Mezinárodní spolupráce v dějinách vědy středoevropského prostoru

Zatímco dějiny vědy v Rakousku, Maďarsku, v Čechách, na Slovensku, v Polsku a dalších zemích, které patřily k habsburské monarchii, se systematicky zpracovávají již dlouhou dobu, společné a propojené dějiny vědy habsburské monarchie jako celku zkoumají historici vědy soustavněji jen přibližně v posledních deseti letech – nepočítáme-li ojedinělé dřívější pokusy. Podnět ke spolupráci historiků vědy z bývalých zemí monarchie vyšel zejména ze dvou do jisté míry personálně propojených iniciativ.

Fota: Luděk Svoboda, Akademický bulletin
Seminář Hledání jazyka vědy, český případ uspořádal Kabinet dějin vědy ÚSD AV ČR.

První má hluboké historické základy. V roce 1863 byla poprvé udělena Cena Ignaze Liebena, nejstarší cena Rakouské akademie věd, které se říká rakouská Nobelova cena. Původně byla dotována z pozůstalosti rakouského podnikatele a filantropa Ignaze L. Liebena (1805–1862) a na podnět jeho syna, chemika Adolfa Liebena (v letech 1871–1875 byl profesorem na pražské univerzitě, poté vedl II. chemický ústav Vídeňské univerzity), se každoročně udělovala za vynikající práce v přírodních vědách. Kvůli židovskému původu zakladatelské rodiny byla cena po anšlusu v roce 1938 zrušena a obnovena až v roce 2004 díky jinému významnému mecenáši, kanadskému chemiku a podnikateli dr. Alfredu Baderovi (nar. 1924), který musel jako dítě uprchnout z nacistického Rakouska, ale přesto se hrdě hlásí k rakouským a českým kořenům a s humorem jemu vlastním i k hanáckému původu. (A. Bader podporuje i českou vědu; s manželkou Isabelou zřídili a financují na Masarykově univerzitě v Brně profesuru chemie „Josef Loschmidt Chair“ a založili Cenu Alfreda Badera udělovanou každoročně českému organickému, bioanorganickému a bioorganickému chemikovi do 35 let. K jeho životu a vztahu k českým chemikům viz například P. Drašar, Dr. Alfred Bader: Štědrý patron českých chemiků – http://www.svet.czsk.net/clanky/osobnosti/bader.html). Znovuzrození Liebenovy ceny bylo spojeno z Baderovy iniciativy také se založením Společnosti Ignaze Liebena (Ignaz-Lieben-Gesellschaft), jejímž cílem je podporovat výzkum dějin přírodních věd v Rakousku a v ostatních následnických zemích monarchie. Společnost paralelně s udílením ceny organizuje ve Vídni každoročně od roku 2005 sympozia (Ignaz Lieben Symposium), která se věnují historickým tématům z dějin vědy v habsburské monarchii i v nástupnických státech (o Ignaz-Lieben-Gesellschaft a jejích sympoziích na http://www.i-l-g.at; o ceně na http://www.i-l-g.at/preis.html). Čeští historici vědy z Kabinetu dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a z jiných institucí se sympozií pravidelně účastní jako zvaní řečníci.

Jiný významný podnět vyšel ve stejné době z Historického ústavu Vídeňské univerzity, jmenovitě od americko-rakouského historika vědy prof. Mitchella Ashe, který je prvním viceprezidentem Společnosti Ignaze Liebena. Také díky jeho úsilí se již od roku 2005 setkávají historici vědy na již zmíněných liebenovských sympoziích, ale též na konferencích Evropské společnosti pro dějiny vědy (ESHS – European Society for the History of Science/Division of History of Science and Technology) založené v roce 2004 nebo na světových kongresech dějin věd techniky (IUHPS/DHST – International Union of History and Philosophy of Science), aby společně řešili otázky spjaté jak s vývojem vědy v habsburské monarchii, tak i šířeji ve středoevropském pros­toru. V průběhu let se tak vyvinula spolupráce rakouských historiků vědy (kromě Mitchella Ashe např. Jan Surman, Marianne Klemun, Felicitas Seebacher, Juliane Mikoletzky, Robert Rosner, Wolfgang Reiter, Hermann Hunger, Werner Soukup) s českými historiky vědy z Kabinetu dějin vědy (například Antonín Kostlán, Soňa Štrbáňová, Emilie Těšínská, Michal Šimůnek, Tomáš Hermann, Jiří Jindra) a z Ústavu dějin UK a Archivu UK (Petr Svobodný, Milada Sekyrková) a s některými polskými (Michal Kokowski) a maďarskými (např. Gábor Palló, Éva Vámos, Tibor Frank) badateli. Jejím výsledkem jsou úspěšná vědecká zasedání, z nichž za zmínku stojí například symposia Universitäre naturwissenschaftliche Forschung in Cisleithanien um 1900: Karrierewege und Mobilität (Lieben Symposium, Vídeň 2005); Natural Scientists in Habsburg Monarchy 1848–1918 (ESHS konference, Krakov 2006); Exploring Science in Central Europe around 1900: Circles – Schools – People (Lieben Symposium, Vídeň 2006); National (istic) Styles of Science (ESHS, Vídeň 2008); Science and Political Context (IUHPS/DHST kongres, Budapešť 2009); Universities in Central Europe – Crossroads of Scholars from All over the World (ESHS konference, Praha 2011); „Provincial” Universities, Science and Scholarship in the Habsburg Monarchy – Regional Education Centres or Periphery of State Education? (ESHS konference, Lisabon 2014).

Práce této neformální mezinárodní pracovní skupiny zaplnily mnohá bílá místa v dějinách vědy v habsburské monarchii, v nástupnických státech a ve středoevropském prostoru vůbec a nadto přispěly i k tematizaci obecnějších, nadčasových otázek dějin vědy, k nimž patří například nacionalizace a internacionalizace vědy; vztah „ústředních“ a „provinčních“ vědeckých center; mobilita vědců ve vztahu k sociálním a politickým podmínkám badatelské práce; úloha politiky při produkci a cirkulaci vědeckých znalostí; úloha vědy při formování novodobého národa a vzniku národních a nacionalistických kultur v 19. a ve 20. stol. a další. Ráda bych v této souvislosti upozornila zejména na dva výstupy, které se vyjadřují k těmto otázkám, a to na sborník z již zmíněné pražské konference (2010) a na editovanou monografii o nacionalizaci vědeckého poznání v habsburské říši v letech 1848–1918, která získala významný mezinárodní ohlas (M. Sekyrková – P. Cajthaml (ed.), Universities in Central Europe – Crossroads of Scholars from All Over the World, Prague: Institute of the History of Charles University, 2012 (publikováno na CD); M. G. Ash – J. Surman (ed.), The Nationalization of Scientific Knowledge in the Habsburg Empire, 1848–1918, Basingstoke: Palgrave Macmillan 2012.

Historik vědy Jan Surman

Jedním z kolegů, který již několik let spolupracuje s Kabinetem dějin vědy ÚSD AV ČR, je Jan Surman, historik vědy původem z Polska, bývalý doktorand a blízký spolupracovník Mitchella Ashe (zahraniční školitelkou jeho doktorské práce Habsburg Universities 1848–1918. Biography of a Space, Wien: Universität Wien 2012 byla Soňa Štrbáňová), v současnosti post­graduální výzkumný pracovník Herder-Institute for Historical Research on East Central Europe – Institute of the Leibniz Association v Marburgu, kde se podílí na projektu zkoumajícím vývoj vědeckých jazyků ve střední Evropě. V něm se J. Surman zabývá mj. historií a filozofií vědeckého jazyka, především vytvářením a používáním vědecké nomenklatury jako základního projevu „národního stylu“, a změnami vědeckého jazyka v důsledku nacionalistických a internacionalistických proudů ve vědě. Jedním z modelů, které v těchto souvis­lostech zkoumá již několik let, je formování českého vědeckého názvosloví v průběhu národního obrození v 19. století. České historiky vědy seznámil se svou současnou výzkumnou prací na semináři Hledání jazyka vědy, český případ, který uspořádal Kabinet dějin ÚSD AV ČR 21. května 2015 (přednáška se do jisté míry opírala o publikaci J. Surman, Zwischen Internationalisierung und Popularisierung: Visionen der tschechischen Sprache der Naturwissenschaften der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts, in K.-H. Ehlers – M. Nekul – M. Niedhammer – H. Scheuringer (Hrsg.), Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa, Göttingen: Vanderhoek & Ruprecht 2014, 131–154). Přednáška detailně analyzovala vývoj české vědecké nomenklatury, především její formování do roku 1853, kdy vyšel první autoritativní slovník českých vědeckých termínů Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy, který kodifikoval českou odbornou terminologii (Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy. Od Komise pro ustanovení vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy. Deutsch-böhmische wissenschaftliche Terminologie. Praha: Kalvéské knihkupectví Bedřich Tempský 1853). Uvědomme si, že se česká vědecká terminologie utvářela v 1. polovině 19. stol. doslovně „z ničeho“, když ještě na počátku 19. století neměla čeština téměř žádné výrazivo pro chemii, fyziku, matematiku, biologii, medicínu a další obory. J. Surman předložil nové poznatky o utváření českého názvosloví a ukázal, jak po počátečním „divokém“ vytváření odborných názvů v českých knihách a článcích zabývajících se přírodními vědami a medicínou, nastoupila silná formální i neformální kontrola vědeckého jazyka, která měla zaručit nejen správnost, nýbrž i jednotnost terminologie. Ke sjednocování docházelo již dlouho před vydáním zmíněného slovníku prostřednictvím sociálních sítí v jednotlivých odborných komunitách, zejména v jungmannovském kruhu a kolem Muzejníku i pomocí odkazů na vzorové termíny, které se objevovaly v prvních vydáních knížek a článků z jednotlivých oborů. Důležitou roli přitom hrála společenská potřeba praktických příruček a učebnic pro výuku a také politické a společenské podněty – zejména zemský patriotismus, jenž vyzýval k regionálním studiím přírody, k popularizaci přírodních, zemědělských a technických věd, oboje v jazyce pochopitelném pro širší vrstvy obyvatelstva. Vedle jazykově německé „akademické vědy“ se tak ustavila česky mluvící demokratická „populární věda“. J. Surman také názorně ukázal, jak se k vytváření slovní zásoby využívaly kromě staročeských slov a překladů z němčiny též české, moravské a slovenské dialekty i výpůjčky ze „sbratřených“ slovanských jazyků. Vytváření konzistentní české terminologie se přitom muselo vyrovnávat jak se „staročeskou čistotou“, tj. purismem, tak s exaktností nastupující mezinárodní moderní vědy i s politickými a kulturními vlivy, zejména s panslavismem. Nejdůležitějším stabilizujícím prvkem odborného názvosloví se v předbřeznové době stal Jungmannův Slovník česko-německý (1834–1839). Můžeme shrnout, že J. Surman v přednášce popsal počátky formování české odborné terminologie jako komplexní sociální, kulturní a politický proces, který se neuskutečňoval na univerzitách (s výjimkou podílu univerzitních profesorů Antonína Jungmanna a Jana Svatopluka Presla), nýbrž spíše v „nižších sférách“, na gymnáziích, reálkách, odborných školách a v praxi (lékařské, zemědělské aj.), přičemž roli profesionalizační převzalo české muzeum. Až po roce 1848 nastoupila generace vědců, která se začala angažovat na akademické půdě v počešťování jazyka vědy a jejíž terminologie kodifikovaná v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví předznamenala zároveň re-internacionalizaci názvosloví.

Seminář podobně jako další zmíněná vědecká setkání v posledních 10 letech dokumentují, že „národní“ a „mezinárodní“ dějiny vědy nelze od sebe oddělovat a že se mezinárodní spolupráce stala nutností také pro hlubší pochopení národních dějin vědy. Vedle reprezentativních konferencí bychom se však měli orientovat i na diskuse se zahraničními badateli na neformálních seminářích, které umožňují detailnější zaostření na určité problémy.

SOŇA ŠTRBÁŇOVÁ,
Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.