Archiv publikací

Publikace pojednává o vývoji a proměnách konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti, Gelehrtengeschichte) v českých zemích a jeho představitelů „od Balbína k Cerronimu". Za počátek konceptu se považuje programové vymezení Francise Bacona, který roku 1605 navrhl vytvořit disciplínu, která by kumulovala a uspořádala veškeré dosažené vědecké poznání. „Módní vědou" se však historia litteraria stává až počátkem 18. století. Zůstala jí po tři čtvrtiny století, poté – v důsledku rostoucí potřeby pochopení kauzálních vztahů mezi historickými událostmi – se celý koncept začal dostávat do krize. Paradoxně právě tehdy získává historia litteraria větší prestiž v habsburské monarchii. Základy konceptu však v českých zemích byly položeny mnohem dříve, a to průkopnickou prací Bohuslava BalbínaBohemia docta. Na toto dílo navazovala řada učenců tvořících v průběhu 18. a na začátku 19. století. Největší prostor je v knize věnován pozoruhodné osobnosti historika vzdělanosti a sběratele Johanna Petera Cerroniho.

Kniha představuje aktuální studie a poprvé do češtiny přeložené primární texty, které pojednávají o ideji univerzity. Východiskem zkoumání je oblast německé klasické filosofie. Jednotlivé kapitoly se věnují zrodu ideálu Humboldtovy univerzity v 19. století, politizaci univerzit v éře nacistického Německa a demokratizaci univerzit po 2. světové válce. Publikace je zajímavá pro obory filosofie, historie, sociologie či germanistiky a může se s úspěchem uplatnit při výuce na vysokých i středních školách.

400. publikace nakladatelství Filosofia

Filosofické poznámky, vydané poprvé z pozůstalosti roku 1964 péčí Wittgensteinova žáka a blízkého přítele Rushe Rheese, soustřeďují autorovy úvahy z doby krátce po jeho návratu k filosofii, tj. z let 1929 a 1930. Wittgensteinovo myšlení se v té době dynamicky proměňovalo a Filosofické poznámky jsou v pravém slova smyslu slova momentkou, zachycující jeho přechodný tvar: mají tu podobu, v níž autor přerušil svou práci na strojopise, neboť potřeboval odevzdat kvalifikační práci na univerzitě v Cambridgi.

Co to znamená, říkáme-li, že někdo uvažuje či jedná logicky? Řídí se něčím, co od nás s nutností vyžaduje rozum, společnost či sama příroda? A lze tuto logiku, jíž bychom se měli řídit, blíže popsat? Odpověď, která je v knize nabízena, lze označit za dialektickou. Na jedné straně jsou zde zaváděny a komentovány logické systémy, které moderní filosofie, matematika i lingvistika považují za standardní či klasické, na druhé straně jim není připisována žádná absolutní závaznost, ale jen závaznost relativní. Žádný logický systém či jazykové schéma nejsou samy o sobě nezpochybnitelné, nějaké takové schéma však vždy potřebujeme k tomu, abychom mohli sami sebe definovat jako logické, racionální bytosti. Tímto předsevzetím kniha naplňuje podstatu Wittgensteinova hesla, že jedinou nutností, kterou známe, je nutnost jazykové konvence – formy jazyka. Výsledkem je text, který není jen standardním úvodem ke standardním logickým systémům, ale především příspěvkem k logice a k její filosofii v nejširším slova smyslu.

Dlouhá staletí mezi antikou a novověkem byla moderními autory vnímána jako čas přechodný, jako media aetas, jako interval temna mezi dvěma civilizačními vrcholy. Přitom však šlo o období, v němž nové evropské národy zformovaly na troskách Římské říše naši západní kulturu, období, s jehož odkazem stojí a padá evropská identita. Je to čas, v němž se úcta k tradici snoubí s obrovskou rozmanitostí vzájemně provázaných myšlenkových proudů. Tato kniha nabízí v samostatných studiích jedenáct sond do tohoto dynamického přediva. Úběžníkem a projekčním plátnem jednotlivých zkoumání je tradice aristotelská, na níž vyrostla středověká, renesanční a barokní scholastika. S ohledem na ni se autoři příspěvků zaměřují na další myšlenkové útvary, jako je dědictví novoplatonismu a augustinimu či tradice matematického myšlení, a podnikají výzkumné výpravy jednak ke kořenům scholastiky v antice a jednak do myšlenkových vod post-scholastických.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Autor knihy, francouzský historik antiky, je znám českými vydáními svých knih, mezi nimiž titul Jak se píšou dějiny obsahoval část věnovanou právě Michelu Foucaultovi. V této nové knize se Paul Veyne k Michelu Foucaultovi vrací, aby ho představil jako originálního skeptického myslitele, jenž nepřestává zkoumat „hry pravdy" vlastní každé historické epoše. Veynova kniha je rovněž svědectvím o blízkém přátelství, které ho k Foucaultovi, tomuto „samuraji s ostrým mečem", poutalo, a v neposlední řadě představuje vlastní Veynovu filosofii.

Je možné liberální politiku obohatit o prvky vycházející z neevropských vyjádření odporu proti nespravedlnosti a utrpení? Pokud ano, tak jak a o které? Není potenciálním řešením politické a do jisté míry i morální krize současnosti právě otevření se podnětům podrobených národů a společností z dob kolonizace? Odpovědi na tyto otázky se snaží nalézt předkládaná publikace.

Je možné myslet dobré jednání v deterministicky určeném světě? Existují obecně platné morální zákony, které nám pomohou při vlastním rozhodování nebo při posuzování činů druhých lidí? Jaký je vztah mezi filosofickým a náboženským pojetím dobra? Cílem knihy je představit devět vybraných přístupů k těmto otázkám a k etickým otázkám vůbec. Druhý svazek trojdílného projektu Přístupy k etice se zaměřuje na významné novověké a některé moderní autory.