V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ POLÁČEK
Fenomén krajiny reflektuje bezpočet uměleckých děl, ale i mnoho prací odborných, jejichž autory jsou naši i zahraniční představitelé různých vědních oborů. Literárněvědná reflexe krajiny byla dlouho součástí šířeji pojatých analýz literárních děl, v posledních letech se však stává badatelsky speciálním tématem. Souvisí to jednak s ekologicky zacíleným zájmem o krajinu a její proměny, jednak se zvýšenou teoretickou pozorností věnovanou kategorii prostoru, manifestovanou například vydáním Bachelardovy Poetiky prostoru (2009), studií Alice Jedličkové Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely (2010), prací Joanny Derdowské Kmitavá mozaika: městský prostor a literární dílo (2011) či kolektivními pracemi Člověk mezi rozprostraněností a krajinou: studie k rozmanitosti chápání prostoru (2008) a Místo — prostor — krajina: v literatuře a kultuře (2012).
JAKUB IVÁNEK
Již během několikaletého čekání na nové kritické vydání vánočního kancionálku Jesličky (1658) známého českého jezuity Bedřicha Bridela (oproti edici, která se rozhodla užívat autorovo jméno v latinizované podobě [Fridrich Bridelius], užíváme v recenzi variantu českou, která je již ukotvena tradicí; variantu Fridrich Bridel, užívanou např. Kopeckým [viz níže], považujeme spíš za germanizovanou) bylo jasné, že půjde o edici zásadní. Např. již kvůli užitečnému propojení literárněhistorického a muzikologického hlediska, ale také typem edice, která zprostředkovává památku v úplnosti, aby postihla její místo v dobové produkci bez podstatných zkreslení, které s sebou obvykle přinášely výbory. Již předmluva ke knize nás informuje, že byl zužitkován přístup synchronní i diachronní a že má jít o edici odbornou, avšak zužitkovatelnou i laikem. Do jaké míry se autorům povedlo tyto postuláty naplnit?
JAN WIENDL
Versologický tým při pražském Ústavu pro českou literaturu AV ČR představuje v posledních letech řadu pozoruhodných pracovních výstupů, které se podstatnou měrou v domácím odborném prostředí podílejí na rozvíjení versologie jako emancipované a nepřehlédnutelné literárněvědné disciplíny.
MARKÉTA MAGIDOVÁ
Téma deskripce je v literárněvědné teorii, té české zvláště, ve srovnání s naratologickými tématy méně dominantní. Výzkumný projekt Poetika deskripce, který na Ústavu české literatury AV ČR vede Alice Jedličková, se snaží tuto mezeru zaplnit. Alice Jedličková se spolu se Stanislavou Fedrovou problematice vztahu deskripce a narace věnují — v Česku poměrně osamoceně — již delší dobu (např. studie A. Jedličkové z roku 2008 „Jak Perseus osvobodil Andromedu nebo Osvobození Andromedy? K transmedialitě vyprávění ve slovesném a výtvarném umění“ nebo v témže roce publikovaný jejich společný text „Ekfráze — deskripce versus narace“). Jejich badatelské zájmy se také přibližují intermediálnímu rozměru deskriptivity (zejména ve studiích „Ekfráze — deskripce versus narace“; „Obraz v příběhu — ekfráze ve vyprávění. Předběžné návrhy k rozlišení popisnosti a vizuality“, „Konec literárního špenátu anebo Popis v intermediální perspektivě“ anebo publikované habilitační práci Alice Jedličkové Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely) a v rámci projektu Poetika deskripce badatelky přinášejí i aktuální diskurz zahraniční teorie vydáním překladu díla Wernera Wolfa Popis jako transmediální modus reprezentace (2013). Tato záslužná činnost však zároveň otevírá průhled do metodologické problematiky, již s sebou interdisciplinární přístup nese.
Ve prvním čísle letošního ročníku České literatury byl publikován článek Ivy Málkové „Nenaplněná příležitost“ komentující vydání Nezvalova díla v České knižnici (text ke stažení zde), v ČL 2/2015 na tento text reaguje Jiří Holý.