V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
EVA KLÍČOVÁ
Normalizace v současnosti patří k badatelsky zřejmě k nejunikavější etapě našich dějin. Je tomu tak nejen proto, že jde o období pamětnicky živé; zároveň jako by zde ležel interpretační klíč k polistopadovým událostem i dnešku, který tvoří rámec toho, jak vnímáme současnost a porevoluční změny. Dnešní společnost se navíc k normalizaci rozhodně nestaví konsenzuálně.
INA PÍŠOVÁ
151. fučíkovská publikace, vydaná po jeho smrti v jeho vlasti, ve svém názvu záměrně nese paradox. Julius Fučík měl zůstat, navzdory popravě v nacistické věznici Plötzensee, věčně živý prostřednictvím svého odkazu a díla. Přesto — respektive právě pro fetišistický charakter snahy udržet jeho dílo v literárním kánonu — se jednou z podob odporu vůči překonanému socialistickému režimu po roce 1989 stalo kácení soch, pamětních desek a literárních pomníků nejslavnější tváře druhého odboje. V roce, kdy nakladatelství Academia ohlásilo vydání prvního dílu sebraných spisů Julia Fučíka Kritiky a eseje v péči brněnského bohemisty Františka A. Podhajského, stojí za připomenutí kolektivní monografie Julek Fučík věčně živý!, která si uložila za cíl vyprávět dál spletitý literárněvědný příběh Reportáže psané na oprátce a jejího autora.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Poznaňský sociolog Marcin Rychlewski má značně široké odborné portfolio: vztahy mezi literaturou a avantgardou, absurdity Polské lidové republiky, sémiotika rocku a mechanismy současného knižního trhu. Studie z poslední oblasti tvoří náplň jeho nejnovější knihy. Hned na úvod řekněme, že jde o něco více než o pouhý soubor článků na jakés takés společné téma, ale jde zároveň o něco méně než o završenou, tj. problémově i konceptuálně dopracovanou systematiku sociologie literatury či literární kultury. Na každý pád je příjemné, zejména v době sborníkové mánie, číst knihu, která není jen pouhým souborem studií na nějaké téma za určitý čas, jakkoli by bylo možná ještě příjemnější číst knihu, která je skutečně knihou — docelenou, prokomponovanou, strukturovanou, vnitřně soudržnou. Možná se však takové práce už dnes ani nerodí. Ve vědě, nejenom literární, vznikají totiž stále častěji knihy, jež jsou knihami pouze formálně. Knihy kariérní a grantové.
TEREZA RIEDLBAUCHOVÁ
Kniha Veroniky Košnarové Ztracen v dějinách. Spisovatel Jan M. Kolár je první monografií věnovanou dílu novináře a spisovatele, který působil do roku 1948 v Československu a následně v exilu (zejména v Kamerunu a ve Francii). Hlavním důvodem jeho opomíjení je fakt, že celé své beletristické dílo napsal ve francouzštině a v češtině dosud nevyšel jeho jediný překlad. Košnarová tak splácí dluh, který literární věda vůči české exilové literatuře doposud měla. Už výběrem tématu chce upozornit na to, že bádání v této oblasti by se ne- mělo soustředit pouze na autory píšící česky, ale také na ty, kteří při psaní přešli do jiného jazyka.
PAVEL JANOUŠEK
Posmrtně publikovaná kniha divadelního historika Bořivoje Srby (1931–2014) svým titulem skrytě odkazuje k tématu jednoho z nejvýraznějších dramat z doby okupace, ke hře Císařův mim Václava Renče. Přímo pak připomíná postavu svatého Genesia Římského, tedy komika, který na přání císaře Diokleciána zdařile a s nemalým úspěchem parodoval křesťany, leč během jednoho z představení ho měl oslovit Bůh a on se nečekaně přihlásil k vysmívané víře a držel se jí i za cenu ztráty života. Srbovi jeho osud zjevně asocioval situaci českých herců a českého divadla za Protektorátu Čechy a Morava, tedy v situaci, kdy také oni museli hrát a tvořit před zraky nepřátelských dohlížitelů a obávat se svého osudu.