Archiv publikací

Interpretační sémantika je teorií textu čerpající ze strukturalistické a hermeneutické tradice. Na jedné straně se v ní předpokládá, že význam každé výpovědi závisí na jazykovém systému, který mluvčí svou promluvou realizuje. Na druhé straně je v ní zohledněn fakt, že význam výpovědi je určován jedinečným kontextem, do nějž je zasazena, a konkrétní formou jejího uspořádání. V tomto ohledu je přístup interpretační sémantiky vhodný pro analýzu a výklad literárních textů. Právě význam literárního díla nezřídka krystalizuje v napětí mezi obecnými pravidly jazyka a jejich zvláštním, situačně zakotveným uplatněním. Francois Rastier (*1945) je francouzský lingvista a hlavní představitel interpretačního přístupu v sémantice. Principy své teorie shrnuje ve dvou knihách: Interpretační sémantika (1987) a Smysl a textualita (1989).

Jesuit scholastic philosophy exemplified by the figure of Francisco Suárez (1548–1617) is at present a topic intensively studied worldwide. However, especially in the English speaking academic world, the immediate histori­cal milieu of Suárez's philosophy and theology, constituted especially by the philosophical and theological production of his Jesuit contemporaries, is much less taken into account. In the field of philosophical cognitive psychology, extant especially in the commentaries on Aristotle's On the Soul, the present publication aims to partially ameliorate this status quo. All the chapters in this book to some extent give evidence of the theological motivation and theological horizon of the Jesuit cognitive psychology of the last decades of the 16th century and the first decades of the 17th century.

Publikace pojednává o vývoji a proměnách konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti, Gelehrtengeschichte) v českých zemích a jeho představitelů „od Balbína k Cerronimu". Za počátek konceptu se považuje programové vymezení Francise Bacona, který roku 1605 navrhl vytvořit disciplínu, která by kumulovala a uspořádala veškeré dosažené vědecké poznání. „Módní vědou" se však historia litteraria stává až počátkem 18. století. Zůstala jí po tři čtvrtiny století, poté – v důsledku rostoucí potřeby pochopení kauzálních vztahů mezi historickými událostmi – se celý koncept začal dostávat do krize. Paradoxně právě tehdy získává historia litteraria větší prestiž v habsburské monarchii. Základy konceptu však v českých zemích byly položeny mnohem dříve, a to průkopnickou prací Bohuslava BalbínaBohemia docta. Na toto dílo navazovala řada učenců tvořících v průběhu 18. a na začátku 19. století. Největší prostor je v knize věnován pozoruhodné osobnosti historika vzdělanosti a sběratele Johanna Petera Cerroniho.

Kniha představuje aktuální studie a poprvé do češtiny přeložené primární texty, které pojednávají o ideji univerzity. Východiskem zkoumání je oblast německé klasické filosofie. Jednotlivé kapitoly se věnují zrodu ideálu Humboldtovy univerzity v 19. století, politizaci univerzit v éře nacistického Německa a demokratizaci univerzit po 2. světové válce. Publikace je zajímavá pro obory filosofie, historie, sociologie či germanistiky a může se s úspěchem uplatnit při výuce na vysokých i středních školách.

400. publikace nakladatelství Filosofia

Filosofické poznámky, vydané poprvé z pozůstalosti roku 1964 péčí Wittgensteinova žáka a blízkého přítele Rushe Rheese, soustřeďují autorovy úvahy z doby krátce po jeho návratu k filosofii, tj. z let 1929 a 1930. Wittgensteinovo myšlení se v té době dynamicky proměňovalo a Filosofické poznámky jsou v pravém slova smyslu slova momentkou, zachycující jeho přechodný tvar: mají tu podobu, v níž autor přerušil svou práci na strojopise, neboť potřeboval odevzdat kvalifikační práci na univerzitě v Cambridgi.

Co to znamená, říkáme-li, že někdo uvažuje či jedná logicky? Řídí se něčím, co od nás s nutností vyžaduje rozum, společnost či sama příroda? A lze tuto logiku, jíž bychom se měli řídit, blíže popsat? Odpověď, která je v knize nabízena, lze označit za dialektickou. Na jedné straně jsou zde zaváděny a komentovány logické systémy, které moderní filosofie, matematika i lingvistika považují za standardní či klasické, na druhé straně jim není připisována žádná absolutní závaznost, ale jen závaznost relativní. Žádný logický systém či jazykové schéma nejsou samy o sobě nezpochybnitelné, nějaké takové schéma však vždy potřebujeme k tomu, abychom mohli sami sebe definovat jako logické, racionální bytosti. Tímto předsevzetím kniha naplňuje podstatu Wittgensteinova hesla, že jedinou nutností, kterou známe, je nutnost jazykové konvence – formy jazyka. Výsledkem je text, který není jen standardním úvodem ke standardním logickým systémům, ale především příspěvkem k logice a k její filosofii v nejširším slova smyslu.

Dlouhá staletí mezi antikou a novověkem byla moderními autory vnímána jako čas přechodný, jako media aetas, jako interval temna mezi dvěma civilizačními vrcholy. Přitom však šlo o období, v němž nové evropské národy zformovaly na troskách Římské říše naši západní kulturu, období, s jehož odkazem stojí a padá evropská identita. Je to čas, v němž se úcta k tradici snoubí s obrovskou rozmanitostí vzájemně provázaných myšlenkových proudů. Tato kniha nabízí v samostatných studiích jedenáct sond do tohoto dynamického přediva. Úběžníkem a projekčním plátnem jednotlivých zkoumání je tradice aristotelská, na níž vyrostla středověká, renesanční a barokní scholastika. S ohledem na ni se autoři příspěvků zaměřují na další myšlenkové útvary, jako je dědictví novoplatonismu a augustinimu či tradice matematického myšlení, a podnikají výzkumné výpravy jednak ke kořenům scholastiky v antice a jednak do myšlenkových vod post-scholastických.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Autor knihy, francouzský historik antiky, je znám českými vydáními svých knih, mezi nimiž titul Jak se píšou dějiny obsahoval část věnovanou právě Michelu Foucaultovi. V této nové knize se Paul Veyne k Michelu Foucaultovi vrací, aby ho představil jako originálního skeptického myslitele, jenž nepřestává zkoumat „hry pravdy" vlastní každé historické epoše. Veynova kniha je rovněž svědectvím o blízkém přátelství, které ho k Foucaultovi, tomuto „samuraji s ostrým mečem", poutalo, a v neposlední řadě představuje vlastní Veynovu filosofii.