JAN WIENDL
Versologický tým při pražském Ústavu pro českou literaturu AV ČR představuje v posledních letech řadu pozoruhodných pracovních výstupů, které se podstatnou měrou v domácím odborném prostředí podílejí na rozvíjení versologie jako emancipované a nepřehlédnutelné literárněvědné disciplíny. Pracovníci týmu přitom využívají všech dostupných pracovních nástrojů a možností, aby své výsledky prezentovali v propojeném multimediálním vztahu a tím poskytovali uživateli široký servis a poukazovali na propojenost materiálu a souvisejících badatelských otázek. Spolu s knihou Úvod do teorie verše, vydanou nakladatelstvím Akropolis, je třeba upozornit na řadu sourodých projektů, které se v posledních letech rodí a aktivně ovlivňují současnou versologickou diskuzi. Jde například o publikaci Báseň a počítač (R. Ibrahim — P. Plecháč, Praha, Academia 2014), která mapuje vztah poezie a její možné počítačové analýzy. Příručka seznamuje čtenáře s využitím celé řady elektronických aplikací pro zpracování textů, které produkuje tento tým, jako jsou zejména formou korpusové strategie realizované Databáze českých meter, Frekvenční slovník české poezie, praktická a s knižně publikovaným Úvodem úzce propojená interaktivní cvičebnice (uživatel v ní může na základě více než 50 000 příkladů procvičovat své znalosti při analýze metrických vazeb i celých rozměrů sylabotónických básní, pevných forem v sylabotónickém verši [více než 8 000 příkladů] a časoměrných útvarů [přes 300 příkladů]), Gunstick (databáze rýmů), Eufonometr (aplikace umožňuje vypočíst tzv. eufonický koeficient libovolného textu) aj. V těchto souvislostech je také třeba připomenout číslo časopisu Česká literatura (2012/3) věnované u příležitosti připomenutí nedožitých 80. narozenin jednoho z nejvýznamnějších českých versologů Miroslava Červenky mapování současné diskuze o versologii a spřízněných oborových disciplínách. Právě v souvislosti s připomenutím Červenkova díla a interaktivních možností, které přinášejí ony zmíněné databáze, nelze přehlédnout skutečnost, že tyto nové elektronické zdroje, umožňující průnik nesmírného množství dat, zpravidla potvrzují hypotézy a rezultáty, k nimž se tento versolog svým dílem a myšlenkovými výkony propracovával, aniž by měl oporu v mocném softwarovém zázemí. Opět se tak potvrzuje nezastupitelná role původní vědecké intuice a svébytného typu myšlení, nenahraditelných sebevýkonnějšími počítačovými systémy, které mnohdy tak rády sugerují uživatelům svoji samospasitelnost…
Stav české versologie po dlouhá desetiletí druhé poloviny 20. století procházel poměrně neutěšeným vývojem. Po mocném nástupu moderní versologie jako samostatné vědní disciplíny, který nelze nevidět v souvislostech zakladatelské syntetizující práce Josefa Krále (O prozódii české, posmrt. 1923, 1938), stejně jako po zásadním paradigmatickém zvratu v uvažování o klíčových prozodických otázkách souvisejících s pražskou strukturální školou dvacátých a třicátých let, se toto pozoruhodně rozvíjené vědní odvětví dostávalo do zvláštní izolace. Na rozdíl od zahraničních vědních kontextů opřených o diskuzi různorodých metod a koncepcí české prostředí na dlouhou dobu ovládlo takové pojetí versologických postupů, které ve svých „kryptostrukturalistických“ přehledových pracích a studiích kanonizoval Josef Hrabák, zejména v knihách, jako byly Úvod do teorie verše z roku 1956 či Poetika z roku 1973. Beze zmínky o učitelích a zakladatelích této metodologické perspektivy, o niž se Hrabák v principu opřel, s obezřetným zamaskováním metodologických zdrojů, které posléze znejistily rovněž sumarizující rezultáty těchto prací, staly se tyto příručky určujícími pro několik generací vysokoškolských studentů. Situace relativního společenského a kulturního uvolňování v druhé polovině šedesátých let, které umožnilo částečný návrat k meziválečným strukturálním východiskům a obrodilo rovněž zájem o versologický výzkum, se zkomplikovala poté, kdy přímý Mukařovského žák a nejvýraznější osobnost české versologie Miroslav Červenka byl donucen po roce 1971 opustit akademickou půdu. Společně s Květou Sgallovou se mohl dále věnovat versologickému výzkumu pouze privátně a výsledky svých výzkumů publikovat pouze ineditně, popřípadě v několika málo zahraničních publikacích. Zdálo by se, že s návratem obou versologů, kteří navzdory nepříznivé situaci sedmdesátých a osmdesátých let udržovali tuto oblast na vysoké úrovni a konfrontovali v rámci soudobých možností výsledky své práce se zahraniční, tehdy zejména polskou badatelskou komunitou, po roce 1989 do akademického a univerzitního prostoru se situace versologie zlepší. Ukázalo se však, že vějíř různorodých badatelských a výzkumných výzev, který se po roce 1989 svobodně rozvinul, upřednostnil spíše zájem o dosud umlčované souvislosti v literárněhistorické a ediční oblasti a dal šanci přisvojování a rozvíjení aktuálních metodologických trendů zejména v oblasti naratologie a teorie fikčních světů a dalších v poměrech domácích devadesátých let nově konstituovaných metodologiích, které se setkaly s širším a produktivnějším zájmem badatelské obce než otázky versologické. Přes několik dílčích, spíše ojedinělých studií mladších kolegů, publikovaných v devadesátých letech, se ukazovalo stále zřetelněji, že Miroslav Červenka a Květa Sgallová jsou v oblasti versologie stále více vnímáni jako dva nezpochybnitelné a obecně respektované, ovšem osamocené pilíře. Tato situace se tragicky vyhrotila po smrti Miroslava Červenky v roce 2005. Zmíněné dvojici se podařilo vybudovat takové základy a udržet určitý pevný rámec badatelského prostředí, na které bylo možno navázat. A právě udržení a kritické rozvinutí těchto základů, tohoto rámce je dílem současného versologického týmu a zavazuje jej k mnohému.
Příručku Úvod do teorie verše, která se zjevnou citací v titulu vymezuje vůči své o takřka šedesát let starší předchůdkyni z dílny Josefa Hrabáka, tedy česká studentská i odborná veřejnost dlouhodobě očekávala. Jakkoli v průběhu času vznikaly k Hrabákovým knihám alternativy, ať už šlo o starší publikaci Felixe Vodičky a kolektivu Svět literatury z roku 1967 (reedice 1994), vděčně využívanou nejen středoškoláky, ale i vysokoškolskými studenty v úvodových kurzech, nebo o skripta Josefa Peterky Teorie literatury pro učitele (2001, 2006), stále byla pociťována širší potřeba příručky opřené o souvislejší a komplexnější výzkumný program. Knihu Úvod do teorie verše nelze tedy v důsledku hodnotit samostatně, stává se součástí komplexního rámce různorodých projektů. V souladu s ní a jako její přiznaná praktická doplnění fungují zejména stále doplňované a rozvíjené elektronické databáze dostupné z portálu akademického ústavu.
Kniha je koncipována do dvanácti oddílů, které podávají základní informace k problematice prozódie a jejích forem, popisují základní versifikační systémy (zde bych osobně méně podceňoval roli tónického verše v češtině, jehož stopa je — zdá se — výraznější, než jak ji zachycují autoři [viz např. dosud nepublikovaná diplomová práce K. Zindulkové Tónický verš a čeština, UK FF 2014]), charakterizují specifika novočeského sylabotónismu, všímají si rozdílu v polymetrickém založení veršů. Speciální oddíl je věnován rýmu a jeho vztahu k verši a strofice. Takzvaný Apendix pak obsahuje kapitoly seznamující čtenáře s problematikou sémantiky verše, dále si všímá — na pozadí výzkumných aktivit významného brněnského, předčasně zesnulého teoretika verše a překladatele Jiřího Levého — verše v perspektivě překladu; ve stručných přehledech se pozastavuje rovněž u diachronně nahlížené problematiky vývoje českého verše a na závěr pak autoři věnují pozornost tradičním veršovým rozměrům, čili hexametru a pentametru, blankversu a alexandrinu. Kniha je rovněž doplněna soupisem podstatné literatury, komponovaným v souladu s dílčími kapitolami knihy; tento seznam — zdá se — má fungovat nejen jako odkazový soupis k dalším více či méně určujícím textům k dané problematice, ale také jako jistý suplement diachronního průřezu oborových debat čili „dějin“ moderní versologie. Právě k posledně zmiňovanému okruhu bych rád vztáhl několik poznámek.
Úvod do teorie verše je koncipován jako základní příručka, seznamující uživatele s korpusem základních prostředků a postupů při analýze verše právě z hlediska synchronního. Opírá se o výchozí postulát deskripce, s nímž lze jen souhlasit. Moderní příručka tohoto typu vskutku musí být, jak uvádějí autoři, založena na deskriptivním, nikoli preskriptivním základu. Její ambicí má být popis a „zobecnění principů výstavby českého sylabotónického verše, nikoli […] soubor předpisů, jimiž by se měl básník řídit“. A dodejme, že nejenom básník, ale rovněž vykladač. Velkým přínosem knihy i elektronické cvičebnice je, že uživatele vede k pružné aplikaci obecných principů, které popisuje, čili navádí k rozpoznávání a popisu umělecky jedinečných způsobů rytmických realizací, nikoli k paušálnímu zobecňování a nástrojové kategorizaci, která se tolik příčí snaze rozumět moderní lyrice. V anotačních materiálech tým autorů uvádí, že metodologicky vychází z domácí tradice českého strukturalismu a neostrukturalismu, ale přijímá podněty i z ruského formalismu a tzv. ruské školy, z prací vzniklých v rámci mezinárodního projektu Słowiańska metryka porównawcza, americké generativní metriky či francouzské strofiky. Tato syntetická a do jisté míry kompilativní perspektiva je v našich podmínkách bezesporu rovněž vítaná a ojedinělá, jakkoli s sebou nese potenciální rizika, ta ale nejsou nyní cílem těchto úvah. Právě pro tyto pozitivní podněty, které jsou nesporné, si kladu otázku, proč se nemohu v některých případech ubránit dojmu určité uzavřenosti a „preskriptivnosti“ řady podnětů, které jsou v knize uváděny, jakkoli je mi jasné, že úvodový typ publikace nutně musí kategorizovat rezultáty a být lakonickým v definicích, má-li být do určité míry brán jako text kodifikující a má-li vyhovět žánru „úvodu“. Snažím se na ni odpovědět tímto způsobem: jakkoli je nepopiratelné, že moderní versologické myšlení se nutně pohybuje nad rámec konkrétní národní filologie a její literatury a vstřebává podněty z různorodých zahraničních zdrojů, je bezpochyby nerozpojitelně svázáno s domácím kontextem, předně pochopitelně s uměleckou literaturou, ale také s domácí oborovou diskuzí, která profilovala a cizeluje adekvátní nástroje a práci s nimi. Úvod v mnohém navazuje na dosavadní způsoby výkladu základních hledisek, jak byla v předchozí domácí odborné diskuzi rozvíjena, v mnohém zavádí nové terminologické impulzy a jindy zase navrhuje oproti dosavadní analytické praxi nové přístupy, jež rozšiřují potenciál analytických nástrojů a práce s nimi. Domnívám se, že knize i jejím uživatelům a obecně nutné oborové diskuzi, která jako jediná může produktivní podněty knihy rozvinout, by velmi pomohlo, kdyby byl více zohledněn historický kontext vývoje versologické debaty ve vztahu ke konkrétnímu tématu. Spíše až na nezbytné výjimky tato diachronní perspektiva schází a nechtěně sugeruje stavbu na zelené louce či argumentaci a priori, která by mohla být potlačena, kdyby se konkrétní témata a jejich řešení více otevřela historické perspektivě, která je předcházela a nutně určovala. Nemíním tím ovšem upřílišněné zatěžování výkladů jednotlivých témat ohledáváním předchozích diskuzí. Jde mi o výraznější zpětnou vazbu k definicím základních kategorií, jak se vyvíjely v předchozích debatách a jak jsou modifikovány v současné analytické praxi. Jako příklad vezměme charakteristiku volného verše, která se pochopitelně opírá zejména o Červenkovy rezultáty, ovšem nezmíní roli intonační vazby jako sjednocujícího rámce, o níž hovořil zejména Mukařovský a proti níž se Červenka produktivně vymezoval. Například zmínění této diskuze a zdůvodnění příklonu k určitému typu argumentace může vnést do konstatace určitý hlubší pohled, který přítomnou definici precizuje a prohloubí a nestaví ji jako věc bezesporu danou. Stejně tak jako třeba rozdíl mezi rytmickým a slovním přízvukem, jejichž pružná vazba i klíčová strukturní a významová diference, která se v předchozích diskuzích mnohokrát rozvíjela a kterou mnozí interpreti dodnes chápou jako významově rozhodující napětí mezi tzv. iktem, čili rytmickým důrazem, a standardním slovním přízvukem, jejichž kombinace určují na pozadí metrické normy konkrétní rytmickou realizaci, zde zůstává otevřen pouze současnému návrhu vést strukturní rozdíl na ose slovního přízvuku a přízvukových taktů, opřený — řečeno zjednodušeně — o rozdíly ve vnímání kvantity v slabičných délkách. Toto stanovisko vycházející z aktuálních fonetických výzkumů, umožňuje, jak je vidět například ve webové Cvičebnici, mnohem pružněji a otevřeněji charakterizovat například různorodé způsoby realizace jambu, které se dosud spíše již blížily povaze uvolněného verše než k deklaraci metricky pevně fundovanému útvaru. Nicméně i kontextovou diachronně založenou zmínkou tohoto aspektu čili otevřením širší historické perspektivy by současná produktivní argumentace bezesporu získala na hloubce, posílila by svoji důsažnost a omezila jistou míru preskripce a normativnosti, proti níž se autoři zpočátku vymezují.
Výše uvedenými konstatováními pochopitelně netvrdím, že Úvod zcela postrádá konkrétní historickou perspektivu, jenom jí — jako podpory navržených způsobů analýzy a pojmových rámců — mohlo být v určitých partiích knihy využito více, což by jistě podpořilo sílu autorských argumentů a více zdůraznilo kontinuitu i přeryvy v definování základních postupů. Právě z těchto důvodů bych považoval za vhodné, kdyby další z kapitol „apendixu“ byla pokusem o „ptačí perspektivu“ v pohledu na diskuze o vývoji české versologie v souvislostech domácích a zahraničních podnětů. Přítomný seznam doporučené literatury může pochopitelně tento výklad nahradit jen zčásti. Je ale zřejmé, že jedna příručka nemůže naráz zaplnit trhlinu, která zde — navzdory obrovskému úsilí několika odborníků — po mnohá desetiletí zela. Jde takříkajíc o běh na dlouhou trať, který byl, podle mého názoru, výše zmíněnými projekty velice dobrým způsobem restartován. Onen komplexnější dějinný rámec, o němž jsem hovořil, mohou dobře zpřístupnit rovněž edice, které se připravují. Osobně se například velice těším na kritickou edici Prozodické spisy raného obrození, kterou ve spolupráci s Petrou Hesovou připravil Jakub Říha a jejíž vydání na FF UK očekáváme v nejbližší době. Právě tyto edice doplní a rozvinou naše povědomí o složitém, nicméně nesmírně zajímavém vývoji a o proměnách diskuze o nástrojích, které nám napomáhají rozumět úchvatné řeči básnického díla.
Robert Ibrahim — Petr Plecháč — Jakub Říha: Úvod do teorie verše. Praha, Filip Tomáš — Akropolis 2013. 159 stran.
Vyšlo v České literatuře 2/2015.