TILMAN KASTEN
O Mileně Jesenské, Staše Procházkové a Jarmile Ambrožové (později Haasové-Nečasové) se traduje anekdota, jak prý jednoho dne během svých studií na gymnáziu Minerva opustily tehdejší Ovocnou ulici a Ferdinandovu třídu, jimiž tradičně korzovali Češi, a vmísily se mezi německé chodce v ulici Na Příkopě. Tyto tři mladé ženy pocházející z rodin hlásících se k české národnosti tak překročily hranice, které v první polovině 20. století zdánlivě oddělovaly pražské obyvatele dle (jazykově-)národní, resp. etnické příslušnosti. Různé meze překračovaly tyto tři „výtržnice“ také ve své pozdější literární, žurnalistické a překladatelské tvorbě: slávu si vydobyly zejména Jesenská a Ambrožová (Haasová-Nečasová) za překonávání hranic mezi českou a německou literaturou (a Procházková se později uplatnila jako překladatelka z angličtiny).
Téma obou zde prezentovaných svazků lze shrnout jako hledání souvislostí mezi národnostně definovanými městskými prostory na straně jedné a duchovním a prostorovým překračováním hranic vybudovaných kolem těchto prostorů na straně druhé. Původ svazku vydaného Peterem Becherem a Annou Knechtelovou sahá k pražské konferenci z roku 2009, kterou pořádal Adalbert Stifter Verein, Ústav germánských studií FF UK, Ústav české literatury a komparatistiky FF UK a dále Pražský literární dům autorů německého jazyka. Kniha má být chápána jako vědecký základ výstavy, již Adalbert Stifter Verein společně s Památníkem národního písemnictví od roku 2010 představil v řadě měst (např. v Mnichově, Řezně, Berlíně, Brně a Praze). Titul této výstavy Praha — Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen, vieler Mittler pak nese také publikace-katalog vydaná Jozem Džambem. Rozdílná zaměření svazků se odhalují již v jejich názvech: zatímco první uvedený svazek Prahu ukazuje z pohledu sociálněhistorického, s její literární infrastrukturou, médii a aktéry literární kritiky i jejími obrazy a stereotypy, druhý svazek se cele oddává tématu německo-českých a česko-německých pražských literárních kontaktů, fungujících díky jejím obyvatelům a sahajících i za městské hranice. Příspěvky v obou svazcích zčásti shrnují známá fakta, nicméně zčásti současný stav výzkumu a poznání přesahují. Oba svazky se tak obracejí jak k užšímu odbornému publiku, tak k širší německé čtenářské veřejnosti. Právě kvůli širšímu okruhu adresátů jsou příspěvky do teoretického diskurzu a aktuálního stavu bádání zasazeny často pouze velmi opatrně a částečně v nich jsou rozváděny aspekty, jejichž znalost by se u české a zcela jistě pak u pražské čtenářské veřejnosti dala předpokládat.
Nejprve stručně shrneme obsah svazku Prag — Praha. Literaturstadt zweier Sprachen: V první části, jež akcentuje sociálněhistorický přístup, se Ines Koeltzschová zabývá tématem Die gezählte Stadt. Tschechen, Juden und Deustche im Prager Zensus 1900–1930 (Sečtené město. Češi, Židé a Němci v pražském sčítání obyvatel 1900–1930) a osvětluje kontrast mezi konstrukcemi statistiků, kteří se pokoušeli vykládat národnostně-etnické kategorie podle jejich (údajné) spojitosti s jednotlivými lokalitami, a historickou realitou, v níž však často převládala situační proměnlivost interpretací dle vlastní etnicity, národnosti či víry. Kateřina Čapková podává přehled o vývoji pražského židovského obyvatelstva od přistěhování vesnických Židů v poslední třetině 19. století, o různých volbách národního jazyka (na předměstí to byla čeština, v centru němčina) a o proměnlivém společenském a politickém významu synagog a institucí německy a česky mluvících židů. Václav Petrbok a Jan Randák na jedné straně a Marek Nekula na straně druhé se zabývají — s rozdílnými akcenty a na základě odlišných příkladů — formami národního kódování městského prostoru, pomocí nichž se abstraktní myšlenka národa promítá do prostoru, a tím se stává proživatelnou a názornou. Za příklad stačí uvést vymezení německého korza Na Příkopě explicitně „česky“ kódovaným Obecním domem a Národní třídou. Literatura (reflexe kódování prostoru v románech jako např. u Viléma Mrštíka či Karla Hanse Strobla) a literáti povýšení na symboly národní reprezentace (srovnej Hankův a Jungmannův pomník) zde samozřejmě hráli důležitou roli. Několik příspěvků k tématu literární infrastruktury je uvedeno studií Josefa Čermáka Die Koexistenz der deutschen und tschechischen Studentenvereine (Koexistence německých a českých studentských spolků; jde tu především o narůstající nacionalismus spolků Lese- und Redehalle, Germania a Akademického čtenářského a řečnického spolku od poloviny 19. století); autor již studii v rozsáhlejší podobě na toto téma publikoval v ročence Brücken NF (2001/2002). Alfons Adam zkoumá pražský dům osvěty Urania v době první republiky (Das Prager Volksbildungshaus Urania in der Ersten Republik). Adam zde do detailu popisuje aktéry spolků, programy akcí a publikace této vzdělávací instituce, která se hlásila k nadstranickosti a k loajalitě vůči státu, nicméně později se nedokázala vzepřít nátlaku Henleinových stoupenců a národních socialistů. Užší kontext Prahy jakožto města literatury přesahují příspěvky Jitky Ludvové a Volkera Mohna — oba si vybrali za téma literární ceny (Ludvová především ceny pro německé autory za první republiky, Mohn pak ocenění z dob protektorátní vlády). Ani esej Antonyho Northeye o novinové příloze pro ženy Die Prager Frauen-Zeitung v rámci listu Deutsche Zeitung Bohemia mezi lety 1905–1918 nepoukazuje na užší souvislosti mezi dějinami Prahy a pražskými dějinami literárními. Toho se dočkáme znovu teprve u analýzy Kurta Krolopa, který se zabývá česko-německou konfrontací ve věci „pražského románu“: Krolop vychází z tvrzení, že mezi lety 1914 a 1917 byla zveřejněna řada německy psaných románů a povídek, jejichž námět tvořila historická nebo soudobá Praha, a na příkladu dvou literárních kritiků (Arne Nováka, který reflektoval Meyrinkova Golema, a F. X. Šaldy píšícího o Tychona Brahe cestě k bohu) ukazuje, jak výrazně byla jejich kritika determinována kontextem první světové války, potažmo založením republiky. Stran ztvárnění Prahy se zde dostávají do centra pozornosti literatura a literární kritika jako média, s jejichž pomocí mohou být formulovány či popírány nároky na „národní državu“. Zcela jinak je tomu v případě Leppinovy reflexe Theerova díla, kterou se zabývá Daniel Vojtěch a skrze niž zkoumá literární transfer, v němž aspekty národnostní ustupují těm estetickým. Obzvláště vyzdvihnout si zaslouží následující příspěvek Georga Eschera, který je věnován historickému a teoretickému přezkoumání pojmu pražské německé literatury a osvětluje tak různé a nanejvýš problematické implikace tohoto termínu. Escher neusiluje sice o zcela novou definici pojmu, velmi podnětným je nicméně jeho návrh, že je nutné rozlišovat mezi reflexí Prahy z hlediska historie motivu a z hlediska sociálněhistorického (kde je Praha součástí evropské literární sítě), a rovněž jeho požadavek „vytvořit diferencovaný a diferencující instrumentář pojmů pro popis vztahu literatury a kulturně formovaného prostoru“ (s. 208; překlad JSL). Escherův příspěvek představuje ideální základní kámen pro kriticky a zároveň heuristicky plodnou konfrontaci s titulním kompozitem „Literaturstadt“ (město literatury) a následnou genitivní konstrukcí „zweier Sprachen“ (dvou jazyků). Otevírá úroveň reflexe, která pro většinu ostatních příspěvků není charakteristická — možná kvůli zmíněnému okruhu recipientů tohoto svazku. V kontextu problematiky dějin stereotypů se pak pohybují příspěvky Rudolfa Jaworského o Praze jako motivu pohlednic, Martiny Thomsenové o zobrazování a hodnocení modernizace a industrializace Prahy v německých a českých cestovních průvodcích. V obou případech se jedná opět o národní kódování městského prostoru jako českého (či slovanského) nebo německého. O národnostně motivované a stereotypní (re)interpretace jde také v textu Jiřího Holého, v němž se autor zabývá husovskou látkou v románech mj. Antona Ohorna, Karla Hanse Strobla, Josefa Mühlbergera a Oskara Wöhrla — ovšem bez užší spojitosti s Prahou. Tu naopak najdeme u Hartmuta Bindera a v jeho výkladech o Kafkově Praze. Binderovi se daří nepříliš četné a často mimochodem pronesené zmínky o městě v Kafkově díle rozklíčovat v jejich vztazích k dobovému prostředí a možných diskurzivních kontextech, přičemž se sám sebe kriticky táže, do jaké míry lze výsledky takové kombinatoriky považovat za průkazné. Svazek uzavírá spíše esejisticky pojatý text Hanse Dietera Zimmermanna. Jeho toulání se díly, v nichž je tematizována česko-německá vzájemnost respektive konflikt těchto národů, pak cílí především na zdůraznění rozporů a absurdit národních svárů a pojímá dějiny jakožto memento pro současnost.
První text svazku Praha — Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen, vieler Mittler lze považovat pokud ne za pendant, pak za doplnění k této aktualizaci: v návaznosti na studie Pavla Trosta Ingeborg Fiala-Fürstová polemizuje s koncepcí (harmonicky hodnoceného) ztotožnění „bilingvismu a protinacionalistického přesvědčení“. U vícejazyčnosti se — zcela jistě v Praze — často jedná spíše o tzv. „pragmatickou trivialitu“ (s. 15) než o výraz nadšeného idealismu. Autorka dále kritizuje fixaci výzkumu na určité autory, určitou problematiku (jazykové kontakty se podle ní hledají i tam, kde neexistují nebo jsou irelevantní) a rozlišování mezi vysoko ceněnou Prahou a málo ceněnou „sudetoněmeckou literaturou“. Na pozadí studií k „sudetoněmecké literatuře“, které usilují o její příslušné přehodnocení a opětovné zařazení, lze konstatovat, že tento kritický soud Fiala-Fürstové není dnes sice zcela překonán, ale přece jen by si zasloužil určitou diferenciaci. Její jasně formulovaná slova i načrtnuté alternativní otázky působí nicméně na úvod svazku velmi stimulujícím dojmem. Posléze poskytují Jozo Džambo, Anna Knechtelová a Peter Becher orientační rámec o sociálně-, kulturně- a literárněhistorických i politických kontextech pro období mezi přelomem století a koncem druhé světové války. Následujících osm esejů je věnováno vždy jedné ze zprostředkovatelských osobností, překladatelce či překladateli, přičemž škála způsobů reprezentace sahá od pojednání o jednotlivých tvůrčích fázích autora (např. Michael Wögerbauer píšící o Pavlu Eisnerovi) přes analýzu zaměření jednotlivých překladatelů (Ulrike Krickauová o Jarmile Haasové-Nečasové a jejích překladech děl Egona Erwina Kische) až ke krátkým biografickým přehledům (např. Michal Topor o Janu Grmelovi). Vedle již uvedených historických „prostředníků“ jsou objasněny také osobnosti následující: Friedrich Adler (o němž píše Václav Petrbok), Max Brod (díky Barboře Šrámkové), Otokar Fischer (od Josefa Čerm
áka), Milena Jesenská (od Aleny Wagnerové) a Otto Pick (od Tazuko Takebayašiové). Případné věcné námitky a doplnění zde nebudeme dále rozvádět. Spíše shrnujeme, že vesměs nanejvýš působivé příspěvky, ilustrované mj. historickými dokumenty, fotografiemi a rukopisy, zprostředkovávají názorný obraz překladatelské práce, umožňují vhled do dobových literárních sítí a ukotvují oba aspekty v daném historickém kontextu. Na základě dosud neznámých detailů, jež byly zveřejněny díky studiím pracujícím s archivními materiály, je na tomto místě třeba vyzdvihnout Petrbokův a Toporův příspěvek. Svazek účelně doplňují závěrečné reflexe dvou současných překladatelů (Kristiny Kallertové a Radovana Charváta) o jejich vlastní tvorbě, dva (neúplné) rejstříky překladatelů a jejich překladů z němčiny do češtiny a vice versa (sestavené Volkerem Strebelem a Veronikou Dudkovou) a výběrová bibliografie k tématu (od Joza Džamba).
V závěru lze konstatovat následující: souvislost mezi momentem města a literatury je zde — podobně jako výklad pojmu město literatury — teoreticky fundovaně diskutována pouze v nemnoha příspěvcích, což je sice potřeba zmínit, ale tato skutečnost by neměla být — s ohledem na zamýšlené adresáty — hodnocena přespříliš kriticky. Velkoryse sestavené svazky zprostředkovávají německy mluvícím čtenářům obraz nejen názorný, ale i rozmanitý, a dostojí tak požadavku, který nastínil Peter Becher — překonat „fixace na osoby a skupiny jako Franz Kafka nebo Pražský kruh“ (s. 7; svazek vydaný Becherem a Knechtelem) a rozšířit zorné pole, zejména přes hranice oborů germanistiky a bohemistiky.
Přeložila Jana Segi Lukavská
Peter Becher — Anna Knechtel (edd.): Praha — Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen. Passau, Verlag Karl Stutz 2010. 310 stran.
Jozo Džambo (ed.): Praha — Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen, vieler Mittler. Passau, Verlag Karl Stutz 2010. 221 strana.