Nezaměstnanost obecně patří bezesporu k nejvýznamnějším jevům a zároveň problémům moderního světa. V první řadě má četné negativní sociálněekonomické důsledky, a to jak pro bezprostředně postižené jednotlivce či jejich rodiny a domácnosti, tak i pro jejich okolí, na které v tomto ohledu působí mj. snížená kupní síla nezaměstnaných, a stejně tak pro celou společnost, která musí nést přímé i nepřímé náklady vázané na nezaměstnanost a její překonávání. Nezaměstnanost rovněž výrazně ovlivňuje politiku a politické rozhodování na straně občanské veřejnosti i na straně politických elit a také hluboce působí na psychiku lidí a soudržnost společnosti. Zejména dlouhodobá nezaměstnanost patří k faktorům, které výrazně přispívají ke vzniku a šíření řady sociálně patologických jevů včetně alkoholismu, narkomanie, kriminality, vandalismu, sebevražd, apatie, ale třeba i rasismu a různých forem militantního politického radikalismu. V následujícím textu se zaměříme na to, jak nezaměstnanost reflektuje veřejné mínění v České republice.
Pokud jde o samotnou nezaměstnanost, Česká republika představuje v mnoha ohledech velmi specifický případ. Nejen mezi evropskými postkomunistickými státy, ale i v rámci celého evropského kontinentu a také v porovnání s mimoevropskými členy OECD patřila ČR po větší část 90. let 20. století k zemím s výjimečně nízkou mírou nezaměstnanosti. Před rokem 1990 přitom dokonce nedobrovolná nezaměstnanost jako sociálněekonomický fenomén vůbec neexistovala, protože stát v tehdy ještě československé centrálně řízené ekonomice bez ohledu na neefektivitu tohoto přístupu zajišťoval plnou zaměstnanost celé populace v ekonomicky aktivním věku, což mělo představovat naplňování zákonem deklarovaného „práva na práci“, které bylo nejen politickou proklamací, ale zároveň tvořilo jeden ze základních prvků sociální politiky státu s tím, že dobrovolnou nezaměstnanost státní moc netrpěla a postihovala ji jako trestný čin příživnictví. Česká společnost tak s výjimkou nejstarší generace, která přímo zažila ještě éru předválečného Československa a zejména období velké hospodářské krize 30. let, neměla na počátku transformace žádnou vlastní zkušenost s nezaměstnaností a nezaměstnanými.
