official magazine of CAS

 


Important links

International cooperation

 

ESO

EUSCEA

AlphaGalileo

WFSJ

Books

English books prepared for publication by Academy bulletin

 

Akademie věd České republiky / The Czech Academy of Sciences 2014 a 2015

rocenka_obalka_en.jpg
The Czech Academy of Sciences has issued a report accounting selected research results achieved by its scientific institutes in all research areas in 2014 and in early 2015.
Full version you can find here.

 

kniha
VILLA LANNA IN PRAGUE
The new english expanded edition 

 

kniha
SAYING IT ...ON PAPER


Archive

Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

EUSJA General Assembly

eusja.jpg EUSJA General Assembly
& EUSJA Study Trip

Prague, Czech Republic
March 14–17, 2013

Ferdinand Stiebitz

(1894–1961)
 
Ferdinand Stiebitz se řadí k našim nejvýznamnějším filologům a překladatelům antické literatury. Od jeho úmrtí uplyne letos v říjnu 50 let. Narodil se 7. června 1894 v rodině velvarského cukráře. Z rodných Velvar odešel studovat do Prahy, navštěvoval gymnázium na Vinohradech (1905–1913) a po maturitě pokračoval na FF UK, kde si zapsal obor klasická filologie (1913–1920).

ferdinant_stiebitz.jpg

Již v průběhu studia se zajímal o antiku a publikoval první překlady. V roce 1912 byly ve sbírce 1000 nejkrásnějších novel vydány Stiebitzovy ukázky z překladů Alkifronovy a Petroniovy prózy. Další, tentokrát z tvorby básnířky Sapfó, vydaly časopisy Lumír a Osvěta v roce 1916; v Osvětě vyšla také studie o životě a díle této autorky. F. Stiebitz využil tehdejší vlny zájmu o antiku, připomeňme v této souvislosti tvorbu Jaroslava Vrchlického a Josefa S. Machara, ale především uvedení dramatu Faethon v Theerově překladu na prknech Národního divadla v roce 1917.
Od prvních překladatelských pokusů postupoval F. Stiebitz k řecké lyrice a dramatu. Měl příležitost vystupovat na večerech Jednoty českých filologů, kde představil básně Sapfó a Bakchylida. Věnoval se Sofoklovým dramatům, Švandovo divadlo uvádělo v jeho překladu Theokritovy Žence. Velkým úspěchem byl překlad Eurípidovy tragédie Médeia pro Národní divadlo, premiéra pod režisérským vedením Karla H. Hilara se konala v červnu 1921. F. Stiebitz byl odvážným experimentátorem a novátorem. Vycházel vstříc dobové avantgardě, texty nejen překládal, ale také přebásňoval, usiloval o zachování myšlenkové náplně dramat a jejich specifického humoru.
Ve stejné době rovněž vystoupil s kritickým hodnocením stávajícího způsobu překladu a dokonce byl zvolen do komise „pro revizi překladatelských zásad Králových“. V květnu 1921 to byl právě F. Stiebitz, kdo s výsledky práce komise seznamoval filologickou veřejnost, a to na debatním večeru Jednoty českých filologů a v článku K přízvučnému překládání starověkých rozměrů časoměrných, uveřejněném v Listech filologických. Zásady vypracované Stiebitzem, Smrčkou a Zichem brzy přešly do překladatelské praxe.
Po skončení univerzity působil nejprve na mateřském gymnáziu. V červenci roku 1922 získal doktorát na brněnské univerzitě a post středoškolského učitele opustil, aby se plně věnoval literární a překladatelské činnosti. Brzy však objevil obtíže spojené s dráhou soukromého učence. Vrátil se proto do školství a vyučoval na gymnáziu v Košicích (1922–1924). Od roku 1924 se jeho život i kariéra natrvalo spojily s Brnem. Učil zde na gymnáziu a spolupracoval s filozofickou fakultou, byl knihovníkem klasického semináře a lektorem staré řečtiny. V roce 1927 získal stipendium a na celý semestr odjel do Berlína, kde ho výrazně ovlivnili němečtí filologové Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff a Eduard Norden. Habilitace dosáhl v únoru 1931 a v říjnu 1936 se stal profesorem klasické filologie.
Stiebitzova literární činnost se postupně rozšiřovala. Nadále se zabýval otázkami metriky a prozódie, nově si začínal všímat významu antiky pro evropskou kulturu. Klasickou filologii vnímal nejen jako disciplínu jazykovědnou, ale jako vědu o všech projevech starověkého života. Studoval díla antických filozofů, lékařů a přírodovědců, chystal obsáhlou práci věnovanou myšlence dědičnosti ve starověku, ale zůstalo jen u prvního svazku – Biologické základy antických názorů o dědičnosti (1937). Nejbližšími tématy mu však stále byly literární historie a literární věda. Z tohoto okruhu vzešla díla Stručné dějiny řecké literatury (1936) a Stručné dějiny římské literatury (1938), naše vůbec první dějiny antických literatur. Pokračovala také jeho aktivita překladatelská; většina titulů byla určena pro jeviště (překlady Sofokla, Eurípida, Aristofana), věnoval se ale i poezii (Proměny, 1935; Epos o Gilgamešovi, 1944; Řecká lyrika, 1954; Římská lyrika, 1957).
Roky po 2. světové válce přinesly další pracovní povinnosti. Přednášel starověké dějiny a úvod do antické filozofické terminologie, byl děkanem FF Masarykovy univerzity v Brně (1947–1948), proděkanem pro vědecký výzkum, vedoucím katedry starověké kultury. Mnoho let byl předsedou brněnské pobočky Jednoty českých filologů a jedním z jejích prvních čestných členů, členem KČSN a ČAVU. Věnoval se úřední, pedagogické i popularizační činnosti. V obsáhlém nekrologu (Listy filologické, 1962) se připomíná Stiebitzova odpověď na dotaz ohledně osobních zálib – odpověděl, že „nemá jiné záliby kromě své práce ve svém oboru“. Ferdinand Stiebitz zemřel v Brně 10. října 1961.
 
MARIE BAHENSKÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.