Dvoudenní mezioborový workshop se zaměří na umělecké dílo jako nástroj a prostředek komunikace. Bude se dotýkat různých podob umělecké tvorby 19. a 20. století (literatury, hudby, divadla, filmu a výtvarného umění). Cílem je sledovat, jak se v komunikačních strategiích těchto odlišných médií projevil vztah k tradici a jakým způsobem „vysoké“ umění využívalo podněty „nízkých“ žánrů.
Umění a tradice
Charakteristickým rysem modernismu je jeho úzký vztah k tradici. Již u prvních moderních tvůrců lze sledovat zvláštní paradox. Na jedné straně přišli s radikální proměnou námětu, tvaru i obsahové struktury uměleckého díla, na straně druhé se hlásili k tradici. Užití tradičních „vzorů“ přitom nevycházelo z neschopnosti dotyčných tvůrců přijít s vlastním, ryze originálním řešením, ale mnohdy bylo záměrné, ba přímo strategické a úzce se vázalo ke komunikaci s divákem, čtenářem či posluchačem. Cílem je poukázat na konkrétní příklady tohoto vztahu a prostřednictvím jejich srovnání interpretovat obecnější proměny způsobů komunikace.
„Vysoké“ a „nízké“
Koncept „vysokého“ umění a „nízké“ lidové a populární (masové) kultury a interakce mezi těmito dvěma synchronně probíhajícími způsoby tvorby se projevoval ve vývoji moderního umění po roce 1800 různě. Jejich uplatnění v českém prostředí bylo dosud zkoumáno pouze v omezeném časovém období, nikoli jako soustavně se opakující fenomén. Tato část workshopu se bude zabývat otázkou využití projevů autochtonní lidové (a populární) kultury v profesionální umělecké tvorbě v českých zemích v 19. a 20. století, především tím, jak stereotypnost lidových a dalších všeobecně přijímaných vzorů byla využívána v komunikačních strategiích umění, od výtvarné tvorby (např. parafrázování populárních tisků a devoční grafiky ve výtvarném umění 19. století) po hudbu, film i literaturu.