V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ ZIZLER
Autor této recenze je postaven před úlohu posoudit monografii autora, jímž se sám zabývá s cílem totožného publikačního výstupu, navíc je v díle laskavě zařazen mezi ty, jejichž texty „hloubkou analýzy a pronikavostí soudů vynikají“ (s. 292). Nezbývá mu tedy než řádně tato fakta přiznat a předestřít a pokusit se vyrovnat s knihou Ivo Haráka Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla bez vědomých i nevědomých vedlejších motivací i nemístné shovívavosti.
V České literatuře 1/2014 vyšla recenze Josefa Šebka na přepracované vydání Průvodce po světové literární teorii 20. století (eds. Vladimír Macura a Alice Jedličková, Brno, Host 2012). Na redakčním blogu nyní uveřejňujeme osobně laděný úryvek z posudku Reného Bílika, vědeckého pracovníka Ústavu slovenskej literatúry SAV, který připomíná specifické okolnosti prvního vydání této příručky.
VENDULA REJZLOVÁ‑ZAJÍČKOVÁ
Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., vlastní svým rozsahem i inventářem unikátní fotoarchivní sbírku, obsahující přes 163 000 polí mikrofilmů a 155 000 fotokopií staročeských rukopisů a tisků ve staročeštině, latině a němčině. Pozornost nevzbuzuje pouze databáze těchto materiálů, ale také historie sbírky jako takové, která reflektuje bádání o starší české literatuře v naší instituci od čtyřicátých let 20. století.
MARTIN CHARVÁT
V knize Kain podle Hrabala se polský literární vědec Jacek Baluch snaží předložit nový přístup k dílu Bohumila Hrabala. Jeho hlavním záměrem je poukázat na palimpsestový charakter Hrabalových textů, protože „konečný smysl Hrabalových děl existuje anebo také vyjevuje se — mezi texty. Pokaždé se to děje jinak“ (s. 112–113). K prokázání této teze se Baluch obrací k asi nejznámějšímu Hrabalovu dílu, k novele Ostře sledované vlaky.
JOANNA CZAPLIŃSKÁ
Vladimír Papoušek se k osobnosti Egona Hostovského vracel několikrát. Prvním setkáním (nehledě na doktorskou dizertaci) byla monografie Egon Hostovský. Člověk v uzavřeném prostoru (Jinočany, H & H 1996), koncipovaná jako klasický rozbor Hostovského díla jako celku nastíněného na pozadí spisovatelova životopisu. Českobudějovický badatel se v ní zaměřuje především na tři body, vymezující Hostovského dílo: expresionismus, existencialismus a hebrejskou tradici. Ukazuje vývoj jak životní filozofie spisovatele, tak její projekci do postav jeho literárních světů. Podruhé se osobnost Hostovského objevuje v knize Trojí samota ve velké zemi. Česká literatura v americkém exilu v letech 1938–1968 (Jinočany, H & H 2001), kde je postavena vedle Milady Součkové a Zdeňka Němečka a v níž Papoušek sledoval především proměny poetiky těchto tří autorů a pokusil se o komparaci jejich exilové tvorby. Přirozená byla přítomnost Egona Hostovského v další Papouškově monografii Existencialisté. Existenciální fenomény v české próze dvacátého století (Praha, Torst 2004), kde bylo o jeho tvorbě pojednáno v souvislosti s dalšími spisovateli, kteří jsou řazeni mezi existencialisty.