V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ TRÁVNÍČEK
Poznaňský sociolog Marcin Rychlewski má značně široké odborné portfolio: vztahy mezi literaturou a avantgardou, absurdity Polské lidové republiky, sémiotika rocku a mechanismy současného knižního trhu. Studie z poslední oblasti tvoří náplň jeho nejnovější knihy. Hned na úvod řekněme, že jde o něco více než o pouhý soubor článků na jakés takés společné téma, ale jde zároveň o něco méně než o završenou, tj. problémově i konceptuálně dopracovanou systematiku sociologie literatury či literární kultury. Na každý pád je příjemné, zejména v době sborníkové mánie, číst knihu, která není jen pouhým souborem studií na nějaké téma za určitý čas, jakkoli by bylo možná ještě příjemnější číst knihu, která je skutečně knihou — docelenou, prokomponovanou, strukturovanou, vnitřně soudržnou. Možná se však takové práce už dnes ani nerodí. Ve vědě, nejenom literární, vznikají totiž stále častěji knihy, jež jsou knihami pouze formálně. Knihy kariérní a grantové.
PAVEL JANOUŠEK
Posmrtně publikovaná kniha divadelního historika Bořivoje Srby (1931–2014) svým titulem skrytě odkazuje k tématu jednoho z nejvýraznějších dramat z doby okupace, ke hře Císařův mim Václava Renče. Přímo pak připomíná postavu svatého Genesia Římského, tedy komika, který na přání císaře Diokleciána zdařile a s nemalým úspěchem parodoval křesťany, leč během jednoho z představení ho měl oslovit Bůh a on se nečekaně přihlásil k vysmívané víře a držel se jí i za cenu ztráty života. Srbovi jeho osud zjevně asocioval situaci českých herců a českého divadla za Protektorátu Čechy a Morava, tedy v situaci, kdy také oni museli hrát a tvořit před zraky nepřátelských dohlížitelů a obávat se svého osudu.
MICHAELA BEČKOVÁ
Na sklonu roku 2013, kdy by Ladislav Fuks oslavil devadesáté narozeniny, vyšla v nakladatelství Host monografie Erika Gilka věnovaná právě tomuto autorovi. Hned v prologu k vlastnímu výkladu formuluje olomoucký bohemista svůj záměr zcela jednoznačně: „Náš příspěvek k poznání prozaického díla Ladislava Fukse si klade za cíl podat jeho komplexnější analýzu, jež by v ideálním případě mohla objevit další interpretační roviny. Zároveň nám půjde o zachycení jistého příběhu, jaký bezesporu poskytuje každý lidský život, ale rovněž umělecké dílo jedné osobnosti“ (s. 8). Tím jsou v zásadě vymezeny tři oblasti Gilkova zájmu — interpretace Fuksových próz, autorův životní příběh a příběh jeho díla.
MARTIN TOMÁŠEK
Ačkoli bychom i v české literární vědě nalezli řadu dílčích studií, které konstrukci literárního prostoru a speciálně krajiny tematizují, systematicky pojatou práci o fenoménu literární krajiny doposud postrádáme. Ohlédneme- li se do minulosti, zjistíme, že krajina byla v českém uvažování zprvu spojována zejména s úlohou lokalizační, jako by tím nejpodstatnějším bylo přenést určitý výsek reality na plátno či papír; často se také hledaly shody uměleckého krajinopisu s dobovou krajinomalbou. Největším přínosem tak z našeho hlediska dosud bylo zkoumání krajinopisných partií z hlediska autorského stylu či kompoziční výstavby konkrétního díla. V současnosti je řadou badatelů promýšlen a nezřídka problematizován samotný pojem krajiny, sondy do oblasti literárního prostoru rozšířily představu z čistě přírodní a venkovské krajiny i na tu (post)industriální a městskou a naopak se začalo přísněji rozlišovat mezi krajinou a prostředím (environment). Další směřování výzkumu dnes ovlivňují inspirace přicházející především z oblasti historické poetiky a tematologie, fenomenologie, sémiotiky a teorie fikčních světů, environmentální estetiky či odborné historie spatřující v beletrii nový pramen historického poznání. Stranou pozornosti domácích „krajinozpytců“ naopak zůstávají ekologické, genderové, etnické či náboženské aspekty krajiny, tedy ty, jež se opírají o teorie vnímané v českém prostředí jako ideologicky zabarvené. Domácí literárněvědný diskurz proto můžeme ve srovnání se západním považovat spíše za konzervativní, a to přesto (nebo právě proto), že se s metaforickým užitím pojmu setkáváme stále častěji — mediální krajina, politická krajina, psychologická krajina, krajina jazyka, žánrová krajina, krajina hudby, krajina života atp.
IVA KREJČOVÁ — PETR PÍŠA
Pětatřicátý ročník plzeňských sympozií k problematice 19. století, pořádaný ve dnech ve dnech 26.–28. února 2015 v budově Západočeského muzea v Plzni a organizovaný Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. (Taťana Petrasová a Pavla Machalíková) a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (Václav Petrbok), vykročil poprvé v dějinách tohoto tradičního mezioborového setkání mimo kontext jazykově českého bádání. Přizvání předních odborníků z Rakouska a Německa a zařazení jejich příspěvků v němčině (a to bez simultánního či konsekutivního tlumočení) korespondovalo s tematickým zaměřením tohoto ročníku sympozia — Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci a Češi v české kultuře 19. století. Klíčový pojem loajalita definovala konferenční výzva jako postoj, který „klade neosobní (případně nadosobní) povinnost nad pocit osobní zodpovědnosti“, „projev vnitřní důvěry a závazku“, jenž „lze uplatňovat vůči jednotlivci, skupině i společnosti“. Odkazovala na jeho použití v nedávných pracích německých historiků věnujících se českým dějinám 20. století a upozorňovala na přínosy, které by zavedení tohoto pojmu mohlo vnést do debat o vztahu Čechů k habsburské dynastii, katolické církvi, politickým institucím rakouské monarchie či šlechtě.