Česky
Letos uplyne 50 let od úmrtí Karla Weniga, českého klasického filologa a odborníka na antické řečnictví.
Karel Wenig se narodil 5. června 1878 v Olomouci v rodině filologa a zemského školního inspektora Františka Weniga. V letech 1884–1889 navštěvoval obecné školy ve Slaném a na Smíchově a poté studoval na pražských gymnáziích: I.–III. ročník na Smíchově, IV.–VIII. ročník v Křemencově ulici, kde roku 1897 úspěšně složil maturitní zkoušku. Po maturitě nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na níž si, zjevně ovlivněn otcem, zvolil obor klasická filologie. Vysokoškolské studium absolvoval v letech 1897–1900. Ve svém životopise uvádí, že navštěvoval „čtení o filologii klasické, o sanskrtu, češtině i němčině“. Mezi jeho učitele patřili mj. významní jazykovědci Josef Král a Jan Kvíčala. V prosinci 1901 K. Wenig vykonal zkoušku z češtiny pro nižší gymnázia, v červnu 1902 složil státní zkoušku z klasické filologie, čímž získal aprobaci z latiny a řečtiny pro střední školy. V prosinci 1902 si mohl na základě rigorózních zkoušek připojit ke svému jménu titul doktora filozofie.
Po vysokoškolských studiích zahájil dráhu středo-školského profesora. Nejprve krátce působil jako suplent na Akademickém gymnáziu v Praze (1902–1903), ale už roku 1903 byl jmenován skutečným učitelem na gymnáziu ve Slaném. V letech 1904–1905 studoval jako státní stipendista na Filozofické fakultě berlínské univerzity. Po návratu z Německa natrvalo zakotvil v Praze. V roce 1905 byl znovu přidělen na Akademické gymnázium a od roku 1906 byl skutečným učitelem při reálném a vyšším gymnáziu v Křemencově ulici. Zde získal téhož roku titul profesora a byla mu pravidelně udělována vědecká dovolená pro další vzdělávání a bádání.
V lednu 1908 se habilitoval na Filozofické fakultě české univerzity v Praze v oboru klasické filologie na základě habilitační práce Metrické studie (1906), jejímž podkladem byla studie O pramenech Augustinova spisu De musica (Listy filologické 33, 1906, s. 1–17, 81–95, 161–182). Od roku 1908, kdy se stal soukromým docentem, se tak již mohl plně věnovat badatelské práci. Roku 1910 byl navíc pověřen správou řeckého oddělení prosemináře pro klasickou filologii.
V srpnu 1920 byl jmenován mimořádným a o rok později řádným profesorem Univerzity Karlovy. Po jmenování vedl čtyřletý přednáškový kurz, který zahrnoval dějiny řecké literatury a římské odborné prózy. Přednášel také o řeckých a římských starožitnostech (tj. archeologii), vyučoval úvod do studia klasické filologie a kritiku a hermeneutiku v klasické filologii.
Od prosince 1914 byl dopisujícím členem III. třídy ČAVU, svého členství se však v březnu 1918 vzdal a nepřijal ani zvolení mimořádným členem ČAVU v roce 1916. Od ledna 1915 byl mimořádným členem KČSN. U příležitosti osmdesátých narozenin mu bylo roku 1958 uděleno čestné členství v Jednotě klasických filologů při ČSAV.
První Wenigovy vědecké práce byly uveřejněny v letech 1900 a 1901 (Kdy byl napsán Minuciův dialog „Octavius“?, Listy filologické 27, 1900, s. 161–165; V jaké podobě se nám zachovala Aischylova tragoedie…, Listy filologické 28, 1901, s. 161–173, 321–342). V popředí jeho vědeckého zájmu byla nejprve antická metrika, jak dokládá i jeho habilitační spis. Později se zaměřil na literární dějiny; zabýval se především vývojem antického řečnictví. Tato problematika se také stala tématem Wenigova nejvýznamnějšího díla, třísvazkových Dějin řečnictví řeckého (Praha 1916, 1923 a 1936). V Listech filologických publikoval mnohé obsáhlé studie věnované římskému písemnictví, mj. O Vergiliových Bukolikách a současném směru literatury římské (1908), Romantická literatura římská doby Augustovy (1912), Rhetorismus v literatuře římské prvního stol. po Kr. (1913), Quintilian a římský klasicismus (1934). Wenig se při badatelské i pedagogické práci zaobíral také metodologickými problémy a kritikou při řešení otázek pravosti a hodnověrnosti starověkých literárních památek.
Do trvalé penze Karel Wenig odešel v září 1948. I nadále se však v soukromí věnoval studiu starověkých literárních textů. Dožil se 86 let, zemřel 12. března 1964 a je pohřben na Olšanských hřbitovech.
MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.