Česky
V nedávné době vyšly dvě práce věnované tématu Akademie věd, z nichž jedna dokonce pochází z pera zahraniční autorky. Recenze dvou aktuálních prací k dějinám ČSAV připravil Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Jedná se o knihu Miroslava Šmidáka Institucionální vývoj Československé akademie věd v letech 1960–1969 očima jednoho z přímých aktérů (Praha 2011, Práce z Archivu Akademie věd, řada B, sv. 21, 352 s.) a studii finské badatelky Riikky Nisonen-Trnka Science with Human Face – The Activity of the Czechoslovak Scientists František Šorm and Otto Wichterle during the Cold War (University Tampere – Academic Dissertation 2012, 250 s.).
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Miroslav Šmidák působil v letech 1960–1969 jako vedoucí sekretariátu prezidia ČSAV.
Fakty nabitá kniha Miroslava Šmidáka nás zavádí do ČSAV v 60. letech minulého století. Nejprve seznamuje se základními dokumenty z let 1960–1967 upravujícími podmínky pro vývoj této instituce a detailně probírá činnost vrcholných i správních orgánů ČSAV. Pro léta 1968–1969 činí pak totéž, ale v chronologickém sledu, po jednotlivých měsících. To vše je místy okořeněno podrobnostmi (někdy až pikantními), které nelze z oficiálních dokumentů vyčíst, a pokusy o vysvětlení motivací tehdejších vedoucích funkcionářů. Kniha se nutně dotýká řady významných dobových fenoménů, jako bylo vřazování Slovenské akademie věd do ČSAV, postupující liberalizace společnosti, dobové snahy o demokratizaci a symetrické přebudování akademie, zaostávání vedení ČSAV za tempem společenských změn v roce 1968 i jeho marná snaha odolávat nástupu normalizace v roce 1969. Na závěr jsou připojeny některé dokumenty, jež jsou sice většinou přístupné i jinde, ale je příjemné mít je pohromadě v jednom svazku.
Jak autor sám konstatuje, k napsání knihy vedle vlastních vzpomínek a rozsáhlých zápisků prostudoval více než 100 kartonů uložených v Archivu AV ČR; nikde na ně však bohužel konkrétně neodkazuje a poznámkový aparát jeho práce je povýtce kusý. Nedaří se mu ani odpoutat se od tehdejší terminologie a dobového vidění a nevyrovnává se ani s názory, které o tom či onom problému vyslovila v posledních dvaceti letech odborná literatura. Kdybychom na jeho dílo kladli odborná měřítka jako na historickou studii, museli bychom ji asi označit za pilnou práci poučeného amatéra. M. Šmidák však účel svého díla vidí jinak: již v úvodu si totiž nárokuje právo nahlížet na probíranou problematiku ze subjektivního úhlu (s. 11), a to pak i často činí.
A v tom právě spočívá důvod, proč ke knize přistupuji s jistými rozpaky. Imponujícím množstvím nejrůznějších dokumentů, které kniha cituje, tlumočí nebo rozebírá, se totiž posiluje mylný dojem, že se tu nabízí objektivní a vyčerpávající rozbor činnosti jedné důležité vědecké instituce; ve skutečnosti však jde spíše o text memoárový, resp. o velmi specifický ego-pramen, který má za úkol obhajovat pozice, jež tehdy autor jako jeden z významných aktérů zastával. Připomeňme, že Miroslav Šmidák přišel do ČSAV v září 1960 po studiu na jedné z tehdejších politických škol jako kádrová posila z aparátu Československého svazu mládeže a vykonával tu klíčovou funkci vedoucího sekretariátu prezidia ČSAV. Ke cti autora budiž konstatováno, že na tuto dichotomii upozorňuje poctivě už v názvu knihy. Na hlavu editorů svazku však padá, že když už takovou práci vydávají v řadě určené pro vědecké monografie, ještě její vadnou konstrukci ve svém úvodu vzletnými slovy glorifikují (s. 7–8).
Archiv: Riika Nisonen-Trnka
Finská historička Riikka Nisonen-Trnka je autorkou srovnávacího životopisu Františka Šorma a Otto Wichterleho.
Shodou okolností se nám téměř současně dostává do rukou i studie Science with Human Face, která se částečně obrací do stejné doby a k týmž aktérům. Její autorkou je Riikka Nisonen-Trnka, která ji právě v těchto týdnech předkládá jako svou disertační práci na univerzitě v Tampere. Jádro její práce tvoří paralelní životopisy dvou českých chemiků, kteří nejenže představovali špičku ve svém oboru, ale oba vstoupili i do vědní politiky, Františka Šorma a Otty Wichterleho. Autorka přistoupila ke své práci výborně metodologicky připravena a podnikla rozsáhlý archivní výzkum, a to nejen v Archivu AV ČR, ale i v dalších českých, ba též ruských archivech. Svou pramennou základnu rozšířila i díky orálně-historickému výzkumu a její velkou výhodou je také bezpečná znalost širšího historického kontextu vývoje vědeckých institucí nejen u nás, ale také v dalších někdejších socialistických zemích.
Využila rovněž Archiv bezpečnostních složek (oba vědci byli v jistých životních situacích sledováni Státní bezpečností) a fondů ÚV KSČ uložených v Národním archivu. Analýza těchto dokumentů jí mimo jiné dovolila označit polovinu 60. let za důležitý zlom v jevu, který nazývá „penetrací železné opony z Východu na Západ“. Myšlenka vědecko-technické revoluce, která v tehdejším Československu rezonovala zejména díky tomu, že si od ní mocenští činitelé slibovali odpomoc od ekonomického propadu, totiž tehdy konečně u nás antikvovala stará ideologická dogmata a usnadnila otvírání oken do vědeckých institucí svobodného světa.
Při srovnávání životopisů obou vědců se autorka snaží vyvarovat zaběhnutých stereotypů (komunista kontra nekomunista) a v návaznosti na „odpolitizované“ vidění české společnosti v tomto období, jak je prosazuje Michal Pullmann, interpretuje odborné kariéry obou vědců především jako odlišně zvolené „strategie přežití“ (survival strategies), tedy strategie umožňující i nadále pěstovat špičkovou vědu přes těžkosti nastolené režimem. Otázku, proč ten který z vědců zvolil právě tu či onu strategii a do jaké míry to souviselo s hodnotovým systémem, k němuž se upínal, však studie nechává do značné míry otevřenu.
Nebývá často zvykem, aby se zahraniční badatel zabýval životem někdejších předsedů ČSAV, a už vůbec ne, aby tak činil s takovou odbornou bravurou jako tato finská historička. Zdá se, že po dvou starších generacích zahraničních historiků, kteří přinášeli zásadní příspěvky k dějinám české vědy v komunistickém období, jak je reprezentují již zvěčnělý Stanley B. Winters a po něm John Connely, nastupuje nyní generace další.
ANTONÍN KOSTLÁN,
Kabinet dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.