio: vztahy mezi literaturou a...
Srbova pražská divadla za protektorátu — potřetí PAVEL JANOUŠEK Posmrtně publikovaná kniha divadelního historika Bořivoje Srby (1931–2014) svým titulem skrytě odkazuje k...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

DALIBOR TUREČEK

Jako první svazek nově koncipované řady Studiorum salvicorum memoria vyšel ediční péčí Marcela Černého obsáhlý výbor z prací komparatisty Karla Krejčího (1904–1979). Po zájmu, který Krejčího osobnosti a dílu v posledních letech věnovali zejména Ivo Pospíšil a Miloš Zelenka, se jedná o další — a podstatný — přínos k udržení a oživení paměti hned několika literárněhistorických oborů, do nichž Krejčí svým působením zasáhl, nebo je typově předjímal: komparatistiky, slavistiky, polonistiky, bohemistiky, tematologie, areálových studií a v neposlední řadě literárněhistorické metodologie. Pečlivě připravená edice je uvedena mimořádně zajímavou vstupní studií Vladimíra Svatoně („Bohemistika z evropského pohledu, Má setkání s dílem Karla Krejčího“ [s. 15–32]), obhlédající zejména metodologické souvislosti Krejčího práce. Závěrečný oddíl z pera Marcela Černého („Hledatel a vykladač evropských souvislostí slovanských literatur“ [s. 533–552]) má jak biografickou povahu, tak i reaguje na hlavní body a peripetie recepce Krejčího prací. Připojena je obsáhlá a informačně vydatná „Bibliografie prací Karla Krejčího se soupisem důležitějších statí o něm“, pořízená editorem ve spolupráci s Theodorem Beštou (s. 559–615).

KLÁRA ZINDULKOVÁ

Začátkem listopadu 2014 se v rámci Týdne vědy a techniky otevřely také dveře ÚČL AV ČR. Do těchto dveří byli 4. 11. zváni všichni, kdo se chtěli dozvědět o tom, co je nového v bádání o českém verši a jak může mít blízko versologie a IT.

JIŘÍ POLÁČEK

Fenomén krajiny reflektuje bezpočet uměleckých děl, ale i mnoho prací odborných, jejichž autory jsou naši i zahraniční představitelé různých vědních oborů. Literárněvědná reflexe krajiny byla dlouho součástí šířeji pojatých analýz literárních děl, v posledních letech se však stává badatelsky speciálním tématem. Souvisí to jednak s ekologicky zacíleným zájmem o krajinu a její proměny, jednak se zvýšenou teoretickou pozorností věnovanou kategorii prostoru, manifestovanou například vydáním Bachelardovy Poetiky prostoru (2009), studií Alice Jedličkové Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely (2010), prací Joanny Derdowské Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo (2011) či kolektivními pracemi Člověk mezi rozprostraněností a krajinou: studie k rozmanitosti chápání prostoru (2008) a Místo — prostor — krajina: v literatuře a kultuře (2012).

JANA SEGI LUKAVSKÁ

Čím je pro Maďary Maci a pro Němce Sandmännchen, tím je pro Čechy Večerníček — panáček, který dětem už takřka padesát let přestavuje jedny z prvních příběhů, s nimiž se ve svém životě setkají. Zatímco se děti mění a dospívají, znělka Večerníčku i řada příběhů, které přináší, zůstává stále táž a nadále divákům konotuje konejšivě neměnnou rutinu před spaním. Do těchto poklidných vod je, jak se zdá, pro badatele dost obtížné vstoupit. Stojaté vody večerníčkovského výzkumu se ovšem nyní pokusila rozvířit literární vědkyně Helena Vyplelová.

JAKUB IVÁNEK

Již během několikaletého čekání na nové kritické vydání vánočního kancionálku Jesličky (1658) známého českého jezuity Bedřicha Bridela (oproti edici, která se rozhodla užívat autorovo jméno v latinizované podobě [Fridrich Bridelius], užíváme v recenzi variantu českou, která je již ukotvena tradicí; variantu Fridrich Bridel, užívanou např. Kopeckým [viz níže], považujeme spíš za germanizovanou) bylo jasné, že půjde o edici zásadní. Např. již kvůli užitečnému propojení literárněhistorického a muzikologického hlediska, ale také typem edice, která zprostředkovává památku v úplnosti, aby postihla její místo v dobové produkci bez podstatných zkreslení, které s sebou obvykle přinášely výbory. Již předmluva ke knize nás informuje, že byl zužitkován přístup synchronní i diachronní a že má jít o edici odbornou, avšak zužitkovatelnou i laikem. Do jaké míry se autorům povedlo tyto postuláty naplnit?