Česky
Euroscience Open Forum urazilo za pět ročníků svého bienále od Stockholmu, přes Mnichov, Barcelonu, Turín až do Dublinu vzdušnou čarou zhruba čtyři a půl tisíce kilometrů. Stejnou číslovku má i počet delegátů z více než 70 zemí světa, kteří se do irského hlavního města sjeli 11.–15. července 2012. Nechyběly mezi nimi hvězdy současného vědeckého nebe, vedoucí osobnosti výzkumných infrastruktur, politici, novináři, popularizátoři… ESOF není platformou, na níž by se světu oznamovaly horké novinky ve výzkumu, je spíše komunikační arénou a ideálním rámcem pro důležité mezinárodní události. Právě zde v dublinském konferenčním centru komisařka pro výzkum, inovace a vědu Máire Geoghegan Quinn dne 14. července oficiálně pozvala do Evropy mladé americké vědce a techniky, když podepsala smlouvu s ředitelem americké vědecké nadace (NSF) Subrou Sureshem (oba byli také řečníky hlavních konferenčních panelů).
Všechna fota: MarinaHužvárová, Akademický bulletin
Ředitel NSF Subra Suresh s eurokomisařkou Máire Geoghegan Quinn otevřeli starý kontinent začínajícím vědcům z USA.
Spolu s celou Evropou jako by se však ESOF na svém dublinském zastavení poněkud zadýchal. Ambivalentní pocit z celé akce začal hned cestou z dublinského letiště. Pršelo. Výhledu z autobusu během chvíle zamezil dlouhý tunel, který ústí do moderní zástavby na území bývalých doků při řece Liffey. V dešťové cloně jsme míjeli nepříjemnou „sexless“ kulisu skleněných fasád novostaveb a skeletů rozestavěných domů; podivné chodců prosté území skončilo na úrovni obřího našikmeného skleněného sudu – budovy dublinského konferenčního centra, která tvoří dominantu bývalých Spencerových doků a je údajně nejšetrnějším zařízením tohoto typu ve vztahu k životnímu prostředí. Kuloáry se však neslo, že ESOF je největší akcí, kterou CCD (Convention Centre Dublin) od svého postavení v roce 2010 hostilo. V hlavě se mi uhnízdila neodbytná připomínka, jak si svého času Češi tolik sypali popel na hlavu za „pakul“ alias Palác kultury, dnes Kongresové centrum v Praze – vždyť tady má „sourozence“ – jen inovovaného a v dobrých časech počatého… Že všechno nebyl jen můj momentální pocit, potvrdil později český velvyslanec v Irsku Tomáš Kafka, když mě touto ‚krajinou‘ vezl, řka: „Projíždíme největším pohřebištěm developerů.“ Nové domy nepřinesly očekávané astronomické zisky, v některých jsou teď alespoň sociální byty… Tak tady si irský tygr lámal zuby (později média informovala o bourání „nadbytečných“ staveb v Irsku a ve Španělsku).
„Budoucnost naší země spočívá v podpoře vědy a vzdělanosti,“ uvedl irský prezident Michael Higgins, v minulosti známý jako aktivista za lidská práva a básník, při zahajovacím projevu na ESOF 2012.
Orientace v obřím sudu nebyla snadná a většina lidí tak ani nestíhala přecházet na vybrané přednášky. Novinářské linky doteď plní vzrušená debata o nedostatečném servisu Press centra. Při podobných akcích není dobré najímat agentury, které nerozumí ani vědě ani médiím.
Hlavní řečníci ESOF byli přímo směsicí odborníků z oblasti vědy, inovací, médií, politiky, společenského života aj. Futurista Brian David Johnson, profesor matematiky a fyziky na Kolumbijské univerzitě a odborník na teorii strun Brian Greene, ředitel CERN Rolf-Dieter Heuer, biolog Craig Venter, věhlasný nobelista za genetiku James Watson, profesorka fyziky Lisa Randall z Harvardské univerzity, poradce rumunského prezidenta Daniel Funeriu. Přítomen byl též významný čínský biolog Huanming Yang, administrátor NASA Charles F. Bolden jr. a jeho evropský protějšek v zaměření do kosmických sfér Alvaro Giménez Canete z vědeckého oddělení ESA, bývalá irská prezidentka a současná rektorka Dublinské univerzity Mary Robinson. Nechyběli ani nositelé Nobelovy ceny za medicínu Jules Hoffmann a Peter Doherty, špičkový odborník v oblasti genetiky a genomiky Lars Steinmetz, neurolog a jedna z vůdčích osobností lidské genetiky Kári Stefánsson, německá profesorka chemického inženýrství Regina Palkovits, sympatická Helga Nowotny, nizozemský neurovědec Christian Keysers, organizátor námořní expedice TARA molekulární biolog Eric Karsenti, dále španělský matematik Enrico Giusti, jeho profesní kolega Marcus du Sautoy, který současně ovládá hru na trubku a hraje fotbal. Více vědkyň by chtěla bývalá děkanka pro vědu na univerzitě v Bath Jocelyn Bell Burnell a další. Mimořádný zážitek poskytla přednáška neurofyziologa Torstena Nilse Wiesela v historické knihovně areálu Trinity College; jen namátkou ještě zmíním šéfredaktora časopisu Nature Philipa Campbella, předsedu Akademií věd rozvojového světa TWAS Romaina Murenziho nebo hlavní poradkyni pro vědu ve Skotsku a od letoška v Evropské komisi Anne Glover či ředitele Alexandrijské knihovny ověnčeného řadou čestných doktorátů Ismaila Serageldina.
Při zahajovacím ceremoniálu shrnul profesor Patric Cunningham aktivity ESOF, jeho přínos a význam. Novinářům vzkázal poděkování, že ESOF po celou jeho existenci doprovázejí a píšou o něm; vyzval je ke kritice, která odkrývá nedostatky a bez níž by chyběla správná reflexe. Problémům současné vědecké žurnalistiky byly věnovány některé semináře, kde např. zaznělo varování před stále zřetelnějším zaplevelováním novinařiny „píárismem“, který se pochopitelně vyhýbá jakékoli kritice. Naopak dává bobtnat úřednickému ptidepe (jako by mi v uších zaznělo upozornění poslední Redakční rady AB na množící se články tohoto typu).
V doplňkové části ESOF se na výstavní ploše představila nejrůznější vědecká pracoviště, instituce, univerzity, infrastruktury, evropské projekty i malé iniciativy. Ideální příležitost k navazování kontaktů, domlouvání spoluprací. Krize se však projevila i zde: přijelo mnohem méně vystavovatelů a povětšinou z Evropy, registruji jen věrného asijského souputníka – japonskou firmu Riken.
Dublin se již od ledna honosí přídomkem „město vědy“, Irové považují její podporu za svou rozvojovou prioritu a ESOF je vlastně logickým článkem ve sledu popularizačních aktivit pro veřejnost v různých muzeích, univerzitách a v ulicích. Jenže od německé preciznosti na ESOF 2006 přes španělskou pompéznost v roce 2008 a italskou otevřenost r. 2010 dlužno přiznat, že doprovodné aktivity dublinští moc nezvládli.
Otázka, komu je vlastně ESOF určen, zaznívala od účastníků, návštěvníků i novinářů často. Odborné přednášky vynikajících řečníků vždy naplňuje vědecká omladina, ale kdo dál je ochoten zaplatit drahé vstupné? To ostatně limituje i počet návštěvníků ve výstavním prostoru – mimochodem stánky i řečnický prostor rozhodně nepatřily k nejlevnějším. Organizátoři sice aktivně nabízeli zastupitelským orgánům, aby jednotlivé země zaplatily účast svých mladých vědců, ovšem požadovaná suma převyšovala možnosti (zřejmě nejenom) českého velvyslanectví. V hotelu jsme se setkávaly s Kanaďankou pracující v jednom z německých MPI – shodly jsme se, že byť není zcela jasno, pro koho je akce primárně určena, je důležité se účastnit.
ESOF také těsně předcházela přidružená konference organizace EUSEA (European Science Event Association – AV ČR je členem už od založení v r. 2004), na níž představil Roman Ondráček ze SSČ projekt SCIAP 2011 (vyhodnocení nejúspěšnějších popularizačních aktivit v České republice v uplynulém roce).
Na stánku Akademie věd ČR se hovořilo dokonce i znakovou řečí – Michaela Báštěcká s německou novinářkou. Zcela vlevo Roman Ondráček, u notebooku Michaela Žaludová a vpravo Ondřej Borovec.
„Je tady i vaše Akademie!“ vítalo mě hned první den při vstupu do Press centra několik známých novinářů ze světa. Rumunský kolega smutně dodal: „Pořád u nás zdůrazňuji, jak je taková prezentace důležitá a zatím stále marně. Můžeš být ráda, že máte v Dublinu zastoupení.“ Ano, cítím za historicky první přítomnost našeho stánku na ESOF 2012 „spoluzodpovědnost“. A přestože bylo příjemné, že zástupci sedmé velmoci Akademii věd ČR v Dublinu zaregistrovali, naše instituce s více než půl stovkou ústavů všech vědních oblastí zatím nemá kvalitní informační materiály v angličtině. Škoda, že akademický stánek na ESOF nedoplnilo také alespoň pár ukázek kvalitní cizojazyčné odborné literatury z produkce Academia, mohl být daleko pestřejší. Osazenstvo stánku se ochotně snažilo zodpovídat i podrobné otázky ohledně členění AV ČR, vědních oblastí či grantových možností, ovšem expozice nabízela převážně informace o bohatých popularizačních a vzdělávacích aktivitách SSČ. To poněkud mátlo zahraniční zájemce i novináře – rozlišování Academy of Sciences a Centre of Administration and Operations se nezdá v tomto kontextu příliš vhodné, nicméně svůj účel naše první expozice jistě splnila.
Noční osvětlení dodává moderní architektuře na působivosti. Most Samuela Becketta překračující řeku Liffey od r. 2009 je dílem španělského architekta Santiaga Calatravy a je jen o rok starší než těsně sousedící levobřežní dominanta „obřího sudu“ od architekta irského původu Kevina Roche.
V sekci „Speaker slot“ představila Akademii věd ČR celosvětově významné objevy českých vědců a aktivity Střediska společných činností zejména v oblasti popularizace vědy a již zmíněných vzdělávacích projektů Michaela Žaludová, která vidí přínos v řadě diskusí a setkání se zajímavými lidmi nejen z vědecké komunity, ale také z oblasti komunikace a popularizace vědy. Publikum se zajímalo o dlouholetou mravenčí práci s mladými talenty a jejich propojení s vědeckými pracovníky AV ČR.
Akademie nebyla na ESOF úplným nováčkem – před čtyřmi lety se v Barceloně představili studenti v rámci projektu Otevřená věda s prezentací Rainbow as a bridge to stars (viz AB 9/2008) a letos se zaslouženě pochlubila pokračováním tohoto vzdělávacího projektu, který už přivedl na vědecká pracoviště od roku 2005 stovky studentů i pedagogů: jen v letech 2009 až 2012 se zapojilo 28 ústavů AV ČR a sedm univerzit. Hold také vědcům a školitelům, když jejich svěřenci dobývají mety ve středoškolských soutěžích a někteří poté prezentují své projekty dál.
Účastník projektu Otevřená věda 2 Ondřej Borovec v ulicích Dublinu
V tomto případě představil sympatický student Ondřej Borovec svou práci Termoelektrické materiály a krystalická supermřížka. Vítězství v soutěži středoškolských projektů ho posunulo k účasti a následně zlaté medaili na I-SWEEP v Americe. Ondřej přiznává, že k účasti v Otevřené vědě II ho vlastně dotlačil taťka. V Ústavu fotoniky a elektroniky AV ČR se pak zapojil do zkoumání termoelektrických materiálů v podobě kvantových vrstev a supermřížky.
„Měl jsem vstřícného lektora Radka Zeipla, který mě nejprve do oblasti tepla a polovodičů zasvětil, nastudoval jsem materiály, a když věděl, že jsem problematiku pochopil, začali jsme s odbornou prací. Jakmile jsem zvládl sám i měření, začal jsem fungovat jako pomocná síla v Radkově týmu.“
Čím se konkrétně Ondřej zabýval, vysvětluje následovně: „Materiál na jedné straně zahřejeme a na druhé budeme chladit, čímž vznikne teplotní gradient a tak se vytvoří elektrické napětí. V budoucnu by to mohl být způsob, jak se při generování elektrického proudu vyhnout spalování jiných zdrojů, případně snížit ztráty. Zatím mají takové materiály příliš malou účinnost, ale třeba se časem zjistí, jak ji zvýšit. A právě proto tyto termoelektrické materiály zkoumáme. V současné době mají velký význam v kosmu, kde jsou téměř jediným zdrojem energie – nelze tam totiž využít žádný princip rotace (generátor), protože by se zařízení časem opotřebovalo. Termoelektrické materiály budou dobře fungovat i po 40 letech bez údržby, maximálně na povrchu zoxidují, což může malinko snížit jejich výkon.“
Princip se zdá snadný: mezi chladnou a studenou částí určitého materiálu vzniká napětí – jakým způsobem by se získávalo?
„Stačí z obou stran připevnit drát a umístit doprostřed spotřebič; proud bude automaticky procházet. Majoritní nosiče proudu se pohybují ve směru gradientu, difundují tam, protože mají větší energii, tudíž se mohou přemístit do oblasti s menší energií. Tak vzniká pohyb elektronů, což už je de facto proud. Jedná se tedy o přímý vznik elektrického proudu.“
Zní to báječně, ale v jakých veličinách se ve výzkumu pohybujete a jak jste docílili u malých vzorků tak velkého teplotního rozdílu?
„Pracovali jsme se vzorky o velikosti centimetr na centimetr a tloušťce 60 nanometrů a byli jsme schopni při teplotním gradientu osmi stupňů naměřit jeden milivolt. Na každém konci bylo tedy o osm stupňů jinak. Pracovali jsme ve speciálním zařízení, které se skládá ze dvou měděných půlměsíčků, z nichž do každého vede jiný výhřevný drát a každá část se zahřívá na jinou teplotu. Na takto malých vzorcích nás právě limituje teplotní gradient, protože většího rozdílu než osm stupňů většinou nejsme schopni dosáhnout.“
Data získaná v ÚFE AV ČR využil Ondřej ve studentském projektu, s nímž vyhrál krajské kolo AMAVET, a tak dostal možnost účastnit se I-SWEEP. Zlaté medaili ovšem předcházela obhajoba projektu. Ptám se Ondřeje Borovce, jak by obhajobu v USA porovnal s prezentací vlastně téhož v Dublinu, kde ho očividně potrápila tréma.
„V Americe jsem ani pořádně nevěděl, jakou mám konkurenci, protože jsem se nevyznal v tamějším systému. Každý projekt posuzovalo sedm hodnotitelů, a přestože jsem měl zprvu strach z angličtiny, hodnotitelé byli velmi vstřícní a snažili se pomoci. Prezentaci u posteru jsem vnímal spíš jako hlubší diskusi jeden na jednoho. Naopak na ESOF v Dublinu jsem projekt představoval posluchačům, které jsem neznal.“
Nehledě na pihy na kráse, ESOF skýtá vždy vynikající příležitost k setkávání lidí, kteří se zabývají vědou, ať už doslova, nebo jako pozorovatelé a organizátoři. Pravá intelektuální krajina sycená novými nápady, poskytující kontakty a vybízející ke spolupráci. Krajina, kterou letos obohatila i česká úroda.
MARINA HUŽVÁROVÁ