Číslo I.-II./2004
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník XI.(2004) » Číslo I.-II./2004 »
Plagiát v Soudobých dějinách
Vyjádření vydavatelů časopisu
Studie a články
Otomar L. Krejča
Český fašismus
Pokus o bilanci
Pavel Šrámek
Odhodlání versus loajalita
Názory a postoje velení československé armády v roce 1938
Vít Smetana
Zatracené závazky
Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa
Petr Koura
Pozapomenutá legenda českého odboje
Případ Jana Smudka a nacistická okupační politika
Jan Pauer
Problém integrace národních identit v procesu evropského sjednocování
Eva Irmanová
Fenomén nacionalismu v maďarsko-slovenských vztazích
Konflikty, traumata, styčné body ve výkladu společných dějin 19. a 20. století
Materiály
Jan Špringl
Protektorátní vzor mladého člověka
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945)
Diskuse
Eva Hahnová – Hans Henning Hahn
Peter Glotz a jeho obrazy dějin
Karel Hrubý
Opozice v exilové sociální demokracii
Nad knihou Radomíra Luži
Recenze
Robert Kvaček
Monograficky k syntéze dějin první republiky
Adéla Gjuričová
Produktivní bourání mýtů
Jaroslav Rokoský
Národní socialisté v pasti
Jiří Knapík
Deset pohledů do literárního dění po únoru 1948
Pavel Kolář
Nenápadné okovy Kleió
Východoevropské dějepisectví po pádu železné opony mezi vědeckým étosem a legitimizací panství
Vlastimil Hála
»Postkoloniální« pohled na habsburský mýtus
Jaroslav Šebek
Církev v národních státech meziválečné Evropy
Jitka Vondrová
Pauerova příliš opožděná česká premiéra
Peter Švík
Čo je fašizmus?
Marína Zavacká
Slovenské pohľady na Rusko
Jan Růžička
Prvořadý časopis o dějinách studené války
Dokumenty
Stanislav Kokoška
Ilegální letáky a řetězové dopisy z prvních měsíců nacistické okupace
Kronika
Jaroslav Pánek
Přípravy dvacátého mezinárodního kongresu historických věd (Sydney, 3.- 9. července 2005)
Mečislav Borák
O restitucích kulturních statků obětí holokaustu
Petr Cajthaml – Petr Blažek
Dezinformace, lži a pomluvy
Kampaně proti opozici v Československé televizi 1968 – 1989
Radek Slabotinský
Seminář o nuceném pracovním nasazení v Německu
Vyjádření vydavatelů časopisu
Když jsme se rozhodli od letošního ročníku osvěžit fazonu Soudobých dějin novým provedením obálky a zařazením fotografií, netušili jsme, že na počátku druhého desetiletí existence zároveň jejich dosud čistý štít poskvrní nemilá aféra. Přestože jsme společně s redakčním kruhem vždy s maximální pozorností dbali na solidní odbornou úroveň, původnost a celkové redakční zpracování publikovaných příspěvků, nepodařilo se nám časopis uchránit před tím, co je ve vědeckém a uměleckém světě zřejmě považováno za nejhorší prohřešek. Otiskli jsme totiž text, který se dá označit jako stoprocentní plagiát. A mrzí nás dvojnásob, že jsme to zjistili až s ročním odstupem a nikoli vlastní zásluhou. Upozornil nás pan David Pazdera ze Střeleckého magazínu, kterému se patří na tomto místě vyslovit naše poděkování. Jak se celá patálie sběhla?
Zhruba před půldruhým rokem navšívil naši redakci člověk, který se představil jako Abadi Woldekiros, původem z Etiopie. (Jak se později ukázalo, byly to téměř jediné pravdivé údaje, které nám sdělil.) Nabídl nám k publikování rukopis článku o československém zbrojním angažmá v italsko-habešském konfliktu ve třicátých letech minulého století. Tvrdil, že se tématu z vlastního zájmu badatelsky věnuje, že studoval příslušné dokumenty v českých státních i podnikových archivech, a snahu o zveřejnění práce dával do spojitosti se svým doktorandským studiem. Stín nedůvěry vzbudil snad jen tím, že se zdráhal prozradit jméno údajného překladatele textu z angličtiny do češtiny, tehdy jsme tomu však nevěnovali větší pozornost. Studie se nám zdála zajímavá, takže jsme si na ni nechali vypracovat lektorský posudek. Požádali jsme o něj prvotřídního odborníka na dějiny první Československé republiky, který navíc dlouhá léta působil v Archivu Škody Plzeň, což mělo v daném případě svou odbornou váhu. Vyznění jeho podrobného a důkladně vyargumentovaného rozboru bylo v zásadě kladné, upozornil jen na některé dílčí omyly či nepřesnosti a doporučil věnovat větší pozornost zahraničněpolitickému kontextu tématu. S přihlédnutím k tomuto stanovisku redakční kruh rozhodl o uveřejnění článku, šéfredaktor časopisu poté ještě věnoval značné úsilí dopracování textu v intencích posudku ve spolupráci s domnělým autorem. Je pravdou, že obvykle si vyžádáme ke každému článku do časopisu dva posudky; v případě tohoto spíše okrajového tématu jsme však nevěděli, koho jiného bychom měli s takovou prosbou oslovit, a vzhledem k renomé recenzenta – byl jím Antonín Klimek – jsme se protentokrát spokojili s posudkem jediným. Studie nakonec vyšla pod názvem »Tendenční neutralita: Československý zbrojní průmysl a italsko-habešský konflikt« v úvodním čísle loňského ročníku Soudobých dějin (2003/1-2, s. 9-28).
O další dějství se postaral zmíněný pan Pazdera. V dopise, který nám zaslal 22. června letošního roku elektronickou poštou, vyjádřil svůj »šok a znechucení nad zjištěním, že text A. Woldekirose není ničím jiným než v podstatě doslova opsanou, resp. ze slovenštiny přeloženou klíčovou studií Juraje Chmiela `Československý zbrojársky priemysel a taliansko-etiópsky konflikt’, která vyšla v časopise Historie a vojenství č. 2/1991, s. 40-64«. Jak jsme si ověřili nahlédnutím do příslušného časopisu, pan Pazdera měl naprostou pravdu – vyjma dvou vynechaných odstavců veškeré změny v textu spadaly na vrub redakčních úprav v Soudobých dějinách. Byl to pochopitelně šok také pro nás, spojený s pocitem neuvěřitelné drzosti onoho podvodného »autora«, který se ovšem ani nestyděl vyinkasovat honorář. Jak jsme poté zjistili, žije nadále v České republice a má přerušeno doktorandské studium na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Informovali jsme o případu kompetentní osoby na fakultě, jejíž úctyhodnost Woldekiros svým jednáním také nepřímo poškodil, a plně se spoléháme na jejich další postup. Ani případné sankce proti plagiátorovi, který se nejhrubším způsobem provinil proti etice historikovy práce, však nemohou smýt poskvrnu, kterou tím utrpěla pověst časopisu Soudobé dějiny, stejně jako nemohou zahladit újmu způsobenou původnímu autorovi, jehož text tak bezskrupulózně zneužil.
Nezbývá nám než vyslovit naše hluboké politování nad celým případem a vyslovit omluvu čtenářům našeho časopisu, redakci časopisu Historie a vojenství, a především panu Juraji Chmielovi, kterému jsme prozatím nabídli alespoň určitou morální kompenzaci. Případ vnímáme také jako varování pro budoucnost, abychom byli při posuzování příspěvků do časopisu ještě ostražitější a posuzovali jejich kvalitu ještě důsledněji; ostatně v poslední době jsme zaznamenali ještě jeden pokus propašovat do našeho časopisu článek, jehož původnost byla více než problematická.
Oldřich Tůma, Milan Drápala
Český fašismus (1938 -1945)
Pokus o bilanci
Otomar L. Krejča
Autor se v esejisticky pojaté studii pokouší nastínit rámcový přehled českého fašismu nikoli jako izolované anomálie, ale v interakci s jeho mezinárodním pozadím – jednou ze stěžejních ideologií a spoluurčujícím faktorem dynamiky moderních dějin. Shledává, že již od zlomu 18. a 19. století se v nich rýsují předpoklady pro formování přístupů a mentalit, jež vyústily do pokusu o fašistické řešení krize novodobého vývoje, kterou traumaticky vyjevila první světová válka a s ní spjatý kulturně-civilizační otřes. Labilní situace, v níž se tradiční mocenské struktury cítily akutně ohroženy radikálně levicovou alternativou, umožnila fašismu přerůst v masové hnutí, usilující o ustavení totálního státu; moc (či podíl na ní) mu stávající elity propůjčovaly v naději, že tuto hrozbu zlikviduje, aniž by se vymkl jejich kontrole.
Okrajovost českého fašismu, zřetelně se rýsující v náčrtu jeho vývoje, vybízí autora k vytipování sil, které jeho šíření limitovaly; zdá se, že účinněji než vnější mocenský rámec působilo v tomto ohledu vnitřní ustrojení společnosti, skutečná pluralita »veřejného prostoru«, v němž se dařilo trvale zpřítomňovat kulturně-intelektuální dimenzi. Ani zhroucení prvorepublikového étosu po Mnichovské dohodě a následná expanze krajně konzervativních, klerikálních a totalitarizujících tendencí nenabídla českému fašismu větší prostor k uplatnění, třebaže se o převzetí moci pochopitelně pokoušel. I pro ty, kteří o něm doposud byli ochotni uvažovat jako o použitelném nástroji, se stal především nežádoucím konkurentem. Poměry druhé republiky nicméně modelově ozřejmují jak styčné plochy, tak diskrepance mezi krajně pravicovými a ryze fašistickými představami a přístupy.
Jak autor konstatuje, na první pohled překvapivě se český fašismus nestal skutečně relevantní mocenskou silou ani po okupaci. Německá strana jej (podobně jako již dříve) zprvu široce podpořila jako prostředek nátlaku, prosazování vlastních záměrů a ovšem zásobárnu konfidentských sil, nicméně reálnou účast domácího fašismu na výkonu moci znemožňovala nejen jeho zjevná neschopnost efektivně zajišťovat funkční využití protektorátu po dobu války především jako produkčního zázemí, ale také jeho přetrvávající ambice stát se – na základě ideové spřízněnosti – spíše partnerem než zcela nesvéprávným nástrojem okupační moci. Vznikaly ovšem desítky (převážně efemérních) fašistických uskupení, která se autor snaží podle převažujících vnitřních tendencí rozčlenit do tří proudů, charakterizovaných programovým zaměřením na ideologické působení, na bezpodmínečnou konjunkturální kolaboraci nebo na snahu o přímé mocenské prosazení. Organizační likvidaci domácího fašismu provedla paradoxně sama okupační moc v souvislosti s přijetím nové, plně profesionalizované linie aktivistické kolaborace, nahrazující provinciálnost a anachronické doktrinářství českého fašismu ryze konjunkturálním převzetím globálních nacistických mocenských nároků, symbolizovaných konceptem Nové Evropy.
Závěrem si autor stručně všímá dalších osudů některých fašistických představitelů, přirozených limitů snahy o poválečný justiční postih domácího fašismu, a konečně některých dosud živých trendů, do nichž se mohly transformovat charakteristické rysy fašistických přístupů ke skutečnosti; v tomto kontextu lze uvažovat například o vstupu permanentní válečné mobilizace do individuálního i společenského života a globální mocenské politiky.
Odhodlání versus loajalita
Názory a postoje velení československé armády v roce 1938
Pavel Šrámek
Autor předvádí, jak se odborně zdůvodněné plány a v ideji československé státnosti hluboce založené postoje špiček československé armády v roce 1938 střetaly s dynamikou mezinárodně- i vnitropolitického dění a přetvářely se pod jeho vahou. Velení armády se v roce 1938 připravovalo na válku s Německem. Obávalo se, aby německá armáda Československo nezaskočila a neznemožnila mu provést mobilizaci, bez níž nebylo možné pomýšlet na dlouhodobější obranu. Proto Hlavní štáb v první polovině roku 1938 dvakrát navrhoval mimořádná vojenská opatření (v souvislosti s anšlusem Rakouska a květnovými zprávami o podezřelých pohybech německých vojsk). Do jednání s německou menšinou vojáci přímo nezasahovali. V reakci na pokračující ústupky české politické reprezentace se však začali domnívat, že vláda přeceňuje sílu Německa, a snažili se politikům dát najevo své odhodlání a připravenost k boji. V září 1938 bylo zřejmé, že válka se přiblížila na dosah. Velení armády proto naléhalo na politiky, aby svolili k povolání záložníků do zbraně a k vyhlášení mobilizace. Vláda a prezident Edvard Beneš byli ochotni s ohledem na zahraničněpolitickou situaci těmto požadavkům vyhovět jen částečně, a teprve dočasná změna postoje Francie a Velké Británie umožnila vyhlášení mobilizace. Bezprostředně po podepsání Mnichovské dohody armáda usilovala o co největší zmírnění rozsahu a následků německé okupace. Hlavní štáb se prostřednictvím svých zástupců v Berlíně a intervencí na ministerstvu zahraničí snažil o udržení některých strategických oblastí, další velitelé chtěli zvrátit vývoj i za cenu převzetí moci. Ani jedno, ani druhé nevedlo k úspěchu. Katastrofální prohra Československa na diplomatickém poli, která vyloučila ze hry vojenské řešení konfliktu a neumožnila armádě osvědčit její bojovou sílu, přivodila v armádní elitě vesměs frustraci a krizi důvěry v demokratický systém. V období druhé republiky se myšlení vojáků neslo v duchu kritiky politiků, politických stran a institucí, snahy o posílení role armády ve státě a také obdivu k autoritativnímu zřízení.
Zatracené závazky
Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa
Vít Smetana
Studie se zabývá jednou z posledních kapitol politiky appeasementu. Slib mezinárodní garance nových československých hranic, který byl obsažen v anglo-francouzském plánu z 19. září 1938 a o deset dní později vtělen do dodatku k Mnichovské dohodě, odrážel naději části britských (a v menší míře též francouzských) politických kruhů, že je možné pokojnou cestou dosíci evropského urovnání. S postupem času a rostoucí německou agresivitou se ukázalo, že jde o pouhou iluzi. Narůstající československá závislost na Německu jen posílila hypotetičnost celého plánu na životaschopnou mezinárodní garanci. Od konce ledna se navíc britští diplomaté a vojenští plánovači zabývali domnělou naléhavou hrozbou Hitlerova útoku na Švýcarsko, Nizozemí, nebo dokonce Británii samotnou. V takové situaci se závazek vůči zemi, jež už byla očividně německým satelitem, zdál být nerealistickým a zároveň neúnosným břemenem.
Britská vláda však byla vázána parlamentním prohlášením ministra pro koordinaci obrany, sira Thomase Inskipa, ze 4. října 1938, podle nějž vláda považovala britskou garanci za »v tuto chvíli účinnou«. Následné události na Slovensku, jež 14. března 1939 vyústily ve slovenské odtržení, umožnily Londýnu zracionalizovat si odstoupení od své vlastní garance, jakkoli byl tento vývoj rozdmychán z Berlína. Dokumenty Foreign Office však ukazují, že garance byla považována za »mrtvou literu« (dead letter) dlouho před rozpadem Česko-Slovenska a následnou německou okupací jeho západní části – nejpozději jakmile se ukázalo, že ani Itálie, ani Německo nemají zájem zapojit se do garance mezinárodní. Československá tragédie nicméně zapůsobila jako katalyzátor britské (a potažmo i francouzské) zahraniční politiky, jež o dva týdny později přijala jiný závazek na Východě, vůči Polsku, který nakonec přivedl Británii a Francii do druhé světové války.
Pozapomenutá legenda českého odboje
Případ Jana Smudka a nacistická okupační politika
Petr Koura
Autor v biografické studii zachycuje osudy Jana Smudka, dnes nepříliš známé postavy československého protinacistického odboje. Smudek se narodil 8. září 1915 v západních Čechách, vyučil se v Domažlicích a Plzni, od roku 1938 studoval na mistrovské škole v Kladně. Aktivně působil v mládežnických organizacích Junák a Sokol, které formovaly jeho vlastenecké smýšlení. Po okupaci Česko-Slovenska se zapojil do protinacistického odboje. Nejprve odcizil německému vojákovi v Praze služební pistoli, jíž pak 8. června 1939 v Kladně při potyčce zastřelil německého strážmistra Wilhelma Kniesta. Na rozboru pramenů autor ukazuje mimořádný význam této aféry v počátcích okupace. Nacisté totiž předpokládali, že jde o politický čin, který by mohl být míněn jako signál k protiněmeckému povstání. Přestože v kladenském okrese podnikli rozsáhlé represe, pachatele se jim vypátrat nepodařilo. Smudek se nadále angažoval v českém hnutí odporu na rodném Domažlicku, jeho skupina měla kontakty s vojenským odbojem (Obrana národa) i s levicově orientovanou organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme. Po jejich odhalení se Smudka v březnu 1940 pokusilo zadržet gestapo, zranil však jednoho člena komanda a uprchl do lesů. O tři dny později zastřelil při pokusu o přechod hranic dva zaměstnance německé Finanční stráže. V odvetu bylo v Domažlicích zatčeno sto padesát rukojmí, kteří byli deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg. Smudkovy činy odsoudila též protektorátní vláda, na jeho dopadení byla vypsána velká odměna. Smudek ovšem získal mezi českým obyvatelstvem pověst národního hrdiny a byl zván »Nepolapitelným Janem«. Nakonec se mu podařilo uprchnout přes Ma_arsko a Slovensko do Jugoslávie. Vstoupil do československé zahraniční armády, v jejíchž řadách bojoval až do konce války. Jeho příběh se stal námětem gruzínského filmu Uchinari Jani (Nepolapitelný Jan, 1943), nechali se jim též inspirovat tvůrci slavného amerického filmu Casablanca (1942). Po válce Smudek kandidoval do parlamentu za Československou stranu lidovou, nebyl však zvolen. Po převzetí moci komunisty odešel do druhého exilu, pobýval většinou ve Francii a věnoval se soukromému podnikání. Zemřel v České republice 17. listopadu 1999.
Problém integrace národních identit v procesu evropského sjednocování
Jan Pauer
Nejen pád komunismu a následný rust etnických a nacionálních konfliktu, ale i proces evropské integrace a globalizace oživil mezinárodní diskusi o vztahu národních identit a politického porádku, respektive rádu. Príspevek se zabývá diskusí o pojmu národní identity, která se koná skoro ve všech spolecenskovedních disciplínách. Klade otázku o možnostech a hranicích nadnárodní, politické integrace v Evrope ve svetle zkušeností s konstituováním politického státního národa v USA, Kanade a Švýcarsku. Premena Evropské unie z ekonomicky-právního na politické spolecenství vyžaduje posílení legitimity supranacionálního režimu, která byla dosud vázána na národní stát a verejnost. Absence demokratického evropského suveréna a rust demokratických deficitu Evropské unie vede v diskusi k protichudným záverum. Na jedné strane jsou zduraznovány principielní kulturne-národní limity nadnárodní integrace, na druhé strane jsou akcentovány dlouhodobé trendy, oslabující exkluzivní charakter národní identity, a politická vule k jejímu postupnému rozširování cestou sdílené demokratické a ústavní praxe.
Fenomén nacionalismu v maďarsko-slovenských vztazích
Konflikty, traumata, styčné body ve výkladu společných dějin 19. a 20. století
Eva Irmanová
Autorka v článku předkládá souhrnné výsledky srovnávací analýzy výběrových titulů historické literatury maďarské a slovenské provenience z let 1918 až 1985. Rozbor byl zaměřen na kontroverzní otázky společných maďarsko-slovenských dějin a zároveň se dotýkal problematiky myšlenkového a politického vývoje obou národních společenství. Autorka dospívá k závěru, že v interpretaci a hodnocení dějinných událostí považovaných slovenskou a maďarskou společností, jejími politickými elitami i historiky za klíčové existuje zřejmá psychická nekompatibilnost, jejíž kořeny spočívají v domnělé protikladnosti národních zájmů těchto společenství a v obraně vlastní identity.
Protektorátní vzor mladého člověka
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945)
Jan Špringl
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla organizace totalitního typu povinně soustře_ující mládež ve věku od desíti do osmnácti let, která sloužila k její mimoškolní výchově v duchu konformním s nacistickou ideologií, válečnými cíli třetí říše a jejími představami o úloze českého národa v takzvané Nové Evropě. Založeno bylo z iniciativy německé okupační moci v čele se zastupujícím říšského protektora Reinhardem Heydrichem a s vydatným přispěním části českých kolaborantských kruhů 28. května 1942, oficiálně zahájilo svou činnost 13. března 1943 a přetrvalo až do konce existence Protektorátu Čechy a Morava. Předsedou kuratoria se stal ministr lidové osvěty protektorátní vlády Emanuel Moravec, jeho generálním referentem byl jmenován František Teuner.
Autor v dosud vůbec prvním samostatném pojednání na dané téma nejprve přibližuje úkoly a organizaci kuratoria. Hlavní náplní jeho činnosti byla ideologická indoktrinace mládeže pod názvem »duchovní výchova«, dále pořádalo sportovní a kulturní soutěže s propagandistickým vyzněním, pracovní brigády a prázdninové tábory, ke konci války organizovalo nasazení české mládeže na zákopové práce v říši i protektorátu. Kuratorium vytvořilo vlastní územněsprávní strukturu, opíralo se však přitom o síť stávajících spolků, zejména sportovních. Ve druhé polovině roku 1944 zřídilo takzvané ZZ-oddíly (oddíly zvláštního zasazení), které se měly stát jeho morální a světonázorovou elitou a byly určeny hlavně pro odstraňování následků spojeneckých náletů. Vzorem kuratoria byla Hitlerjugend, její poradci v něm měli hlavní slovo. Kuratorium vydávalo řadu periodik pro chlapce a dívky i dalších publikací s propagandistickým a instruktážním obsahem. Autor se podrobněji věnuje duchovní výchově, jež se měla stát nosným pilířem mentálního přerodu mladé generace. Vycházela z ideologické koncepce Emanuela Moravce a ve čtyřech oblastech – »dějinách«, »Říši a jejím zařízení«, »kultuře« a »novém způsobu života« – předestírala mládeži historické vzory soužití Čechů pod německým patronátem a příklady německého hrdinství a dokonalosti. Činovníci kuratoria přitom ostře kritizovali tramping a takzvané potápkovství (výraz byl odvozen od určité taneční figury při swingu připomínající potápění), které se vyznačovalo charakteristickým oblékáním a ležérním životním stylem. Spatřovali v nich totiž úpadkový přežitek prvorepublikové výchovy a ohrožení vlastního výchovného projektu. Autor dále přibližuje kulturní a sportovní akce pod záštitou kuratoria, z nichž největší byl »Týden mládeže« v červenci 1944, a nakonec se zabývá vztahem české společnosti ke kuratoriu. Hodnotí jej jako rozporuplný, neboť za vnějškovou konformitou se skrývala nedůvěra, nechuť a pasivní odpor společnosti, vzrůstající s blížícím se koncem války. To se projevilo i ve skutečnosti, že se do kuratoria podařilo začlenit jen zhruba polovinu z jednoho milionu mladých lidí v příslušném věku. Podle autorova soudu kuratorium ve svých snahách podmanit si mládež celkově neuspělo.
Peter Glotz a jeho obrazy dějin
Eva Hahnová – Hans Henning Hahn
Peter Glotz prezentuje ve své nové, na německém knižním trhu úspěšné knize Vyhnání: Čechy jako poučný příklad (München 2003) osobitý výklad českých dějin 19. a počátku 20. století jakožto předehry k vysídlení Němců po druhé světové válce. Autoři eseje o Peteru Glotzovi a jeho obrazech dějin poukazují nejen na historicky závažné chyby jeho výkladu, ale upozorňují také na problematiku jeho interpretací vzhledem ke kontextu širších obrazů evropských dějin, které Glotz nabízí čtenářům jak ve své nejnovější knize, tak i v dalších publikacích. Předmětem pozornosti jsou zde však i zřejmé příznaky autorových subjektivně emocionálních a identifikačních nevyrovnaností, projevujících se v Glotzových textech, za jejichž následek autoři považují i jeho nepochopení pro centrální problém vyrovnávání s morálními aspekty vysídlení německého obyvatelstva z celé východní Evropy po druhé světové válce. Zde předložená analýza Glotzovy knihy řadí toto dílo do kontinuity sudetoněmecké národovecké tradice velkoněmecky zaměřené historicko-politické literatury. Za projevy této tradice považují autoři mimo jiné Glotzův neadekvátní přístup k české historiografii a jeho stereotypně opovržlivé soudy o stanoviskách české politické reprezentace a také jeho odmítavý postoj k novému státnímu systému ve střední Evropě po první světové válce.
Opozice v exilové sociální demokracii
Nad knihou Radomíra Luži
Karel Hrubý
Poúnorový exulant Radomír Luža spolu se svými mladými přáteli založil v exilové Československé sociální demokracii opoziční »reformní skupinu«, která vyčítala starému vedení strany ústupky komunistům po válce a neschopnost rozejít se s politickou koncepcí Národní fronty. Karel Hrubý, který převzal vedení strany v osmdesátých letech minulého století, mu vytýká, že v knize vykreslil idealizovaný autoportrét na úkor věrohodného líčení historie exilové sociální demokracie a že tak nepřípustně směšuje postoj pamětníka a historika. Kriticky se rozepisuje také o jeho zpravodajských a diplomatických aktivitách v šedesátých a na konci osmdesátých let, jež měly za účel vyjednat »historický kompromis« s komunisty a obnovit v Československu politický status quo z roku 1945.
Monograficky k syntéze dějin první republiky
Robert Kvaček
KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938), sv. 1: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929); sv. 2: Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935); sv. 3: O přežití a o život (1936-1938). Praha, Libri 2000-2003, 571, 577 a 803 stran.
Recenzent píše o monumentálním třísvazkovém dílu Zdeňka Kárníka velmi uznale. Oceňuje jeho mnohostranné znalosti problematiky, uvážlivý a koncepční přístup, smysl pro různé aspekty historie českých zemí za první republiky, v nichž vedle dominujících politických dějin autor ponechává značný prostor výkladům o hospodářství, technice, národnostních poměrech, životním stylu a dalších oblastech.
Adéla Gjuričová
SUK, Jiří: Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Praha, Prostor 2003, 508 stran, fotografická příloha, chronologický přehled, jmenný rejstřík.
Autor v knize, za niž obdržel význačné ocenění Magnesia litera za rok 2003, na detailní analýze proměn mocenské strategie Občanského fóra zkoumá změnu režimu v Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Recenzentka oceňuje jeho důkladnou práci s prameny, teoreticky poučený a otevřený interpretační přístup, který se vyhýbá úskalí historického determinismu, demytizaci zažitých klišé ve vnímání tehdejších událostí a postav i nezvykle vytříbený literární styl.
Jaroslav Rokoský
KOCIAN, Jiří: Československá strana národně socialistická v letech 1945 -1948: Organizace, program, politika. Brno, Doplněk 2002, 262 stran.
Zkušený historik Jiří Kocian podle recenzenta odvedl kvalitní práci, je výborně obeznámen s prameny a v dosud prvním souhrnném zpracování tématu zaplnil citelnou mezeru v historickém poznání. Neosvětluje však problematické stránky v minulosti strany, z nichž nejdůležitější je zřejmě její podíl na vytvoření a udržování systému Národní fronty, který urovnal cestu komunistům k moci. Autorův pohled na národní socialisty se mu jeví jako až příliš laskavý.
Deset pohledů do literárního dění po únoru 1948
Jiří Knapík
BAUER, Michal: Ideologie a paměť: Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století. Jinočany, H&H 2003, 359 stran.
Autor v deseti tematicky navazujících kapitolách sleduje literární dění, a především proměny jeho institucionálního zázemí v prvních letech po komunistickém převratu. Recenzent vyzvedává jeho detailní práci s archivními materiály i excerpcemi dobového tisku, v omezené pramenné základně (ignoruje fondy klíčových institucí formujících tehdy kulturní politiku) spatřuje však důvod interpretační nezakotvenosti v celkovém kulturněpolitickém rámci a nepřesného či neúplného podání některých událostí. Naopak přednosti autorova přístupu podle něj vynikají zejména v líčení tří široce založených kulturněpropagandistických akcí – »Jiráskovské akce«, »Fučíkova odznaku« a akce »Pracující do literatury«.
Nenápadné okovy Kleió
Východoevropské dějepisectví po pádu železné opony mezi vědeckým étosem a legitimizací panství
Pavel Kolář
IVANIŠEVIĆ, Alojz – KAPPELER, Andreas – LUKAN, Walter – SUPPAN, Arnold (ed.): Klio ohne Fesseln? Historiographie im östlichen Europa nach dem Zusammenbruch des Kommunismus. Frankfurt/M., Peter Lang Verlag 2002, 548 stran.
Recenzovaný sborník v kritických sebereflexích východoevropských historiků, konfrontujících stav svých vědeckých komunit se západní »standardní vědou«, a v připojených komentářích západoevropských kolegů představuje první pokus o celkovou bilanci vývoje historiografie ve východní a střední Evropě po rozpadu sovětského bloku. Recenzent se na základě těchto příspěvků pokouší o rámcové porovnání vývoje historických institucí, teoreticko-metodologického diskurzu a vztahu mezi politikou a historií v postkomunistické polovině Evropy.
»Postkoloniální« pohled na habsburský mýtus
Vlastimil Hála
FEICHTINGER, Johannes – PRUTSCH, Ursula – CZÁKY, Moritz (ed.): Habsburg postcolonial: Machtstrukturen und kollektives Gedächtnis. Innsbruck, Studien Verlag 2003, 343 stran.
Recenzent nejprve charakterizuje pojem »postkoloniálních« studií, jenž se vžil pro určitou škálu přístupů sloužících k historické interpretaci zemí s »koloniální« minulostí. Přispěvatelé sborníku tyto přístupy uplatnili na dějiny rakousko-uherského soustátí. Operují přitom s pojmy jako »vnitřní kolonialismus«, »kulturní hegemonie centra« nebo »potlačení cizího« a směřují k destrukci zidealizovaného obrazu Rakouska (Rakousko-Uherska), ztělesněného v »habsburském mýtu«. Nosnost »postkoloniálních« náhledů dle recenzenta není vždy průkazná, sborník však celkově hodnotí jako velmi přínosný.
Církev v národních státech meziválečné Evropy
Jaroslav Šebek
MANER, Hans-Christian – SCHULZE WESSEL, Martin (ed.): Religion im Nationalstaat zwischen den Weltkriegen 1918-1939: Polen – Tschechoslowakei – Ungarn – Rumänien. (Forschungen zur Geschichte und Kultur der östlichen Mitteleuropa, sv. 16.) Stuttgart, Franz Steiner Verlag 2002, 220 stran.
Sborník ve třech tematických blocích zkoumá konfesní spory v období formování nástupnických států Rakousko-Uherska a vztahy mezi státem a církvemi, respektive společností a náboženstvím, v těchto zemích mezi válkami. Všechny příspěvky dle recenzenta ukazují na úzké sepětí mezi vývojem politické situace a posuny v náboženské a církevní sféře, v některých případech i na její symbiózu s nastupující krajní pravicí. Vedle rozporu mezi univerzálním založením církví a novými etnickými hranicemi nebyla výjimkou ani zřetelná národní identifikace církví.
Pauerova příliš opožděná česká premiéra
Jitka Vondrová
PAUER, Jan: Praha 1968: Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí – plánování – provedení. Přeložili Milada Kouřimská a Milan Kouřimský. Praha, Argo 2004, 358 s.
Problém recenzované knihy spočívá v tom, že zachycuje stav poznání k roku 1983. Od té doby ji totiž autor neaktualizoval, přestože bylo publikováno množství pramenů a studií. Některé její závěry je tudíž nutné revidovat, jiné zůstávají v platnosti. K silným stránkám knihy recenzentka počítá rozbor postojů Moskvy a jejích spojenců nebo detailní popis prvních dnů srpnové okupace, naopak téměř opomenutý zůstal československý vnitropolitický vývoj.
Peter Švík
O’SULLIVAN, Noël: Fašismus. Preložili Tamara Váňová a Ivo Lukáš. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2002, 222 strán.
Recenzent vyzvedává autorovu snahu podat logicky konzistentní teorii fašismu, oproštěnou od ideologizujících schémat. To mu umožňuje překvapivě nacházet jeho zdroje i v »emancipačních« idejích formujících západní civilizaci po Velké francouzské revoluci. Za hlavní charakteristický rys fašismu pokládá aktivistický politický styl.
Marína Zavacká
ČIERNA-LANTAYOVÁ, Dagmar: Pohľady na východ: Postoje k Rusku v slovenskej politike 1934 – 1944. Bratislava, Veda 2002, 265 strán.
Autorka na základě dobového tisku i pramenů diplomatické povahy se zdarem vylíčila proměny vnímání sovětského Ruska u slovenských společenských elit v desetiletí od uzavření přátelské smlouvy mezi Prahou a Moskvou přes německo-sovětský pakt po válečný stav mezi Slovenskem a SSSR. Recenzentka poukazuje na pikantní názorové kotrmelce některých politiků či intelektuálů a doporučuje knihu jako citlivou sondu do dějin politického myšlení a mentality moderního Slovenska.
Prvořadý časopis o dějinách studené války
Jan Růžička
Journal of Cold War Studies (JCWS)
Autor nastiňuje profil tohoto amerického časopisu věnovaného dějinám studené války, který si od svého založení v roce 1999 dle jeho názoru vydobyl značnou mezinárodní prestiž. Přibližuje jednotlivá tematická čísla (konec studené války a rozpad Sovětského svazu, kultura za studené války aj.), pozoruhodné příspěvky a významné diskuse na jeho stránkách (zahraniční politika Charlese de Gaulla).
Ilegální letáky a řetězové dopisy z prvních měsíců nacistické okupace
Stanislav Kokoška
Edice obsahuje deset ilegálních letáků (včetně dvou satirických básní), které se v Protektorátu Čechy a Morava šířily v období od března do července 1939. V úvodním komentáři editor zasazuje letákové aktivity do kontextu protiokupační rezistence a bezpečnostních opatření německé okupační správy a protektorátní vlády.
Přípravy dvacátého mezinárodního kongresu historických věd (Sydney, 3.- 9. července 2005)
Jaroslav Pánek
Mezinárodní kongresy historických věd organizuje v pětiletých intervalech Mezinárodní komitét historických věd (International Committee of Historical Sciences, resp. Comité international des Sciences Historiques). Autor přibližuje jeho činnost, informuje o nastávajícím kongresu v Sydney a připojuje seznam chystaných tří velkých témat (»Lidstvo a příroda v dějinách«, »Mýtus a historie«, »Válka, mír, společnost a mezinárodní řád v dějinách«), šestadvaceti specializovaných témat a dvaceti diskusí u kulatého stolu. Bližší informace lze zjistit na internetové adrese www.cishsydney2005.org.
O restitucích kulturních statků obětí holokaustu
Mečislav Borák
V listopadu 2003 se v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně konala konference s názvem »Zmizelé dědictví kulturních statků: Dokumentace, identifikace, restituce a repatriace kulturních statků obětí druhé světové války«, kterou uspořádalo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války, působící při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze. Autor v obsáhlé zprávě přibližuje činnost pražského centra a jednání brněnské konference.
V souvislosti s širokou mezinárodní iniciativou za navrácení uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty jejich majitelům či dědicům, která se rozvinula v posledních letech minulého století a k níž se připojila také Česká republika, bylo z iniciativy vládní komise zřízeno výše jmenované pražské centrum. Jeho aktivity se v prvé řadě zaměřují na shromažďování, analýzu a syntézu informací pro potřeby vládních a kulturních institucí a také na dohledávání dosud nezvěstných uměleckých předmětů (bližší informace lze zjistit na internetové adrese www.centrum.usd.cas.cz). Brněnské konference se zúčastnili představitelé státních i nestátních institucí z řady zemí světa, historici, právníci, politici, zástupci židovských obcí a aukčních síní, státní úředníci, archiváři, kunsthistorici i novináři. Autor zprávy ve stručnosti sděluje obsah všech referátů a nejdůležitějších diskusních vystoupení, které odezněly ve čtyřech panelech: 1. Metodika výzkumu a postupu prací. Srovnání výzkumu v jednotlivých zemích; 2. Restituční procedury v jednotlivých zemích; 3. Uplatňování mezinárodní spolupráce při vyhledávání a navracení kulturních statků. Způsoby komunikace mezi jednotlivými centry a výměna informací; 4. Procedury navracení, jednotlivé případy, jiné způsoby komunikace.
Dezinformace, lži a pomluvy
Kampaně proti opozici v Československé televizi 1968-1989
Petr Cajthaml – Petr Blažek
Autoři informují o cyklu přednášek na téma účelového využívání televizních pořadů jako dezinformačního prostředku ve veřejných kampaních proti oponentům komunistického režimu, které se konaly v letním semestru 2003-2004 v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a byly spojeny s promítáním televizních dokumentů.
Seminář o nuceném pracovním nasazení v Německu
Radek Slabotinský
Autor podává zprávu o semináři, který se za účasti historiků z Česka, Německa a Slovenska uskutečnil v dubnu 2004 ve Státním ústředním archivu v Praze. Seminář, z nějž právě vychází sborník, tematicky navázal na výstavu o nuceném pracovním nasazení ve třetí říši, instalovanou rovněž v prostorách SÚA.
