TEREZA RIEDLBAUCHOVÁ

Kniha Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár je první monografií věnovanou dílu novináře a spisovatele, který působil do roku 1948 v Československu a následně v exilu (zejména v Kamerunu a ve Francii). Hlavním důvodem jeho opomíjení je fakt, že celé své beletristické dílo napsal ve francouzštině a v češtině dosud nevyšel jeho jediný překlad. Košnarová tak splácí dluh, který literární věda vůči české exilové literatuře doposud měla. Už výběrem tématu chce upozornit na to, že bádání v této oblasti by se ne- mělo soustředit pouze na autory píšící česky, ale také na ty, kteří při psaní přešli do jiného jazyka.

Kolár se jako prozaik na Západě prosadil, o čemž svědčí mimo jiné překlady jeho děl do angličtiny, španělštiny, portugalštiny a němčiny. Vysoká úroveň jeho francouzštiny byla ve Francii velmi ceněna, byl však vždy vnímán jako cizinec píšící francouzsky. Čtenářsky byl zajímavý právě ztvárněním hlavního tématu svých děl: exulantství, tj. osudu člověka, který nepatří ani tam, odkud odešel, ani tam, kde zrovna žije. Kolár tedy právem náleží jak do kontextu české, tak francouzské literatury 20. století.

Monografie je členěna na dvě stěžejní kapitoly, které vystihují oblasti Kolárových tvůrčích aktivit: v první, nazvané „Kolárova publicistika a esejistika z let 1946–1965“, autorka pojednává detailně Kolárovu novinářskou činnost psanou v českém jazyce a ve druhé, „Kolárova beletristická tvorba“, srovnává rysy Kolárovy novinářské a beletristické tvorby, analyzuje jeho pět románů napsaných ve francouzštině a věnuje se recepci Kolárových děl v exilovém a francouzském tisku. Kolár se v podstatě odmlčel jako český novinář, zklamán jak vývojem situace v Československu (změnu čekal především zevnitř), tak v českém exilu, a nakonec i v západní Evropě. Příčinu tohoto odmlčení Košnarová spatřuje v událostech roku 1956, kdy se Československo neangažovalo při maďarských bouřích. Ponecháme-li stranou tři články z roku 1963, Kolár přešel od konce padesátých let k psaní románů ve francouzštině. Výběr jazyka však zřejmě nebyl ze začátku tak jednoznačný. Podle vzpomínek Jiřího Pistoria mu Kolár dával číst svůj román rozepsaný v češtině a právě Pistorius ho motivoval k psaní ve francouzštině. Rozhodnutím psát francouzsky se Kolár vyhnul tomu, že by v cizině musel svůj hlas získat pouze prostřednictvím překladů, i tomu, že by jeho čeština bez styku s rodným prostředím zastarávala.

Košnarová se nelehkého úkolu zhostila se ctí. V monografii se zaměřuje zejména na zasazení Kolárových postojů a jeho myšlení do kontextu filozofie a literární vědy 20. století. Za nejvýraznějšího myslitele, který Kolára ovlivnil, považuje José Ortegu y Gasseta, a to zejména jeho díla Úkol naší doby a Vzpoura davů. Ve shodě s Ortegou y Gassetem Kolár vyznával „spasitelskou“ moc uměleckého díla, vyhraněný individualismus, naopak neuznával modernismus a avantgardu. Avantgardní směry mimo jiné kritizoval kvůli levicové orientaci, ale také kvůli fenoménu „davovosti“, který nesnášel ani v politickém kontextu. Autorka opakovaně upozorňuje na rozporuplnost Kolárova myšlení, neboť ve svých textech například vyzývá k politické aktivitě a k vyvolání celospolečenských změn, ale zároveň lpí na striktním individualismu. Ten je u něho spjat s návratem ke křesťanským hodnotám, rovněž svébytně interpretovaným, které měly být spojovníkem sjednocené Evropy (později už jen té západní), dále s naplněním ideálu svobodné společnosti složené z ušlechtilých individuí. „Romantiku Kolárovi se politika pojila s etikou a idealismem“ (s. 43).

Košnarová se zabývá Kolárovými úvahami nad pojmy svoboda autora, společenská krize, dějiny, generace, umění, kultura, exil. Cenné na její monografii je především to, jak se v ní promítá Kolárovo myšlení v nuancích a drobných posunech: a to Kolára jako člověka, který se své vize pokouší naplňovat ve vlastním životě, Kolára jako novináře, který ve svých článcích a esejích apeluje na naplnění svých ideálů, a Kolára jako prozaika, který na určitém myšlenkovém podloží utkává své francouzské romány. Na druhé straně se Košnarová při tomto postupu nevyhne opakování některých závěrů.

Ve velmi zdařilé podkapitole „Beletristické prvky v Kolárově publicistice a esejistice“ při charakteristice dvou esejistických Kolárových knih Listy němému příteli (1955) a Otázky české tradice (1957) Košnarová vystihla jak povahu Kolára- publicisty: „Motivací k psaní je v Listech němému příteli jednak osobní zpověď píšícího subjektu, jednak potřeba apelu na národní společenství. Mezi těmito dvěma polohami pisatel neustále osciluje. Kniha je svědectvím zápasu mladého člověka o svobodu, svébytnou identitu i privátní štěstí, záznamem jeho osobní zkušenosti a prožitků v exilu. Je ale také promluvou exaltovaného veřejného rétora, který předkládá apologii jistého kulturního, politického a civilizačního konceptu a vykresluje apokalyptickou vizi světa, který se tomuto konceptu zpronevěřuje“ (s. 114), tak i charakter Kolára-prozaika: „Dříve tolik kladený důraz na koncept, který by měl spasit svět nalézající se v duchovní krizi, je odsunut do pozadí, středobodem promluvy je individuum soustředící svou pozornost na vyslovení bezprostředního životního pocitu a na analýzu jeho zdrojů. Stavebním principem textu je zachycení jedincovy existenciální situace, »metafyzické« únavy z bytí, vědomí odcizení od světa, skutečnosti, vnějšího dění a neschopnosti, či spíše nemožnosti tuto distanci překonat“ (s. 115). Košnarová tuto část zařadila na začátek druhé stěžejní kapitoly „Kolárova beletristická tvorba“, ale v podstatě se jedná o zárodek samostatné střední kapitoly, v níž je zachycen přerod Kolára novináře v Kolára prozaika. Rozvedení tohoto tématu by si zasloužilo ještě samostatnou studii.

Košnarová zasazuje Kolára do exilového novinářského kontextu (zejména polemiky ohledně vymezení pojmu generace) a plasticky zachycuje Kolárovo novinářské dílo ve vztahu k tak významným exilovým novinářům, jako byli Pavel Tigrid či Ferdinand Peroutka. Méně zasazuje do exilového literárního kontextu Kolárovo beletristické dílo (kromě několika paralel s dílem Egona Hostovského, Zdeňka Němečka či Jana Čepa) a do kontextu autorů-cizinců píšících francouzsky. Zmiňuje však nejdůležitější fakta, například že Kolárův první román La Monnaie de retour jen o vlásek unikl ceně Rivarol za rok 1958 za nejlepší knihu ve francouzštině napsanou původem nefrancouzským autorem. Košnarová také okrajově pojednala kontext českých spisovatelů, kteří při psaní přešli do jiného jazyka s tím, že v poúnorové vlně — na rozdíl od té normalizační — to byl jev spíše nezvyklý, protože exulanti očekávali brzký návrat do vlasti. Je však nasnadě, že všechna témata, ke kterým Kolárovo dílo vybízí, nelze v rámci jedné monografie zachytit.

Monografie je zahájena jakýmsi „dvojúvodem“: první úvod „Mezi Východem a Západem (namísto úvodu)“ vystihuje Kolára jako novináře, který schizma kulturní orientace odmítal jako politicky motivované. Přináší rovněž informaci, že odborná literatura o Kolárovi je sporá, výjimkou je románový esej Lubomíra Martínka Dlouhá partie biliáru (2004). Polistopadové reflexi Kolárova díla je pak věnována samostatná část začleněná na závěr podkapitoly o recepci Kolárova díla.

V druhém úvodu „Známý neznámý/neznámý známý: Jan M. Kolár“ je stručně zachycen Kolárův životopis. Košnarová zde navazuje na práci Milana Drápaly, který ve své antologii Na ztracené vartě Západu Kolára (znovu)uvedl do českého kontextu, jeho zjištění však podstatným způsobem prohlubuje. Rekapituluje jeho rodinné zázemí i publicistické počátky, upozorňuje, že první články zaměřené na film a divadlo otiskl již během války, ale jeho soustředěnější novinářská činnost orientovaná jak na kulturu, tak na politiku spadá do poválečných let. Ve svém psaní se Kolár výrazně angažoval proti stále se více prosazující komunistické moci, což vedlo mimo jiné k jeho několikadennímu věznění v září roku 1946. Po únorovém převratu se rozhodl odejít do exilu, což se odehrálo velmi dramaticky: „6. dubna 1948 byl Kolár jedním z aktérů únosu letadla letícího z Prahy do Bratislavy. Hlavním iniciátorem únosu byl pravděpodobně Jiří Havelka, který na pilota mířil startovací pistolí a donutil ho tím obrátit kurs směrem na západ a přistát v Mnichově“ (s. 18). Následně Košnarová přibližuje krátké pobyty v Německu, Lucembursku a Švýcarsku, po nichž se Kolár v roce 1949 přesunul do Kamerunu, kde se pustil do podnikání. Se ženou Ájou si tam otevřeli lékárnu a prosperovali natolik, že mohli vždy půl roku trávit na cestách (Evropa, Afrika, Blízký Východ, Severní a Jižní Amerika). Pravidelně pobývali také v Paříži, kam se v roce 1975 odstěhovali natrvalo. Po nástupu levicové Miterrandovy vlády v roce 1977 přesídlili na svůj zámeček do Lucemburska, kde Jan M. Kolár zemřel na rakovinu.

V kapitole věnované Kolárově publicistice a esejistice Košnarová zkoumá Kolárovy texty jako celek, poněvadž rok 1948 podle ní neznamenal zásadní proměnu Kolárových postulátů. Před rokem 1948 Kolár přispíval především do Lidových novin, Vývoje, Obzorů, později publikoval v mnoha českých periodikách vycházejících v Kanadě, USA a Evropě, např. Čechoslovák, Československé noviny, Hlas domova, Naše hlasy, Návrat, New Yorské listy, Ozvěna, Skutečnost, Sklizeň, Svědectví, Zápisník aj., v prvních letech ale také v německojazyčných časopisech v Lucembursku a Švýcarsku, např. Lucemburger Wort, Neue Zürcher Zeitung, Die Weltwoche ad.

Košnarová Kolára charakterizuje jako „angažovaného pozorovatele“, který byl do této pozice zahnán spíš dějinnými událostmi. Vyslovoval se k opatrnosti při veškerých soudech týkajících se „kolektivní viny“ (nacismus, německý odsun aj.). Stejně tak se stavěl k výkladu válečných událostí, kdy zdůrazňoval apatii českého národa po mnichovské zradě, která byla prvním krokem k národní demoralizaci. Kolár dlouho burcoval k aktivitě (sám byl při maďarských událostech poblíž československých hranic a chtěl se do dění osobně zapojit), vyžadoval aktivitu uvnitř Československa, ale také přikládal velký význam exilu, později však došel k názoru, že exil v jediném opravdovém úkolu — v obraně „národního ideálu“ (jímž měl na mysli svobodu myšlení, víry a slova) — selhal. Důvod tohoto selhání viděl v tom, že veřejně činní reprezentanti stále jen poukazovali na špatnost režimu v Československu, „aniž by proti němu postavili vlastní konstruktivní koncepci, aniž by sami směřovali k nějakému ideálu, jenž by se mohl stát inspirativním i pro lidi doma“ (s. 34).

Pro Kolára byla zásadním tématem především svoboda individua, kterou podle něj čím dál tím více omezují kolektivní entity jako dav, národ či stát. Důraz Kolár kladl na tvůrčí svobodu spojovanou s nadosobním ideálem, většinu soudobého umění odmítal a utíkal se k zidealizované minulosti. Většinu Kolárových článků také prostupovalo téma duchovní krize doby a v této souvislosti apeloval na obnovu křesťanských hodnot a etiky. Zatímco v letech 1945–1948 byl návrat k těmto hodnotám zbaven náboženského obsahu a jednalo se spíše o univerzální humanismus, později Kolár hledal překlenutí mezi náboženskou vírou a vědeckými objevy v návaznosti na Teilharda de Chardin. Jeho víra však byla směřována v první řadě k člověku a až skrze něj k transcendenci.

V Kolárově beletristickém díle, pojednaném v kapitole „Kolárova beletristická tvorba“, se naplno projevuje to, co zaznělo již v jeho esejích. Je to téma cizinectví ve světě. „Jan Kolár byl ve světě cizincem ještě předtím, než odešel do ciziny v běžném slova smyslu. Byl cizincem v čase — se svou přítomností se cítil nesourodý, tíhl k minulosti ztotožňované s nadosobním ideálem, o němž doufal, že by se v blízké budoucnosti opět mohl naplnit. Byl svým způsobem cizincem v sobě samém — kvůli své rozpolcenosti, sváru ducha kritického, skeptického a ducha až naivně romantického, libujícího si v patosu a podléhajícího iluzím i ideologii. Konečně byl také cizincem, ztracencem svou životní filosofií, inspirovanou José Ortegou y Gassetem, podle něho »cítit se ztracen« představuje základní předpoklad autentické existence“ (s. 116). Dále se v nich promítá Kolárův postoj při hodnocení života v exilu, kdy se nestylizuje jako hrdina, dokáže přiznat pocit osobní spokojenosti a to, že do exilu odešel zejména kvůli sobě.

Od konce padesátých let do začátku let sedmdesátých Kolár napsal pět románů ve francouzském jazyce: La Monnaie de retour (1959, Peníze nazpět/Peníze na návrat/Peníze na cestu zpátky aj.), Le Nouveau Venu (1961, Nově příchozí), Paradis paralleles (1967, Paralelní ráje/Rajské paralely), La Pente (1969, Svah), Une fée sur l’échiquier (1973, Víla na šachovnici). Podle Košnarové jejich základními tématy jsou exil, nostalgie po domově, vypjaté niterné situace milostné a morální. Hlavní postavy trpí rozervaností a Košnarová je charakterizuje jako „muže na rozcestí“. Jejich vesměs tragické milostné vztahy trpí rozpolceností mezi láskou ideální a čistou a láskou tělesnou (s častým ztvárněním komplexu méněcennosti v sexuální oblasti), které nelze smířit ve vztahu s jednou ženou. „Balancují mezi nadějí (konkretizovanou nikoli v duchovní spáse, ale v naplněném partnerském vztahu) a deziluzí“ (s. 121). Jakkoli se v průběhu interpretace jednotlivých románů Košnarová věnuje právě ideologickým posunům Kolárova myšlení a jejich využití či nevyužití v beletristické konstrukci, v závěru románové analýzy se uchyluje k poněkud zjednodušujícímu konstatování, že romány trpí proklamativností a že jsou v nich „pasáže jakoby vystřižené z autorových publicistických článků a esejů“ (s. 191), přičemž toto tvrzení z předchozí analýzy nevyplývá, ba místy je s ním až v rozporu.

Při analýze pěti Kolárových románů se Košnarová soustředí se zejména na problematiku vztahu mezi autobiografií a fikcí, na problematiku prostoru, na vztah postav k prostoru a na narativní techniky. Dospívá k názoru, že z formálního hlediska jsou romány v zásadě spíše tradiční. Zabývá se také podobnými rysy románů (zejména na úrovni postav) a postupným posunem od velkých témat s dobrodružným napínavým dějem k románům psychologizujícím a obráceným do nitra postav. Ozvláštňujícím momentem — zachovávajícím tajemství pro čtenáře ve francouzštině — jsou výrazy, které Kolár ponechal v češtině bez překladu. Autorka též stručně naznačuje, že romány obsahují mnoho intertextových odkazů, nejzřetelněji na románové dílo Grahama Greena či Alberta Camuse. Ačkoli Kolár existencialismus kritizoval a odmítal, v mnohých východiscích se s ním shodoval.

Otázky existencialismu a návratu ke křesťanství zazní i v závěru monografie „Horizontála či vertikála? (namísto závěru)“, kdy Košnarová konstatuje, že je velmi těžké Kolára zasadit do kontextu exilové prózy. „Situace exilové literatury je z hlediska literární komunikace a literárního života sama o sobě nestandardní a u Kolára se k tomu přidává navíc to, že dlouhou dobu žil mimo exilová kulturní centra, respektive mimo euroamerická kulturní centra vůbec. S aktuálním kulturním děním měl tedy styk pouze nepřímý, zprostředkovaný četbou. Periodika i knihy vycházející v exilu si sice mohl objednávat, avšak byl tak či tak do značné míry od ostatní exilové komunity odříznut. Žil takřka výhradně v jinojazyčném prostředí, a tak lze předpokládat, že spíše četl v cizích jazycích (angličtině, němčině, francouzštině), a to autory, jako byli Albert Camus, jak sám uvedl, pravděpodobně i Graham Greene či Arthur Koestler a jistě i mnozí další. Domnívám se, že podobnosti s prózami jiných exilových autorů jsou dány spíše totožným dějinným (traumatickým) prožitkem než vědomým tvůrčím dialogem“ (s. 209). Publikace je vybavena podrobnou, velmi cennou bibliografií: archivními prameny, soupisem Kolárova díla, další literaturou a on-line zdroji.

Tato pozoruhodná monografie by si zasloužila být vydána ve francouzském nakladatelství ve francouzštině — po nezbytných úpravách pro nečeského čtenáře — stejně jako navazující badatelská práce z okruhu francouzských literárních vědců.

Veronika Košnarová: Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár. Praha, Academia 2013. 254 strany.

Vyšlo v České literatuře 3/2015.