Previous Next
Objevná edice české prózy 19. století Michal Charypar V posledních letech lze pozorovat určité zvýšení zájmu...
Sedm panelů československých komiksových dějin  VíT SCHMARC Komiks je dnes považován nejen za integrální součást popkultury a...
Sondy do rozlehlých končin KLÁRA SOUKUPOVÁ Sborník Možnosti autobiografickosti obsahuje patnáct studií autorů...

 

V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.

Michal Charypar

V posledních letech lze pozorovat určité zvýšení zájmu veřejnosti o postavu a dílo Karla Sabiny, které dokládá mimo jiné také několik edic jeho pozapomenutých nebo i zcela neznámých textů, zvláště próz. Jako zatím poslední se k nim na jaře 2014 (s vročením 2013) připojil svazek s názvem Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace, edičně připravený Petrou Hesovou a vydaný k příležitosti 200. výročí Sabinova narození. Souhrnný titul bohužel nijak čtenáři nesignalizuje, že jde o první moderní vydání málo známých děl beletrie, a neumožňuje mu identifikovat, jaké texty vlastně kniha obsahuje. Obálka svazku mohla přitom snadno nést všechny tři krátké názvy jednotlivých zařazených próz. Současný, podle mého názoru matoucí titul byl patrně zvolen podle „senzačně“ znějícího názvu jedné z nich.

 VíT SCHMARC

Komiks je dnes považován nejen za integrální součást popkultury a zábavního průmyslu, ale i za zcela suverénní umělecký žánr, který umožňuje komplexní a sebereflexivní výpověď o existenci subjektu ve světě a společnosti. V současné kultuře okupuje jednak místo komerčně velmi lukrativní komodity — tzv. superhrdinské komiksy dnes mimo jiné tvoří rozhodující součást hlavního proudu kinematografie a saturují touhu recipientů po hrdinském ideálu, stejně jako potřebu zpochybňovat zažitá heroická schémata a reflektovat skrze ikonickou redukci komiksu složitost mocenských vztahů dnešního světa.

LUKÁŠ HOLEČEK

Kolektivní monografie Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948 představuje publikační výstup týmu badatelů z několika pracovišť, především historiků z Ústavu hospodářských a sociálních dějin na FF UK v Praze, pracovníků Centra pro hospodářské dějiny FF Ostravské univerzity v Ostravě a podílela se na ní i řada dalších odborníků z domácích i zahraničních pracovišť (Německo, Slovensko, Slovinsko). Jak uvádějí v předmluvě editoři knihy Eduard Kubů, Jiří Šouša a Aleš Zářický, cílem publikace bylo povšimnout si dosud opomíjeného tématu venkovské literatury a v interdisciplinárních souvislostech podat „plnokrevnější obraz rolníka a sedláka v historicky určujících procesech závěru 19. a první poloviny 20. století artikulovaný očima beletrie“ (s. 11). Autoři a editoři publikace přitom „doufají v oslabení tradičních jednostranných, nacionálně zabarvených soudů a dezinterpretací“ (s. 11). Jednotlivé statě se zaobírají širokým spektrem románů s venkovskou tematikou od Antala Staška přes řadu německojazyčných spisovatelů pocházejících nejen z oblastí Českých zemí až po ruralismus a slovinský venkovský román třicátých a čtyřicátých let. Obsáhlá sedmisetstránková kniha v českém kontextu pomyslně dohání především německou historiografii a na poli kontextového bádání nad venkovskou tematikou vymezeného období přináší řadu zajímavých poznatků, otevírá i prostor pro diskuzi nad možnostmi jejich dalšího využití při zkoumání minulosti.

KLÁRA SOUKUPOVÁ

Sborník Možnosti autobiografickosti obsahuje patnáct studií autorů různého zaměření. Vznikl jako výstup stejnojmenné konference, která proběhla na konci roku 2011 v Ústavu slovenskej literatúry SAV. Soubor edičně uspořádala Ivana Taranenková, která v úvodu k celému sborníku reflektuje problematické oblasti spojené s pojmem autobiografičnosti. Už úvodu se objevuje jméno Paula de Mana a odkaz na jeho studii „Autobiography as De-facement“, ke které se budou i mnozí další autoři v jednotlivých příspěvcích sborníku pravidelně vracet.

Tento zájem o de Manovu úvahu není na škodu, protože se jedná o zásadní příspěvek k teorii autobiografie, jakkoli jsou jeho východiska silně pozna menána poststrukturalistickými názory na literaturu a v českém prostřední byla dosud málo recipovaná. Paul de Man ve svém eseji z roku 1979 zpochybňuje jasnou hranici mezi autobiografií jako zástupcem literatury nefikční a fikčními žánry. Podle něj se referenční základ autobiografie, který by ji měl vztahovat k aktuálnímu světu, stává pouze jednou z mnoha figurací, založených na rétorické struktuře jazyka, a fikční a nefikční oblast literatury jsou tak v podstatě nerozlišitelné. A pokud není jednoznačné odlišení možné, nelze považovat autobiografii za samostatný žánr. Jediné řešení je chápat ji pouze jako figuru čtení či rozumění, která se ve větší nebo menší míře vyskytuje ve všech druzích textů. Z tohoto pohledu lze číst jako autobiografické téměř každé dílo — všechny texty jsou maskou autora. Autobiografii totiž spojuje s fikčními žánry fakt, že i u ní se jedná o umělecky koncipované a utvořené vyprávění.

Na příkladu Williama Wordswortha se de Man soustředí na figuru, která dle jeho názoru u autobiografie dominuje. Přirovnává autobiografický text k rétorickému tropu nazývanému prosopopeia. Autorskou sebeprezentaci v autobiografii opisuje jako „hlas ze záhrobí“ — nemluví tedy autor sám, ale pouze text. A text je do sebe uzavřený svět, bez jakýchkoli vztahů k mimotextové skutečnosti. Podle de Mana existuje mezi jazykem a skutečností nepřekročitelný rozdíl. Jazyk se může snažit přiblížit se co nejvíce realitě, ale nikdy zcela neuspěje.

Vlivný esej Paula de Mana byl vyvrcholením poststrukturalistické kritiky samotného pojmu žánr a tradičně chápaného autorství. Veškeré mimotextové skutečnosti byly prohlášeny za produkty textu a jazyk zbaven schopnosti reference. Více než o systematickou teorii autobiografie však v této polemice šlo o zastávání protikladných literárněteoretických konceptů. Ve sporu mezi hermeneuticky orientovanou a poststrukturalisticky a dekonstruktivisticky argumentující teorií se autobiografie právě kvůli svému problematickému místu na pomezí literatury fikční a faktuální stala bitevním polem, na kterém si obě strany navzájem dokazovaly nedostatky v argumentaci.

Permanentní přítomnost de Manových tezí ve sborníku Možnosti autobiografickosti tedy svědčí o znalosti této polemiky a o vědomí jazykové konstruovanosti autobiografického subjektu. Příznačné však je, že de Mana autoři většinou jen zmíní, případně citují pasáž o autobiografii jako figuře rozumění, ale je to jen proto, aby ukázali, že tuto poststrukturalistickou linii myšlení o autobiografii berou v potaz. Teoretickými argumenty se vůči němu nijak nevymezují a zaměřují svou pozornost jiným směrem, ve kterém však možnost reference nezpochybňují. Přes tyto odkazy k de Manovi většina studií svým přístupem přináší doklady, že se bez odkazu k vnětextovému autorovi neobejdeme a že se do uvažování o literatuře stále vrací (například Fotis Jannidis et al. [edd.]: Rückkehr des Autors. Zur Erneuerung eines umstrittenen Begriffs [1999]; Fotis Jannidis — Gerhard Lauer —Matias Martinez [edd.]: Texte zur Theorie der Autorschaft [2000]; William Irwin [ed.]: The Death and Resurrection of the Author? [2002]; Tomáš Glanc: „Autorství vně i uvnitř díla“ [2006]).

Taranenková píše v úvodu, že „viac ako o samostatnom autobiografickom žánri v umení môžeme skôr hovoriť o stratégii, ktorá súvisí s problémami autorstva, subjektu, jeho identity a pamäti, ktorá však vtahuje do hry jedinečnú ľudskú skúsenosť a pokúša sa prostredníctvom daného média artikulovat“ (s. 8). Sborník pak zahajuje Peter Zajac svou intermediálně zaměřenou studií o dvou podobách Tatarkových Navrávačiek, které se liší nejen autory, ale i funkcí. Odkrývá pozadí jejich specifického vzniku od nahrávek na magnetofonových páscích až po knižní vydání a rozebírá proměny, ke kterým tyto úpravy vedly. Interpretuje konkrétní ediční zásah Šimečky a Langoše ve vztahu ke kulturně-filozofické tradici i k jiným textům Dominika Tatarky. Poukazuje tak na specifika a možnosti konkrétních médií a poté, co vztáhne Tatarkovy záznamy ke konceptu svědectví a k orální historii, zdůrazňuje i ontologickou strategii autobiografického psaní jako tvorby individuální a kolektivní autobiografické paměti.

Marek Debnár ve svém textu „Autobiografia a sebepísánie“ oponuje naivnímu chápání autobiografie jako završenému výrazu sebepoznání, pouze písemně zprostředkovanému. Záměrně situuje autobiografii do heterogenního pole: „Svojou povahou vykračuje za hranice utilitaristického, ale aj poetického diskurzu, ktorý nie je miestom zachovania a ani potvrdenia autentickosti subjektu“ (s. 38). V další části příspěvku se věnuje praktikám objektivace, tak jak je předestřel Michel Foucault v osmdesátých letech. Foucaultovy analýzy se však týkají autobiografických textů v širším slova smyslu. Debnár tak přechází ke korespondenci či k starověkým duchovním cvičením (hypomnemata), které však mají v literární vědě zcela jinou pozici než specifický žánr autobiografie, jejíž neuchopitelnost, jak ji deklaroval v úvodu studie, v závěru zcela ztrácí ze zřetele a dále se k ní nevyjadřuje.

Jediným českojazyčným příspěvkem ve sborníku je text Tomáše Glance. Jeho studie „Autobiografie a biolectura, obrazy čtení“ se zaměřuje na fenomén autobiografičnosti čtení, totiž na vztah čtenáře k tomu, co čte, a to prostřednictvím vlastního života. Přes literárněteoretický úvod se však nevěnuje této specifické autobiografičnosti v textech, nýbrž sleduje akt četby zobrazený na obrazech různých dob a stylů. Přináší sémiotický rozbor rozmanitých kombinací, v nichž se ve výtvarném umění vyskytují postavy a zobrazený text. Tento svůj úkrok stranou od tématu autobiografičnosti Glanc v závěru obhajuje vratkou spojitostí: „jestliže biografie je text zasažený […] empirickým životem […] předmětem paktu je u obrazů čtení zasaženost určitým obsahem, fluidem, aurou textu“ (s. 63). Zdá se nám to jako příliš komplikované propojení a studie (přes svou kvalitu) ze souboru znatelně vybočuje.

Od čtvrté studie se ve sborníku klene soudržná linie statí, zaměřených na analýzy slovenských beletristických textů. Ty neslouží pouze jako ilustrace tezí o autobiografičnosti, ale naopak po zasazení konkrétních textů do kontextu a problematiky autobiografického psaní odhalují autoři nové roviny či detaily v daných dílech a interpretují je.

Ľubica Schmarcová rozebírá podoby autostylizace Janka Kráľe a Mikuláše Dohnányho především s ohledem na ztotožnění subjektu básní s přírodou a vyhranění se vůči projevům civilizace. Editorka sborníku Ivana Taranenková zasazuje své zkoumání Rozpomienek J. M. Hurbana a prózy E. M. Šoltésové Umierajúce dieťa do širšího literárněhistorického kontextu národního obrození i začátku 20. století a poukazuje na posuny, ke kterým docházelo v akcentaci společenského (a naopak intimního) rozměru při autorské sebeprezentaci a v sepjetí autobiografických próz s vývojovými liniemi slovenské prózy jako takové. Tomáš Horváth na základě detailních analýz způsobů vyprávění (zobrazování prostoru či postav; vedení vypravěčské perspektivy) ukazuje pluralitu autobiografických strategií v několika textech Jána Hrušovského. Autor v rozsáhlé a široce rozmáchlé studii zjevně vychází ze své knihy Ján Hrušovský a modernizmus z roku 2008; to se projevuje v závěru, kdy se mu nedaří všechna témata, která pro Hrušovského psaní považuje za významná, koherentně zasadit do studie sborníku, a vrší tak odkazy na jiné práce místo názorného rozboru.

Karol Csiba porovnává ve svém příspěvku podoby subjektu ve vzpomínkové próze Mila Urbana Na brehu krvavej rieky a v jeho úvodnících fašistického deníku Gardista, jehož byl v letech 1940–1945 šéfredaktorem, a poukazuje na význam časového odstupu při zpracovávání životních událostí. Román Rudolfa Slobody Narcis stojí v jádru dvou studií sborníku. Pavel Matejovič se však věnuje především obecnému významu příběhu o Narcisovi — kromě konvenční a psychiatrické interpretace odhaluje i jiné fazety na základě vedlejších motivů tohoto antického mýtu, spojených s prchavostí obrazu na vodní hladině. Zdůrazněním prvku neuchopitelnosti vlastní existence následně s odkazem na filozofické texty 20. století problematizuje zavedené vnímání narcismu jako sebelásky. Naopak do širšího kontextu Slobodova díla zasazuje román Narcis Zora Prušková, která zkoumá metanarativní strategie, jimiž autor sebeironicky reflektuje vlastní psaní.

Tématem příspěvku Olgy Stawińské z Jagellonské univerzity v Krakově jsou autobiografické prvky v žánru bildungsrománu, sledované na specifickém, dalo by se říci antivývojovém románu Medvedia skala M. Kopcsaye. Studie Fedora Matejova se více než autobiografičnosti věnuje básni „Prvé dojmy“ Ivana Laučíka; autor si je této nejasné spojitosti s tématem sborníku vědom a na závěr se ji snaží (ne zcela úspěšně) obhájit. Důkladná interpretace básně je bohužel zahlcena citacemi a odkazy na literaturu uvedenými rovnou v textu (soupis pramenů a studií zcela chybí), takže působí nepřehledně a rozdrobeně.

Podnětnou studií je naopak analýza textů Pétera Esterházyho od hungaristky Judit Görözdiové. Harmonia caelestis a Opravené vydání v posledních dvou letech vyšly v nakladatelství Academia v českém překladu, a tato úvaha tak může sloužit jako východisko pro případné české rozbory. Obě díla se k sobě úzce vztahují, což je dáno specifickými podmínkami jejich vzniku, které Görözdiová připomíná. Na zobrazování postavy otce ukazuje autorovu záměrnou hru s referenčním statusem textů. Je škoda, že ve své studii nezohledňuje i Esterházyho Pomocná slovesa srdce, věnovaná matce.

V závěru se jakoby vracíme k intermediální problematice nastolené na začátku sborníku studiemi Petera Zajace a Tomáše Glance. Tentokrát se však dostáváme do oblasti výtvarného a filmového umění. Juraj Mojžiš předkládá tři sondy do výtvarného, filmového a textového uchopení „já“, které však nepůsobí koherentně a z nichž není možné vyvodit žádné obecnější závěry. Zora Rusinová zpracovává zajímavější téma dvojportrétu v bývalém východním bloku nejen v estetickém ohledu, ale vsazuje ho také do širší souvislosti zobrazování muže a ženy v totalitním režimu. Poslední příspěvek z pera Evy Filové je pouze informativní a představuje projekt bratislavské Katedry filmovej vedy, v němž studenti natáčejí rozhovory s pamětníky slovenské kinematografie; přináší jen medailony osob a „zábavné historky“, které vyprávěly. Závěr sborníku tak bohužel ztrácí téma autobiografičnosti ze zřetele a rozplývá se do banality.

Sborník Možnosti autobiografickosti vychází z chápání autobiografičnosti jako „estetickj kategórie s jej možnými presahmi do existenciálnej, etickej, ontologickej oblasti“. To způsobuje, že příspěvky mají široký rozptyl, od analýzy konkrétních textů přes zkoumání „já“ či subjektu až po hledání širších kulturních souvislostí. Přílišná šíře témat příspěvků vede k tomu, že sborník přináší zajímavé sondy do množství problematik, ale jen velmi málo z nich se ve svém odborném zájmu protíná a vyvolává plodné názorové konfrontace. Většina příspěvků si vytváří vlastní pole pozornosti, které zpracovává, a do kontaktu či dialogu s okolními texty vstupují jen v onom velmi široce definovaném kontextu autobiografičnosti v mnoha projevech a odstínech.

Ve sborníku schází medailony autorů, uvedena je pouze instituce, kterou zastupují, a český čtenář se může jen dohadovat, zda daný autor bude k tématu v prvním plánu přistupovat z literárněteoretické, historické či filozofické perspektivy. Nemalá část studií je věnována rozborům konkrétních slovenských textů; teoretických statí, které by usilovaly o bližší prozkoumání pojmů s autobiografičností spojených, je ve sborníku bohužel pomálu, přestože téměř každý z textů obsahuje teoretickou část, v níž autoři vymezují pojmy, které ke svým úvahám využívají. Zaměřují se však především na rozbor a interpretaci textů, aniž by pro koncept autobiografičnosti přinášely závěry jiné než jen příkladové.

Autobiografičnost je velmi široká kategorie, která se blíží až vágnosti. Každý z přispěvatelů ji nějak uchopuje, někdo explicitněji, jiný ji pro účely studie nechává vymezenu pouze intuitivně; v celku však soubor pozornost, která by měla být na autobiografičnost soustředěna, spíše rozptyluje. Na obálce použitý autoportrét Jeana Désiré Gustava Couberta s názvem Zoufalý (Le Désespéré) tak symbolizuje právě onu snahu o vymezení autobiografičnosti, která sborníku ve výsledku uniká. Záměr „uvažovať o prejavech autobiografickosti v umení v interdisciplinárnom kontexte, s prihliadnutím na problémy identity, subjektu a jeho autobiografickej pamäti“ (s. 8) se tak ve spojení s různými východisky a zájmy autorů ukazuje jako příliš bezbřehý a rozbíhavý.

Ivana Taranenková (ed.): Možnosti autobiografickosti. Bratislava/Trnava, Ústav slovenskej literatúry SAV/Pedagogická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave 2013. 250 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2015.

ANETA MLADĚJOVSKÁ

Po mnoha letech se na světlo světa dostávají Čtyři menší spisy Jana Blahoslava, které tvoří jakýsi vhled do oborů, o něž se tento bratrský biskup během svého života zajímal. Edičně svazek připravil Mirek Čejka spolu se znalkyní české raněnovověké náboženské literatury Hanou Bočkovou, která je autorkou komentářů. Čejka má velké zásluhy na zpřístupňování utrakvistické a bratrské literatury současným čtenářům a při přípravě této edice mohl bohatě zhodnotit svoje zkušenosti z ediční práce na Blahoslavově Gramatice české (Brno 1991). Svazek obsahuje Spis o zraku, Filipiku proti misomusům, pojednání O původu a příčinách Jednoty bratrské a Vady kazatelů, přičemž spisy jsou v publikaci chronologicky řazeny podle data svého vzniku. U prvních tří zmiňovaných děl se mohl Mirek Čejka opřít o starší a vcelku kvalitní vydání, do kterých zasáhl jenom drobnými opravami, Vady kazatelů jsou oproti tomu edicí zcela původní vycházející z rukopisu jediného dochovaného opisu Blahoslavova textu. Vidět tuto Blahoslavovu tvorbu v jednom svazku je více než vítaným počinem, od posledních vydání uplynulo ve většině případů bezmála osmdesát let, od Slavíkovy edice Vad kazatelů dokonce přes sto let. Jistě netřeba zmiňovat, že se nejedná o vydání, která by byla v současné době snadno čtenářsky dostupná. Výběr těchto textů je vzorníkem hlavních zájmových oblastí Blahoslavovy tvorby z let 1547–1570, která tak může sloužit nejen jako „dokument směrů, jimiž se ubíraly Blahoslavovy aktivity“ (s. 290), ale je také střípkem dotvářejícím ucelený obrázek mozaiky dobových textů a dle Hany Bočkové i dokladem „tematické pestrosti a širokého funkčního zaměření humanistických textů“ (ibid.).