EVA KLÍČOVÁ
Normalizace v současnosti patří k badatelsky zřejmě k nejunikavější etapě našich dějin. Je tomu tak nejen proto, že jde o období pamětnicky živé; zároveň jako by zde ležel interpretační klíč k polistopadovým událostem i dnešku, který tvoří rámec toho, jak vnímáme současnost a porevoluční změny. Dnešní společnost se navíc k normalizaci rozhodně nestaví konsenzuálně.
Počátkem devadesátých let se normalizace zdála — v souladu s fukuyamovským „koncem dějin“ — jakýmsi posledním temným obdobím, kterým jsme museli projít na cestě k demokracii. Tento „vítězný“ diskurz se ale postupně rozpadl, či se ukázal jako zjednodušující.
Literární historikové se ale k normalizaci stavějí spíše vlažně, literatura tohoto období se mezi nimi zatím nestala badatelskou výzvou, jako je tomu například u historiků. Pozornost přitahují spíše oblasti s literaturou sice související, ale z hlediska předmětu literární historie stojící spíše na periferii: například televizní zábava, film, fenomény dobového životního stylu, případně jazykové deformace dobové publicistiky apod. Pomineme-li základní syntetický opus k tématu, konkrétně čtvrtý díl akademických Dějin české literatury 1945–1989 a několik sborníkových publikací (Normy normalizace, Život je jinde…), specializovaných monografií k danému období příliš nemáme. Literární vědci tu ochotně utíkají k uměnovědně transdisciplinárním vhledům, za nimiž občas nelze nevidět především fascinaci bizarním světem pozdněsocialistické zábavy, oné přízračné směsice propagandy a ze Západu okoukaných a neuměle nepodobovaných popkulturních produktů. Vlastní literární texty oné doby jako by tvořily bermudský trojúhelník — obávaný prostor, kam se nikomu příliš nechce. Nepřímo to dokládá i ediční řada Šťastné zítřky nakladatelství Academia, jež se specializuje právě na literaturu a kulturu poválečného Československa — nalezneme zde práci o populariraci vědy, o filmu (vynikající publikace Štěpána Hulíka Kinematografie zapomnění), folku, vlasech a dalších všednodenních fenoménech. Jsou to tedy pohledy nikoli textostředné, ale kolem textů jen kroužící. Zatím posledním svazkem této řady je ovšem práce Aleny Fialové, která se věnuje právě literatuře období konvenčně označovaného jako bezčasí. Její pozornost se navíc soustředí právě na „společenské romány ze současnosti“, které explicitně přitakávaly základnímu pilíři tehdejší propagandy, materiálu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Fialová tedy ve své práci analyzuje texty, jež bychom mohli považovat za příkladně časové, vycházející vstříc politickému (spíše než uměleckému) „programu“.
Už samo přesné materiálové vymezení přineslo autorce jisté komplikace. Normalizační próza byla žánrově poměrně pestrá — přičemž právě žánry představovaly určité niky, kam se autoři mohli skrýt před nutností závazným způsobem pojednávat o celé řadě témat, jimž by se stěží vyhnuli při psaní „společenského románu ze současnosti“. Fialová se ovšem potýká právě se sortou autorů, kteří se nikam skrýt nechtěli, ale naopak šli svému dohližiteli ještě naproti. Právě zmíněné „ze současnosti“ je zde ale nutno chápat jako vztažené k výkladu našich dějin v Poučení — Fialovou zajímají totiž ty texty, které pojednávají o událostech, jež lze považovat za společensky aktuální v době vzniku textu, ale zároveň se také často dotýkají časově odlehlejších období, jež někdy nejsou ani v pamětnickém horizontu autora či jsou přímo konstruovány jako prózy historické. Vždy se pak jedná o uzlové body našich dějin či o elementární interpretaci dějinných etap nasvícenou tím „správným“ světlem (konkrétně se pak jedná o první republiku, druhou světovou válku, osvobození, polálečná léta, únor roku 1948, padesátá léta, šedesátá léta, pražské jaro a srpnovou okupaci).
Otázka hranice mezi „prózou ze současnosti“ a historickou prózou je tu nabíledni. Fialová žánrovému určení věnuje jednu z prvních kapitol, přičemž se nejčastěji odvolává na Blahoslava Dokoupila coby odborníka na historickou prózu. Za účinný nástroj k překlenutí rozporu historická × současná se pak jeví analogie s Opelíkovou (Fialovou tedy citovanou) studií o Řezáčově Nástupu, kde Opelík pojmenovává tendenci aktuální události vkládat do předem daných výkladových souřadnic. Právě ono nepochybující chápání současnosti jako „logického“ vyústění dějin vnímám jako určující pro charakter zkoumané prózy — škoda, že to autorka již v tomto smyslu nikde neexplikuje — normalizační próza má totiž povahu historizujícího vyprávění právě proto, že ideologie jí poskytuje uzavřený rámec výkladu a zcela tak postrádá dynamiku neuzavřené optiky skutečného románu ze současnosti. Konkrétní narativy zkoumaných děl pak splňují funkce především ilustrativní, to znamená, že ač dobová kritika velký román ze současnosti protežovala a neustále po něm volala, současně mu svým tlakem na plnění předem daných mantinelů vznik paradoxně znemožňovala. (Jestli něco tuto tezi potvrzuje v roli nepřímého důkazu, tak jsou to i Fialovou velmi zběžně uváděné příklady zachycení zmíněných dějinných momentů v neoficiální próze — kde se tak děje nikoli v souladu s indoktrinovanou šablonou, tedy oním historizujícím uzavřeným a hodnotově jednoznačným způsobem, ale naopak — autobiograficky.) Právě tímto detailem, či spíše jeho podceněním ze strany autorky, se otvírá další řada problematických míst studie, kvůli nimž Fialová zdaleka neřekla tolik, kolik mohla. Sledované texty totiž nejsou ani tak „romány ze současnosti“, jako spíše specifickým žánrem konfirmujícím politiku „strany a vlády“.
Určitou koncepční tápavost lze zachytit už ve volbě a řazení oddílů a kapitol — autorka jde k materiálu poměrně zeširoka. V prvních pěti oddílech se věnuje vůbec tomu, jak dotyčný typ literatury fungoval v návaznosti například na propagandu, oslavy politických výročí, výuku dějin, dobové myšlení o literatuře a filmové a televizní adaptace — tyto kapitoly tvoří asi polovinu knihy. V druhé polovině titulu následují dva do jisté míry duplicitní oddíly, v nichž nahlížíme dotčená díla nejprve skrze typologii postav (tj. např. postavy kladné a záporné, dělníky a rolníky, inteligenci, buržoazii, maloměšťáky) a posléze ještě skrze zachycení oněch uzlový bodů našich moderních dějin. K tomu jen drobnou poznámku: právě ono třídní dělení je v sedmdesátých letech již čímsi ahistorickým, tedy to opět příliš neodpovídá onomu „ze současnosti“.
Právě první polovina knihy by měla zkoumaný materiál umístit do souřadnic dobového literárního života, vysvětlit logiku vzniku těchto čtenářsky už ve své době spíše pomíjených textů (to zmiňuje i autorka), postihnout hlubší zákonitosti jejich stylistické i obsahové roviny, zvláště pak ve vztahu ke společnosti, již autorka vetkla do titulu knihy. Ale to se příliš nedaří, Alena Fialová se možných kontextů dotýká velmi letmo, spíše na úrovni zmínky než vhledu. Vizme pasáž, kde autorka vysvětluje motivaci svého zkoumání: „I přesto ovšem mají díla, která sleduje tato práce, důležitou výpovědní hodnotu: svědčí o jednom z možných způsobů interpretace soudobých dějin, který měl překonat interpretace jiné (starší či objevující se v neoficiálním publikačním prostoru), ale rovněž o dobovém ideálu oficiální společenské prózy. Prostřednictvím beletrie jako specifického pramene tak lze zjišťovat, jak dobové ideologické a politické požadavky formovaly literaturu určitého období, kam orientovaly její zájem a jak ovlivňovaly její poetiku, ale také jakým způsobem měla být prostřednictvím literatury vychovávána společnost sama“ (s. 9). Takto vágně a, dalo by se říci, v náznacích se zde hovoří o literatuře, která má především jednu hlavní a zcela konkrétní funkci — legitimizovat nástup normalizačních kádrů k moci včetně způsobu, jak se tak stalo a vytvořit interpretační protipól poválečných dějin, jak je reflektovala především próza šedesátých let (vytvořená v drtivé většině autory vyloučenými z oficiální literární sféry). Nezapomeňme totiž, že se zde pojednává o literatuře éry, jejíž mocenské elity ještě považovaly za vhodné beletrii zařadit do svého propagandistického „portfolia“, které zahrnovalo celou škálu projevů a textů — od učebnic, přes publicistiku, televizní pořady i seriály, oficiální festivity — tedy jakýsi vědeckoateistický „svatý rok“ sestavený z obligátních rituálů povinné všudypřítomné tematické výzdoby, politizované dramaturgie rozhlasového a televizního vysílání a konče třeba literaturou — cosi o tomto kontextu naznačuje kapitola věnovaná propagandě, jež je ale jen příkladově ilustrativním výčtem pořadů a událostí věnovaných 25. výročí „vítězného února“. Autorka odhlédnutí od mimoliterárních pramenů vysvětluje obavami z „roztříštění“ tématu a materiálu. Lze se ale naopak domnívat, že praxe, kdy veškeré texty podléhaly závaznému a pečlivě kontrolovanému znění, by umožnila vybrat ke komparaci jeden dva příklady. Subtilnější rozbor by nakonec také zasloužilo samo Poučení. Autorka snad mnohé souvislosti považuje za všeobecně známé, nicméně například zplošťování a deformace výkladu našich moderních dějin kvůli jejich přizpůsobení marx-leninské filozofii dějin (zákonitosti vývojových proměn dějinných etap od prvobytně pospolné společnosti směrem ke kýženému komunismu a tímto definované role jednotlivých tříd) čtenář postrádá nejen nerad, ale mnohdy by osvětlily, z čeho tato literatura ideově vyrůstá. Čili kdyby Fialová zřídlům zkoumaných dějinných schémat věnovala větší pozornost, nemohla by relativizovat účelové přepisování dějin jako jejich „jeden z možných způsobů interpretace“. Tato kulantní formulace zde vyrůstá v jakési hlouběji nepostižitelné, ale na jednom místě přiznané „inspirativnosti“ (s. 21) myšlenek Michala Pullmanna. Nic proti, jenže zrovna u prózy, jejíž čtenářský dosah byl minimální a naopak ji intenzivně formoval tlak shora, je pullmanovská koncepce spíše zavádějící. Naprosto iluzorní je pak například související Fialové tvrzení, že dobové bestselery — tedy profesní romány — „veškerý politický rozměr dobové reality ignorovaly“ (s. 9). Autorka jako by si zde neuvědomovala, že zkoumá špičku ledovce, nicméně ta nevystupuje ze vzduchoprázdna, ale z tehdejší mentality formované nejen všudypřítomnou propagandou (a to i jejím odmítáním), ale také mnohými jen zdánlivě apolitickými stereotypy a mylnými představami vycházejícími z tehdejší omezené informovanosti (například většina autorů profesních románů zapracovává do svých textů srovnání pracovních a životních podmínek v našem socialismu a v západním kapitalismu, nebo vystupuje polemicky — a výchovně — k dobovým životním alternativám, které vzdorovaly ideálu „socialisticky pracovat — socialisticky žít“).
Autorka tedy zmiňuje celou řadu dobových souvislostí, přesto když dojde na vlastní umělecké texty, jako by se tyto vzpíraly pochopení. Zůstávají zachyceny pouze deskriptivně a navíc velmi ostýchavě. Autorka se například vůbec nezalamuje různými autorskými strategiemi, jak se vyrovnat s rigidností literárněkontrolního mechanismu — například skrze ironii nebo parodičnost — u Vladimíra Párala nebo Ladislava Fukse by to připadalo v úvahu. Také pomíjí i průkaznější rozpory „ideologické čistoty“ — například při hodnocení mravního profilu exponentů šedesátých let zmiňuje „rozháranost milostného a rodinného života“ (s. 144), které je měly morálně deklasovat. Ale jak víme ze studie Vladimíra Macury věnované Kozákově Adamovi a Evě (Vladimír Macura: Šťastný věk [a jiné studie o socialistické kultuře], Praha, Academia 2008), manželský rozvod a hledání cesty k nevlastnímu dítěti měly často i pozitivní výkladové konotace akcentující sílu „výchovy“ oproti biologizující genetické předurčenosti. Schematizovaná „pravda“ zkrátka občas stavěla překážky sama sobě, což opět jen dokládá plochou pragmatickou účelovost stojící za vznikem mnohých dobových děl (jíž samozřejmě nahrával mechanismus honorářů vydaných děl, členství ve spisovatelském Svazu nebo souběh politických a uměleckých funkcí). Za samostatnou úvahu by například také stálo i režimem pranýřované maloměšťáctví, jehož mnohé rysy paradoxně zaručovaly stabilitu režimu. Ale nejen, že tyto hlubší kontexty zůstávají opomenuty, autorka se dopouští hrubé paušalizace i v konkrétních charakteristikách děje — zůstaneme-li u Kozáka, tak například o zmíněném románu rozhodně nelze říci, že by „nabízel obraz jednolité masy spokojených družstevníků“ — už ústřední téma je komorní, vztahové, v kolektivu (rozhodně spíše než „mase“) se pak nachází nejen pochybovači, ale vysloveně i „škodná“, která zneužívá „systém“ a je následně potrestána. Autorka také jakoby k textům přistupovala s předem daným despektem, jako by zcela pomíjela dynamiku dvacetiletého období, které tak docela „bezčasím“ také nebylo — minimálně při pohledu na oficiálně vydávanou prózu, která na rozdíl od kriminalizované literatury neoficiální zakoušela posouvání hranice toho, co lze.
Celkově to vypadá, že rozsáhlý materiál přemohl svou badatelku, která tak mnohdy zůstala jen ve velmi hrubém a někdy i nepřesném nástinu (to se ale týká i historických faktů — například autorčina věta o tom, že velkoburžoazii „únorový převrat v podstatě zlikvidoval“ [s. 161] je poměrně nepřesná, protože největší podniky byly znárodněny už na základě Benešových dekretů z roku 1945).
Poučeni z krizového vývoje na jednu stranu nezapře autorskou poctivost, snahu nic nepominout, ovšem kvůli tomu se zde zároveň jde poměrně po povrchu, přičemž mnohé prostě autorka netrefuje. Publikace ale představuje texty, které jsme z dějin literatury úspěšně vytěsnili a příznačně k nim nenacházíme klíč. Jako bychom stále nevěděli, co s texty, kde se literatura pokořila svými prostředky až na hranici samé možnosti sebeponížení. V tom je nepochybně Fialové přínos. Nakonec i onu rozkolísanost lze interpretovat především jako krajní plachost před tím, abychom té normalizaci nějak neublížili. Jenže pak se autorka pokouší o nemožné — hodnotí formu iniciace do oficiálního autorského kruhu měřítky svobodné literatury reflektující „současnost“.
Alena Fialová: Poučeni z krizového vývoje. Poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy. Praha, Academia 2014. 297 stran.
Vyšlo v České literatuře 3/2015.