Rostliny, které zkoumáme v Ústavu experimentální botaniky, jsou často velmi fotogenické. Navíc jsou s nimi spojeny zajímavé příběhy. Rádi byste se dozvěděli více? Pak jste tady správně. Zde představujeme nové atraktivní fotografie a vyprávíme vám k nim příběh z našich laboratoří nebo jiné zajímavé informace.

Podívejte se také do ostatních rubrik sekce Pro veřejnost a novináře, kde najdete další informace o našem výzkumu.

Tentokrát se přesuneme do Namibské pouště, na území států Namibie a Angola, kde panuje velmi drsné klima. V méně příznivých letech zde vůbec neprší a denní vedro dosahující až 50°C je vystřídáno chladnými nocemi s teplotou kolem 7°C... Tato nehostinná oblast je však domovem jedné pozoruhodné rostliny – welwitschie podivné (Welwitchia mirabilis). Své rodové jméno obdržela na počest svého objevitele, cestovatele a botanika Friedricha Welwitsche (1806–1872).

Tentokrát se Rostlinou s příběhem stane bělokvětá rostlinka, kterou si spojujeme s příchodem jara. Řeč však nebude o bleduli, jejímž krásný  kobercům v Pekle jsme se věnovali předloni, ale o sněžence, celým odborným názvem sněženka podsněžník (Galanthus nivalis).

O některých druzích rostlin je všeobecně známo, že produkují jedovaté látky. Namátkou vzpomeňme třeba jedovatý taxin produkovaný tisem nebo prudce jedovatý ricin ze semen skočce. Již méně je známo, že některé velmi jedovaté látky jsou produkovány rostlinami, které běžně používáme jako potraviny – například solanin v bramborách, alkaloidy v máku nebo jedovatý amygdalin v mandlích. Mnoho toxických látek však produkují i nevinně vypadající plodiny, o kterých to kromě pár odborníků téměř nikdo neví. Například plodiny z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) produkují řadu toxických steroidů se souhrnným názvem kukurbitaciny.

Tentokrát si ukážeme jednu pozoruhodnou zeleninu. Klasický bílý květák zná asi každý, méně známý je květák Romanesco. Z hlediska kulinářského se jedná o chutnou zeleninu, která se dá připravit způsoby jako obyčejný květák, popřípadě brokolice. Je to tedy jeden z kultivarů brukve zelné (Brassica oleracea). My se však podíváme blíže na jeho strukturu…

O tom, že mnohé hmyzí druhy „nutí“ svého rostlinného hostitele k tvorbě hálek, tedy domečků, pro svoje larvy, jsme pojednávali v předminulé Rostlině s příběhem. Výjimkou není ani bejlomorka buková (Mikiola fagi) na obrázku.

O fíkovnících jsme se již zmiňovali před dvěma měsíci, když jsme si ukázali jejich vzdušné kořeny. Dnes si povíme o další rostlinné zajímavosti, se kterou se mimo jiných rostlin setkáme právě u jednoho druhu fíkovníku...

Další Rostlina s příběhem nebude pojednávat o rostlině samotné, ale poukáže na jeden typ pozoruhodného soužití rostlin s hmyzem. Řeč však nebude o notoricky známých opylovačích, ale o jiném vztahu rostlin s hmyzem – jak někteří zástupci hmyzu donutí rostlinu vytvořit hálku. 

Mnozí z vás pěstují nějaký druh fíkovníku (známého spíše pod svým latinským názvem Ficus) jako pokojovou rostlinu. Některé druhy však ve své domovině, jíž jsou subtropické a tropické oblasti, dosahují úctyhodných velikostí, že by se nevešly ani do toho největšího bytu. Jsou to totiž dřeviny s jednoduchými listy. Mezi fíkovníky najdeme z botanického hlediska řadu zajímavých fenoménů. Už samotné kvetení fíkovníků stojí za zmínku – malé květy jsou uspořádány ve specializovaném dužnatém květenství. Z tohoto květenství se posléze vyvíjí plod, běžně známý jako fík.

Mnozí jste jej potkali při procházce v přírodě, rostoucí třeba někde u cesty, jiní jej můžete znát jako zahradní plevel. Z pohledu rostlinných molekulárních biologů se však jedná o slavnou modelovou rostlinu. Když napovíme, že má malé bílé květy a patří do čeledi brukvovitých, víte už, o které rostlině je řeč?