JAN LINKA

Soubor třiceti studií s přidaným rozhovorem a dalšími přílohami zpřístupňuje a uchovává cenný profil myšlenkové koncepce předního českého historika vědy Zdeňka Horského (1929–1988), spoluautora Dějin exaktních věd v českých zemích (1961) a autora knihy Kepler v Praze (1980). Sebrané Horského drobnější práce se zabývají dílem osobností jako Mikuláš Koperník, Marsilio Ficino, Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Tadeáš Hájek z Hájku, Jan Jessenius nebo Jan Amos Komenský. Od centrálního díla Koperníkova se tu přirozeně dostáváme k jeho nejvlivnějším předchůdcům a pokračovatelům až po ohlas kopernikánství u českých učenců, postupné zobecňování klíčových dějinných okamžiků ve vědě vede nakonec autora k úvahám o roli vědy v dnešním světě. V takto naznačeném uspořádání svazku je patrná pečlivá a promyšlená koncepce editorů, jimž až na vybrané ortografické bizardity (archaizace ortografie vybraných pojmů redaktory je matoucí, když sémanticky klíčové termíny archaizuje rovněž sám autor, aby je diachronně odlišil od jejich novodobých ekvivalentů) a nedůslednosti nelze nic vytknout.

ANETA MLADĚJOVSKÁ

Dílo Petra Chelčického, jednoho z našich nejoriginálnějších středověkých myslitelů, vyvolalo v uplynulých letech zájem dvou zásadně rozdílných nakladatelství, která se rozhodla o jeho zpřístupnění širší oblasti čtenářů. Síť víry vyšla v zavedené edici Česká knižnice v roce 2011 pod vedením zkušeného historika Jaroslava Boubína, jenž se Chelčickým dlouhodobě zabývá. Druhá publikace je z dílny Jana Rokyty (ve spolupráci s Michaelou Hashemiovou) nazvaná Doba a dílo Petra Chelčického (2013). Je členěna do dvou částí, kromě série Rokytových úvodních studií obsahuje výběr ukázek z Chelčického tvorby. Vyšla trochu překvapivě v „nakladatelství potřebných knih“ Almi podnícená aktivitou a zájmem Pavla Šebka a Petra Hradila, kteří také iniciovali opětovné vydání některých titulů Jana Amose Komenského. Cesty člověka a cesty zrodu knih jsou leckdy nevyzpytatelné a autorce tohoto příspěvku nezbývá než překvapeně konstatovat, že se badatelé nebáli spojit svoje jména s okruhem lidí, kteří se pohybují v neexaktních vodách ezoteriky. Petr Hradil je navíc také autorem závěru, v němž propaguje Občanský sněm Čech, Moravy a Slezska, prostřednictvím kterého „poselství Petra Chelčického vstoupilo do současného světa“ (s. 235). V něčem jsme tedy svědky fascinujícího pokračování tradice středověkého zájmu o magii a proroctví, ale převráceného jako v zrcadle. Zájem na vydání publikace z výše uvedených kruhů každopádně ukazuje stálou aktuálnost Chelčického díla alespoň u určitého okruhu čtenářů.

JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA

Kniha Pavla Šidáka má v názvu slovo úvod, což vzbuzuje jistá očekávání. Úvod by měl být určen doposud málo poučenému čtenáři, začátečníkovi v dané problematice, který pracuje s podobnou knihou jako se základní studijní příručkou. Hned na začátku konstatujme, že zde tomu tak není, Šidákova kniha naopak předpokládá již zasvěceného čtenáře. Nepředkládá jednotnou teorii a vysvětlení pojmů, nýbrž zvláště ve své první části „Teorie genologie“ přehled rozdílných přístupů k literární genologii a popis problémů s ní spjatých. Druhá část „Žánrová krajina“ přináší pokus o nový přístup k popisu žánrů. Cílem zde není žánr nadefinovat a přinést jeho charakteristiku, ale vymezit vztahy mezi žánry především na synchronní, ale částečně i na diachronní ose. Autor v úvodu prohlašuje, že žánry nepopisuje analyticky, jako autonomní jevy, ale „synteticky, ve smysluplných nadžánrových celcích, kde vyvstanou vnitřněliterární vztahy“ (s. 8).

JIŘÍ SVOBODA

Každý, kdo se seznámil podrobněji s problémy bezručovské textologie, potvrdí, že představují dlouhou a komplikovanou historii, provázenou častými polemikami mezi stoupenci odlišných názorů, vedených snahou vyložit nejen jedinečnost Bezručova zjevu, ale orientovat se současně ve složité historii jeho básnické sbírky. S Bezručem jsou od první chvíle, kdy se jako básník objevil na veřejnosti, spojovány četné legendy a mýty, brzy se ukázalo, že časopisecké i knižní znění jeho básní je poznamenáno mnoha redakčními a cenzurními úpravami, v neposlední řadě změnami, jejichž původcem byl sám autor. Textová podoba Slezských písní se zkomplikovala a vyvolala v odborné veřejnosti a také u čtenářů určité znepokojení. Neudivuje proto, že po Bezručově smrti (1958) vyvstala otázka, v jaké podobě Slezské písně vydávat: přidržet se posledního vydání za básníkova života, nebo po důkladné revizi předložit text, který by odpovídal skutečnému významu této sbírky? Tyto otázky nastolily problém, jehož řešení zaměstnávalo literární historiky a editory básníkova díla po několik desetiletí.