ALENA PŔIBÁŇOVÁ

Šedesáté výročí zahájení vydávání brněnského literárního časopisu Host do domu připomněl Památník písemnictví na Moravě výstavou Host do domu — sen o svobodě, kterou si mohli návštěvníci prohlédnout v rajhradském klášteře od listopadu 2014 do června 2015. Expozice důkladně zmapovala příběh časopisu od chvíle, kdy akademik František Trávníček a básník Vítězslav Nezval prosadili zřízení „moravského“ literárního časopisu jako protiváhy či doplňku pražských Literárek a Nového života a kdy jej Adolf Kroupa do této prořídlé rodiny literárních periodik nadšeně přivítal, přes nejslavnější, „skácelovské“ období Hosta v šedesátých letech až k poslednímu, již nedistribuovanému číslu 9 z roku 1970.

Vzhledem k tomu, že archiv Hosta do domu se v celistvé podobě nedochoval (po zániku redakce byly písemnosti uloženy do krabic, které zmizely neznámo kde), museli kurátoři Kristýna Cimalová, Jiří David, Libor Kalina a Petra Pichlová, kteří se ujali námětu Vojena Drlíka, při přípravě výstavy oslovit řadu institucí i soukromých osob: Archiv a Muzeum města Brna, Moravskou galerii, Moravské zemské muzeum, Archiv Masarykovy univerzity ad., část vystavených materiálů poskytli bývalí spolupracovníci Hosta do domu a jejich rodinní příslušníci. S touto pomocí shromáždili kurátoři nejen fotografie, dokumenty, korespondenci nebo osobní i redakční novoročenky, ale i předměty, jež by se daly označit bezmála jako relikvie (redakce současného literárního časopisu Host na výstavu zapůjčila původní lístkový adresář přispěvatelů a dalších spolupracovníků, v němž mohli zvědaví návštěvníci zjistit, kde byli v šedesátých letech k zastižení Jan Steklík, Jiří Opelík nebo Antonín Přidal). Z tohoto bohatého, ale různorodého konvolutu se pak pořadatelům podařilo složit sourodý a návštěvnicky přitažlivý celek. Jeho páteří — snad i s ohledem na neexistující archiv — učinili vzpomínky pamětníků, a vytvořili tím velmi živý koncept, který osobitou atmosféru redakce přiblížil vnitřním a dodnes zaujatým pohledem.

Výstava samozřejmě s faktografickou důsledností zaznamenala proměny koncepce časopisu od éry prvního šéfredaktora Bohumíra Macáka k zásadnímu obratu v roce 1963, kdy jeho místo zaujal Jan Skácel, a poté k dalšímu mezníku v roce 1969, kdy časopis změnil periodicitu na čtrnáctideník a jeho vedení převzal Jan Trefulka. Připomněla charakteristické a čtenářsky oblíbené rubriky, na krátkých „kartotéčních lístcích“ představila osobnosti, které se kolem časopisu pohybovaly, komentovala podstatné události, jež do života časopisu zasáhly (podrobně se věnovala zejména kohoutovské aféře, která hned v počátcích připravila redakci o pečlivého a pracovitého Ludvíka Kunderu, ale současně Hostu do domu vynesla atraktivní rebelskou pověst a pozornost čtenářské obce). Výmluvně také dokumentovala vnější mocenské tlaky, jimiž režim v různých obdobích různou měrou zasahoval do redakční práce (mezi vystavenými archiváliemi si bylo možné přečíst i instrukce ČÚTI jednoznačně diktující šéfredaktorům, jak referovat o vybraných kulturních zprávách, např. o pohřbu malíře Jiřího Trnky, nebo výpověď Olegu Susovi, datovanou 26. 5. 1970 a podepsanou Ladislavem Fikarem krátce předtím, než musel Fikar sám opustit místo ředitele Čs. spisovatele, tehdejšího vydavatele časopisu). Přehledným vizuálním vodítkem, usnadňujícím návštěvníkům orientaci v expozici vystavěné přirozeně především na verbálních informacích, se stala výtvarná a typografická podoba časopisu. Tu od samého počátku utvářeli umělci výrazného rukopisu (Bohdan Lacina, František Kalivoda, Oldřich Bárta, Jaša David, který časopisu ve svých třiadvaceti letech sebevědomě vtiskl jeho patrně nejcharakterističtější podobu, Jan Solpera ad.), a jednotlivé fáze grafické podoby časopisu díky tomu ilustrují jak vývoj výtvarného cítění doby, tak proměny redakční koncepce časopisu, s níž výtvarná stránka přirozeně korespondovala.

Přesto lze říci, že největší přínos výstavy nepředstavovalo faktograficky ucelené literárněhistorické shrnutí vývojových mezníků Hosta do domu, ale právě onen pamětnický pohled (zachycený i v krátkých vzpomínkových textech Milana Suchomela, Jiřího Opelíka či Antonína Přidala, publikovaných v katalogu). Díky němu získal návštěvník představu o každodenním a lidském rozměru fungování časopisu, jenž se po svém zániku stal téměř legendou. V textech vtipných, leč věcných vzkazů, stručných pokynů či dokonce telegramů, jimiž Oleg Sus informoval přispěvatele o termínech uzávěrky a požadavcích na texty či ilustrace, je jeho osobnost zachycena stejně plasticky, ne-li ještě plastičtěji než v pověstné rubrice Sedm, resp. Třináct řádků O. S.; současně však tytéž lístky ilustrují, jaké nároky na redaktora a jeho organizační schopnosti kladla doba, kdy jeho kolegové a přispěvatelé většinou neměli žádný, natož mobilní telefon, a mnozí se ani pravidelně nevyskytovali na pevné adrese. Vzpomínky pamětníků, zachycené písemnou formou, v audiorozhovorech nebo v doprovodném televizním dokumentárním filmu Procesí dychtivých slov (režie Vladimír Kelbl, 2002), jejž mohli návštěvníci v závěru výstavy shlédnout, přitom dávají tušit, že si k Hostu do domu vesměs uchovali velmi emotivní vztah (stačí například srovnat audionahrávku, v níž na kritické období posledních ročníků Hosta a na brněnské literární prostředí vzpomíná prozaik a tehdejší svazový funkcionář Ivan Kříž, s příslušnými pasážemi nedávno vydaných vzpomínek Milana Uhdeho).

Neformální duch, z těchto stop minulosti patrný, se očividně přenášel i na stránky samotného časopisu, který si díky tomu dokázal přitáhnout pozornost i takových skupin čtenářů, jež dnes patrně ani nevědí, že nějaké literární časopisy existují (jedním z nenápadných skvostů výstavy byl dopis blanenských kadeřnic, které se pozastavovaly nad úrovní dobové poezie, a na důkaz, že napsat podobnou báseň nevyžaduje zvláštní schopnosti či inspiraci, přidaly vlastní automatický text složený z náhodně vybraných slov; výsledek jejich snahy redakce ohodnotila jako velmi solidní pokus).

Není divu, že staré sešity Hosta do domu ze šedesátých let patřily před rokem 1989 k žádaným a nedostupným antikvárním artiklům. Samozřejmě i proto, že se v nich čtenář setkával se jmény, která počátkem sedmdesátých let ze stránek literárních periodik zmizela — některá na dlouho, jiná definitivně. Co však čtenáři oceňovali především, byla intelektuální úroveň časopisu, z jehož stránek byla patrná pracovitá redakce s vlastním estetickým názorem, přemýšlivost, která neklouzala k akademismu navzdory faktu, že jádro přispěvatelů pocházelo z akademické obce, a v neposlední řadě také hravost a až provokativní smysl pro humor. Především z těchto důvodů se stal Host do domu jednou z ikon české kulturní publicistiky 20. století.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.