PETR HRTÁNEK — ROMAN POLÁCH
Obsáhlá kolektivní práce V souřadnicích mnohosti navazuje na publikaci V souřadnicích volnosti nejen svým titulem, ale též časovou následností svého záběru: zatímco první Souřadnice usilovaly zmapovat nestabilní a těžko přehledný literární terén polistopadové dekády, recenzovaná kniha se o totéž snaží v případě tuzemské beletrie prvního desetiletí tohoto milénia. Obě knihy se také vyznačují prakticky stejným rozvržením: po vstupní části, rekapitulující institucionální kontext literární, resp. divadelní kultury sledovaného období (stručně jsou představována nejdůležitější nakladatelství, literární periodika, literární ceny apod.), následují oddíly pokrývající obvyklou triádu literárních druhů — postupně poezii, prózu a drama. Každý oddíl je uveden samostatným pojednáním o dobových charakteristikách a tendencích daného literárního druhu, ovšem zdaleka největší prostor zaujímají hesla věnovaná vybraným dílům; celkem je tak prezentováno pětaosmdesát děl. Také struktura jednotlivých hesel je v obou Souřadnicích stejná. Heslům opět dominují interpretační pasáže, vybrané dílo je také stručně usazováno do rámce autorovy tvorby a poetiky a příležitostně i do širších uměleckých souvislostí. Následuje krátká ukázka (je ovšem otázkou, nakolik jsou tyto ukázky účelné) a poté údaje o jednotlivých vydáních, eventuálních překladech, adaptacích nebo oceněních. Prostřednictvím výňatků z recenzí je zvolené dílo představeno také literárněkritickou perspektivou, prostor dostávají též komentáře samotných spisovatelů. Každé heslo je uzavřeno bibliografií ohlasů; dodejme ale, že seznam studií je uživatelsky nepříliš komfortní, protože se z něj nedozvíme, jakým specifickým problémem se studie zabývají — bibliografie totiž neuvádí jejich názvy (stejně jako v předchozích Souřadnicích).
Aleš Merenus před lety uzavřel svou recenzi na Souřadnice volnosti (Host 2009/4) tak trochu prorockým tvrzením: „V zásadě se ale jedná o přelomový ediční počin, který ovlivní celkové vnímání literatury po roce 1989 a který se pravděpodobně stane i jedním z východisek pro tvorbu dějin české literatury jednadvacátého století.“ Nezdá se, že by se první část této předpovědi měla jakkoli potvrdit — Souřadnice volnosti nemohly nijak přelomově a zásadně ovlivňovat vnímání polistopadové literatury už jen proto, že se ve svém náhledu na toto období většinou nekonfliktně opíraly o již dříve publikované syntetizující studie a monografie (mj. A. Hamana, V. Novotného nebo L. Machaly). Autoři Souřadnic mnohosti však byli při přípravě své knihy v poněkud jiné situaci: právě oni jako jedni z prvních uceleně pojednávají o literatuře nultých let jednadvacátého století, a tak skutečně mají možnost její další vnímání a hodnocení předznamenávat a utvářet. S touto na první pohled výhodnou pozicí, ale také nemalou odpovědností se však zákonitě pojí řada problémů a úskalí.
Problematický je už metaforický název zde recenzované publikace. Zatímco Souřadnice volnosti svým titulem vcelku vhodně a srozumitelně implikovaly etapu nejen politického a společenského, ale také kulturního uvolnění, autoři nových Souřadnic zvolili za erbovní slovo následující dekády substantivum mnohost, které se v jejich obraze literárního dění pojí s různými aspekty (mj. s tematickým směřováním nebo autorskými poetikami). Ovšem dochází tady k jistému paradoxu — jestliže má být právě mnohost určující kvalitou souboru jevů, pak to v důsledku znamená, že onen soubor může být charakterizován vlastně skoro vším a — ničím. Navíc nelze říci, že zrovna situace v devadesátých letech nebyla stejně tak situací mnohosti (v uvolněném literárním prostoru se přirozeně potkávalo mnoho spisovatelů několika generací a vícera názorových i uměleckých orientací). Nyní zvolený název nám proto připadá jako projev jisté bezradnosti a svým způsobem i redundance: ve svobodných poměrech mohou být nacházeny projevy mnohosti nejspíš neustále a takřka všude, aniž by to o povaze zvoleného období něco podstatného a příznačného vypovídalo (navíc si představme, že by se přívlastky obou Souřadnic prohodily — mělo by to pro obraz literatury té které etapy nějaké významové důsledky?). Neurčitost vykreslovaného obrazu beletrie navíc tu a tam přiživují podobně obecná vyjádření v přehledových statích. Například konstatování „Spektrum nově vydávaných próz a publikujících spisovatelů bylo rozmanité nejen hodnotově, ale i generačně a tematicky“ (s. 341) neříká o stavu literatury minulého desetiletí nic specifického — hodnotové, generační i tematické rozvrstvení jednoduše bylo a bude v „normálních“ poměrech nejspíš vždy „rozmanité“. Omluvou nekonkrétnosti přitom dost dobře nemůže být přiznané vědomí „rizik, která přináší krátký odstup od sledovaného období“ (s. 10). Ano, tato rizika, jak už jsme naznačili a jak ukážeme dále, působí nejednu komplikaci, ale pak se sama přímo podbízí otázka, proč prostě pořadatelé knihy s mapováním první dekády tohoto století nějaký čas nepočkali (publikace je výstupem z grantového projektu, jehož řešení bylo zahájeno v roce 2011 — onen „odstup od sledovaného období“ byl tedy opravdu minimální).
Nevelká distance od nahlížených jevů se projevuje také v občasném zjednodušování či schematizování výkladu, který se již nyní, tedy s odstupem pěti let, může místy jevit jako diskutabilní, možná i zkreslující nebo přinejmenším ne zcela přesný. Jedním z takových schémat je opakované zvýznamňování „političnosti“ literatury sledovaného desetiletí oproti „apolitičnosti“ polistopadové beletrie (srov. s. 13 nebo 48, v oblasti dramatu viz s. 607 nebo 609). Konstrukt apolitické devadesátky × politická první dekáda je potvrzován také reflexí diskuze o tzv. angažovanosti literatury. Autor příslušného pojednání K. Piorecký při této příležitosti cituje známé výroky J. Kratochvila z počátku devadesátých let o přetržení vztahu mezi literaturou a politikou, aby je následně nechal zpochybnit teprve článkem M. Balaštíka z roku 2002 (srov. s. 42). Jenomže by bylo spravedlivé uvést, že se již prakticky souběžně s Kratochvilovými texty objevovaly polemické reakce, které rozluku mezi estetickou a mimoestetickými funkcemi umění neakceptovaly (například v článku M. Jungmanna „Kudy kam z chaosu v Literárních novinách“ č. 4 z roku 1993). Bezvýhradní apolitičnost beletrie devadesátých let koneckonců nepotvrzuje ani tehdejší produkce (namátkou připomeňme prózy E. Bondyho, M. Komárka, M. Nezvala nebo některé sbírky V. Kremličky či M. Kozelky). Lze se proto pochybovačně ptát, zda se uplynulá dekáda skutečně liší od devadesátých let společenským angažmá literatury a resuscitací politických témat. Nejde v první dekádě tohoto století spíše o jejich (příležitostně) zvýšenou produktivitu, respektive o snahu o důsažné a cílevědomé programové i teoretické uchopení, kupříkladu v prohlášeních publikovaných v Psím víně nebo v článcích iniciovaných vystoupením básnické skupiny Fantasía, tedy v článcích, k jejichž pisatelům patřil mj. právě K. Piorecký? (Oproti tomu efekt manifestů devadesátých let nepřesáhl hranice individuálních provokativních gest — viz tehdejší vystoupení Typltovo nebo Reinerovo). V oblasti dramatické tvorby se zase jako mnohem příznačnější než politikum jeví rozšíření tzv. nového dramatu; nakonec sama autorka příslušných kapitol pojednává o tomto fenoménu ve větší šíři než o dramatizaci politických témat, vlastně se jimi nijak detailněji ani nezaobírá. A soudě dle interpretovaných děl, hlavní výrazovou kategorií dramatu prvního desetiletí není ani tak „političnost“, jako spíše (v širším smyslu) grotesknost. Aspekt výrazu je uplatněn také v pokusu P. Hrušky nějak systematicky pojednat básnickou tvorbu dané dekády, ale kromě toho se v něm zohledňují ještě další kritéria: tematické (poezie nespokojenosti, obyčejnosti) nebo ideové (angažovanost, spiritualita). Navzdory tomuto křížení hledisek i příliš „básnivým“ názvům některých kapitol (viz „Vyčeřená dekáda“) je obraz dobové poezie zdařilejší, živější než v případě spíše informativních kapitol o dramatu a próze (kde si charakteristiky některých knih občas vystačí s jedinou větou) — právě díky Hruškově schopnosti opouštět striktní literárněhistorický výklad a „steigerovsky“ se do pojednávané látky vcítit.
Upřesňující podnázev publikace „Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích“ avizuje podchycení literární tvorby v určité její šíři; samozřejmě nelze předpokládat, že by byl výsledek úplný, ale i tak v recenzované knize leccos postrádáme. Když už mimo pozornost zůstaly takové zvláštnosti, jako jsou básně využívající interaktivity webového prostředí či SMS básně (přitom shrnující kapitoly si opakovaně všímají razantního nástupu elektronických médií a jejich vlivu na literární provoz), byl by problém zařadit do úvodních výkladů alespoň resumující pohled na knihy pro děti a mládež (v oddíle dramatiky je tomuto okruhu děl věnováno alespoň pár poznámek), komiksovou tvorbu a vůbec populární literaturu? Autoři publikace zřejmě nebyli ochotni činit úkroky za bezpečné hranice „mainstreamu“. V některých momentech také zbytečně lpí na časových mantinelech: například zmiňované představení diskuze o angažovanosti se dostává pouze k roku 2010 (viz s. 46), přitom polemika o angažovanosti se podstatně přelévá i do přítomné dekády, kdy také vychází daleko větší počet sbírek, které tento koncept berou za svůj. Tyto skutečnosti mohly (a měly) být v Souřadnicích mnohosti zmíněny. Interpretační hesla se přitom až tak striktně nedrží časových omezení a běžně a hlavně smysluplně se v nich zohledňuje i kontext překračující sledované desetiletí.
K jistému zkreslování literárního obrazu první dekády 21. století může občas dojít také kvůli ne zcela explicitním, bezděčně dvojznačným formulacím. Například prolegomena k próze uvádějí, že „nejvýraznějším trendem v nově vznikající próze třetího milénia se stal tematický obrat k období čtyřicátých až osmdesátých let dvacátého století“ (s. 343). Spojení tematický obrat může snadno vzbuzovat mylný dojem, že v devadesátých letech prozaický zájem o éru komunismu prakticky neexistoval. Ne zcela přesné je také například označení Urbanových Pamětí poslance parlamentu jako „společensko-kritického románu“ (s. 347) a podobně matoucí mohou být — zvláště pro nepoučeného čtenáře — také některé formulace v interpretačních částech: o Haklově novele O rodičích a dětech se například píše, že „se věnuje prostoru Prahy podobně jako umělecká literatura podobného tématu, v současnosti reprezentovaná především knihami Miloše Urbana, Michala Ajvaze“ (s. 406). Autorka příslušného hesla si je dobře vědoma (jak ukazují jiné její postřehy), že Haklovo pojetí prostoru Prahy se od dvou výše jmenovaných prozaiků zásadně liší — v danou chvíli zřejmě chtěla poukázat jen a pouze na fakt, že hlavní město je častým dějištěm současné prózy.
Ojedinělé formulační nepřesnosti ani drobné faktické chyby nebo překlepy (Vůjtkova hra se nejmenuje Brentparija [s. 624]; slovo Ostravar je v této grafické podobě jméno pivovaru, nikoli přehlídky ostravských divadel [s. 616]) ale nejsou až tak zásadním nedostatkem. Spíše jím je absence nějaké jasné koncepce a konkretizovaného záměru. Místo toho se v úvodu konstatuje, že práce chce představit „nejpříznačnější a umělecky nejvýraznější“ (s. 9) díla sledované dekády, zároveň má ale snahu zahrnout tituly „dobovou kritikou spíše přehlížené“ (ibid.), obecnou intencí je „nabídnout náhled na rozmanité spektrum“ (ibid.). K tomu editorka knihy dodává, že publikace vznikla na základě společných debat autorského kolektivu i individuálních voleb (ibid.). Z takových tvrzení lze pak jen těžko vydedukovat například kritéria, podle nichž byla jednotlivá díla do hesláře Souřadnic mnohosti vybírána (totéž je ostatně nedostatkem i Souřadnic prvních). Jistě, pokud by platilo další upozornění: „Naším cílem není normovat, ale přispět do diskuse“ (s. 9), případně „nekladli jsme si za úkol vytvořit kanonizační příručku“ (s. 10), pak by chybějící kritéria až tak nevadila. Jenomže právě citované výpovědi jsou pouhým alibi, obvyklou vstupní rétorickou figurou, vyjádřením z rodu captatio benevolentiae: více než osmisetstránková kniha, jejíž pisatelé dlouhodobě působí v různých akademických institucích, má chtě nechtě potenciál stát se autoritou a mít výraznou kanonizační, normativní působnost.
V uspořádání hesláře lze vysledovat snahu pokrýt každý rok prvního desetiletí (hesla jsou řazena chronologicky podle vydání knih), nicméně ani v tom nepanuje důslednost. U poezie například zůstal nezastoupen rok 2009 — toho roku vydané sbírky (například) M. Langera, V. Erbana, K. Erbové a zvláště I. Machulkové zřejmě nestojí za pozornost. Ale to je jen naše spekulace a stejnou povahu mají vlastně také otázky, které se nad heslářem samy vynořují. Proč je do něj zařazen soubor poezie třicet let nepřítomného V. Effenbergra? Proč je interpretována Binarova próza Playback, která vznikla před čtyřiceti lety a byla vydána (byť v samizdatu) již roku 1981? Opravdu jsou interpretované sbírky B. Správcové, M. Ohniska či L. Kasala pro sledovanou dekádu podstatnější než sbírky P. Hrbáče, V. Čerepkové či T. Andjelkovského? Pokud ano, proč? A podobně v próze: je otázkou, proč jsou interpretovány konvenční romány P. Soukupové nebo K. Tučkové, zatímco mimo zůstaly knihy L. Vaculíka, J. Kratochvila, H. Andronikové, M. Pilátové či S. Komárka (podotýkáme, že posledně jmenovaný autor vydal v roce 2007 pozoruhodný a dosti reflektovaný román Mandaríni; tento titul ovšem chybí nejen v hesláři, dokonce ani v přehledovém pojednání o próze se o něm nedozvíme ani slovo [srov. s. 346]). Proč byla dána přednost Novákově knize Děda před románem Zatím dobrý, který má díky svému tématu mnohem výraznější společenskou rezonanci? Proč v oddíle věnovaném dramatu chybí například zmínky o dosti unikátní původní inscenaci Těšínské niebo/Cieszyńskie nebe (2004)? (V této souvislosti dodejme, že Souřadnice vůbec neregistrují jméno jejího režiséra Radovana Lipuse.) Opakujeme — všechna pochybovačná proč na adresu hesláře nemusela být vůbec vyslovena, stačilo zvolit nějaký jasný klíč výběru interpretovaných děl a pregnantně jej představit.
Srovnání jednotlivých hesel odhaluje, že „umění interpretace“ je v autorském kolektivu pojato jako víceméně volná disciplína. Některá hesla inklinují k parafrázi fabule, jiná „uhýbají“ k obecným konstantám autorovy poetiky (příkladně v hesle o sbírce V. Slívy Bubnování na sudy), často je „interpretace“ nahrazena spíše strukturní analýzou, například v hesle věnovaném Ouředníkově knize Europeana jsou popsány hlavně metody, stylistické prostředky, narativní postupy apod., ale o smyslu Ouředníkova pozoruhodného textu, o jeho sémantických možnostech a přesazích se toho příliš nedozvíme. V některých heslech se také pootevřou intertextové možnosti interpretace, ale zůstanou bohužel nevyužity. Například o Topolově knize Kloktat dehet heslo uvádí, že „dějiště Siřem evokuje Franze Kafku, který v této obci pobýval […] a jejíž prostředí Kafku inspirovalo k rozepsání románu Zámek“ (s. 495). Ale tím to končí, autor hesla dále tyto souvislosti nerozvíjí, neukáže, jak a jestli vůbec Topolův text s Kafkovým románem významotvorně komunikuje. Většina hesel je však jako celek poměrně zdařilá a nenabízí jen rozbor či popis, jak je dílo „uděláno“, ale také podíl vlastní interpretace, tedy hledání a případné nalézání smyslu díla: v próze jsou to například hesla J. Zizlera, A. Přibáňové, J. Chrobáka, v dramatu mj. hesla L. Jungmannové. V části věnované poezii jsou pak hesla metodologicky, kvalitativně i stylisticky nejvyváženější, snad proto, že o více než tři desítky interpretací básnických sbírek se podělilo pouze osm interpretů.
V době dokončování této recenze bylo na Souřadnice mnohosti již publikováno několik vesměs kritických reakcí. Je evidentní, že jsme se rovněž zaměřili na problematické, sporné, diskutabilní momenty recenzované knihy, ale bylo by chybou domnívat se, že Souřadnice mnohosti neplní žádný účel. Reprezentativnost většiny děl v hesláři lze zpochybnit jen těžko, jednotlivé přehledy a výklady se většinou soustřeďují na jevy podstatné a pro literární kulturu dané etapy určující (alespoň se to tak nyní jeví), jen vzácně se objevují údaje podružné a zbytné (takovým je třeba „zásadní“ informace, že recenze v Hostu začaly používat při hodnocení knih systém stylizovaných „háček“). Účelnosti rozhodně napomáhá převažující čtenářsky vstřícný styl a věcný jazyk, třebaže se v něm někdy objevuje specifické pojmosloví, které nemusí být pro širší okruh uživatelů zcela srozumitelné (výrazy jako metapoetické, chronotop, inkantace apod.). Využijeme-li nakonec metaforu v názvu recenzované knihy, lze shrnout, že Souřadnice mnohosti jistě nejsou přesným, bezchybným kartografickým zákresem literárního teritoria sledovaného období, ale i tak mohou — spíše jako pomyslná plastická mapa — napomoci uživatelům z řad studentů, pedagogů a vůbec zájemců o současnou literaturu vytvořit si o profilu tohoto území jakžtakž ucelenou představu. Nakolik budou muset literární historikové v budoucnosti tuto představu doplňovat a korigovat, si netroufáme v tuto chvíli odhadnout.
Alena Fialová (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích. Praha, Academia 2014. 817 stran.