Michal Charypar
V posledních letech lze pozorovat určité zvýšení zájmu veřejnosti o postavu a dílo Karla Sabiny, které dokládá mimo jiné také několik edic jeho pozapomenutých nebo i zcela neznámých textů, zvláště próz. Jako zatím poslední se k nim na jaře 2014 (s vročením 2013) připojil svazek s názvem Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace, edičně připravený Petrou Hesovou a vydaný k příležitosti 200. výročí Sabinova narození. Souhrnný titul bohužel nijak čtenáři nesignalizuje, že jde o první moderní vydání málo známých děl beletrie, a neumožňuje mu identifikovat, jaké texty vlastně kniha obsahuje. Obálka svazku mohla přitom snadno nést všechny tři krátké názvy jednotlivých zařazených próz. Současný, podle mého názoru matoucí titul byl patrně zvolen podle „senzačně“ znějícího názvu jedné z nich.
Samotná edice však rozhodně nepostrádá kvalitu a neudělala by ostudu ani České knižnici, v současnosti reprezentativní ediční řadě české beletrie, pro niž byl také podobně obsahově disponovaný svazek Sabinových próz už dříve koncipován. Jde o pečlivě připravené čtenářské vydání tří textů, které od svého prvního vydání v šedesátých letech 19. století nebyly znovu reeditovány (dva z nich navíc dosud nikdy nebyly vydány knižně) a které i vzhledem ke svým literárním dispozicím skutečně mohou na dnešního čtenáře působit jako objev. Do svazku byl zařazen Sabinův román Ruesswurm (1866, původně vycházel na pokračování v Pražském deníku, podepsán autorskou šifrou) a novely Osudná kniha (1866, původně v Květech; na záložce posuzovaného svazku se mylně uvádí vročení 1862) a Hyacint (1862, původně jako přívazek třetího dílu románu Gustava Pflegera Moravského Ztracený život a pouze s autorovými iniciálami K. S.). Naopak zde chybí kratší próza Karla Sabiny Poslední z Hasenburkův (jediné vydání v Květech 1865), která by tento pomyslný soubor docelila.
U všech tří zařazených textů se jedná o historizující prózy, zasazené do doby přelomu 16. a 17. století. Jejich vzájemnou příbuznost zajišťuje nejen společný tematizovaný časoprostor předbělohorských Čech, ale i skutečnost, že je autor vytvořil v relativně krátkém časovém rozmezí pouhých několika let a využil v nich historické prameny, které studoval v souvislosti se svým nedokončeným projektem Dějepisu literatury československé staré a střední doby (po sešitech 1861–1866). Román Ruesswurm lze popsat jako příběh o kariérním vzestupu bezskrupulózního vojáka, intrikána a sukničkáře, který se stane maršálkem císaře Rudolfa II. v bojích proti Turkům a v závěru je popraven; zároveň je tu v náznaku reflektována i činnost Václava Budovce z Budova, vnímaná však v Sabinově pohledu jako národnostní boj Čechů proti císaři. Politicky aktualizační motivy s podobnou tendencí pak nalezneme i v ostatních dvou prózách svazku. Osudnou knihu můžeme interpretovat jako literární rekonstrukci právní kauzy týkající se okolností kolem vydání politicky podvratné knihy namířené proti Matyášově vládě, mezi něž patří i vyšetřování vraždy tiskaře, kterou nařídil iniciátor vzniku knihy Henyk (u Sabiny Hynek) z Valdštejna. Próza se těsně přidržuje historických skutečností a jsou v ní nebývale hojně zastoupeny přímé citace i signalizované parafráze historických dokumentů, jež Sabina také později popsal v jiném textu (srov. M. Charypar in Bohemica Litteraria XVII, 2014, č. 1, s. 87–105). Jako umělecky nejsevřenější celek působí novela Hyacint, v níž mladý český zeman v posledních týdnech před Bílou horou putuje územím chystajícím se k válce. Při zdánlivě jednoduchém ději se jeho postava ocitá v několika střetech soukromých (spor s otcem a bratrem, dvojí milostný vztah) i dějinných (střídání dvou historických epoch, svár dvou náboženství), které v epilogu líčícím první roky třicetileté války završují dramatické změny.
Na trojedici Ruesswurma, Osudné knihy a Hyacinta (v řazení podle historického sledu tematizovaných dějů) se pozitivně podepsala skutečnost, že Petra Hesová se problematice Sabinových textů věnuje delší dobu studijně i v ediční praxi. Svoji kvalifikovanost už dříve prokázala zvláště v náročné edici novely Čech. Obraz z pravěků slovanských (1844), pořízené z nikdy nevydaného, obtížně čitelného rukopisu (v rámci svazku Staré a nové světy. Tři české romantické novely, Příbram, Pistorius & Olšanská 2011, s. 126–219, komentáře editorky na s. 114–125 a 220–236). V obou zmíněných edicích textů s historickými náměty přispěla Hesová k sabinovskému výzkumu zejména ve dvou ohledech. U konkrétních próz jednak nově určila jejich textové předlohy, respektive prameny, s nimiž spisovatel pracoval, a jednak podrobně analyzovala specifika Sabinova uměleckého jazyka. Tomu v posuzované knize odpovídá i rozdělení komentáře editorky do dvou textů, krátkého doslovu „Sabinovo vypravěčství a jeho zdroje“ (s. 345–350) a rozsáhlejší „Ediční zprávy“ (s. 351–372).
Doslov ukazuje, že v šedesátých letech se Sabina ve svých historizujících prózách už spíše odklonil od populárních kronik jako přímého zdroje námětů a využíval méně známých a literárně do té doby často nevyužitých pramenů publikovaných od dvacátých do šedesátých let historiky v periodikách (zvláště v Časopisu Českého muzea) a ve specializovaných edicích, případně že čerpal konkrétní motivy a jména postav z dalších historických, čtenářsky ne příliš frekventovaných spisů včetně zahraničních. V Osudné knize Sabina sám vybádal okolnosti právnické kauzy z archivních dokumentů z druhé dekády 17. století a rok po vytištění své novely zpracoval totéž téma populárněnaučnou formou v rozsáhlém článku otištěném ve Světozoru. V případě Hyacinta Hesová odhalila i pravděpodobný populárně laděný plagiát této novely, publikovaný později pod dvěma jinými názvy a pod jménem Antonína Ptáčka. Těmto zjištěním v doslovu předchází krátká pasáž charakterizující Sabinovo vypravěčství prezentované na ploše jeho historizujících próz. Zde Hesová navazuje na doslov Václava Vaňka „Historická beletrie jako repetitorium národních dějin“ (s. 335–343), který stručně shrnuje vývoj české obrozenské a romantické historizující prózy a v závěru krátce hovoří o Karlu Sabinovi, jehož prózy jsou podle Vaňka v základu romantické, avšak psané s široce ukotveným společenským vědomím, které dokáže sdělovat podávaný obsah napříč časem.
Textologickou problematikou tří ve svazku publikovaných próz se Hesová zabývá ve zmíněné ediční zprávě. Pokud jde o určení výchozího znění textů pro vydání, všechny tři jsou známy pouze v jediném tištěném znění (jen u jednoho z nich se dochoval též rukopis). V tom ohledu měla tedy editorka snadnou volbu. O to náročnější byla jazyková příprava vydávaných próz, zvláště rozsáhlejšího Ruesswurma, otiskovaného na pokračování v novinách. Editorka se musela vyrovnat s řadou problematických jevů, zvláštností Sabinova jazyka i s některými nedůslednostmi v ději. Její zpráva je přitom maximálně podrobná ve výčtu a lingvistické charakteristice nutných úprav, které zasahují do všech úrovní jazyka a na úrovni lexika do všech slovních druhů. Specifickým problémem bylo pro Sabinu typické kolísání vlastních jmen postav (historických i fiktivních). I s tímto problémem se editorka zdařile vypořádala; jen úpravu jména Sigmund na Zikmund, jež podle registrace v ediční zprávě nebyla vynucena kolísáním, pokládám za nadbytečnou. Účelům čtenářského vydání vcelku odpovídají střídmě koncipované vysvětlivky, jež ve skutečnosti podávají jen slovníček zastaralých výrazů a překlady cizojazyčných formulací, zatímco historické ani místní reálie většinou nekomentují.
Kritizovat lze v posuzované edici podle mého názoru dva momenty. První z nich se týká edičních pramenů. Editorka se nikde nezmiňuje o existenci kompletního rukopisu novely Osudná kniha, uchovaného v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (fond Antonín Klášterský, karton 71 — rukopisy cizí). Jde patrně o opis cizí rukou, pořízený snad na podnět samého Sabiny z tištěné verze novely pro účely přípravy jeho sebraných spisů, jež začal vydávat roku 1866 a jejichž první řadu zamýšlel rozdělit do osmi svazků; nasvědčuje tomu alespoň skutečnost, že v uvedené pozůstalosti se nachází řada dalších rukopisů či opisů jiných Sabinových kratších textů, shromážděných patrně autorem k témuž účelu. Editorka se měla tímto rukopisem zabývat, pokusit se určit co nejpřesněji jeho provenienci a zhodnotit jeho relevanci pro vydání.
Čtenáře může dále překvapit zařazení svazku do ediční řady Varia, knižnice vydávané pražskou Filozofickou fakultou, jež se zaměřuje na publikování vědeckých spisů zejména z oblasti historiografické, lingvistické, pedagogické, obecně kulturologické a zatím spíše okrajově také literárněhistorické, již představuje například Ivanem Klimešem a Janem Wiendlem sestavený soubor statí Kultura a totalita. Národ, který přislibuje rozšíření do vícesvazkového komplexu. Dosud však Varia nepřinesla jedinou publikaci beletrie, pokud nechceme počítat jako krásnou literaturu dva komentované vědecké překlady staročínských filozofických a náboženských textů. Je třeba říci, že grafická šablona knižnice Varia, nastavená pro publikace vědeckých prací a jednotná pro všechny svazky řady, se pro vydávání uměleckých textů příliš nehodí ani řešením obálky, ani fontem písma či spíše nadměrným množstvím textu na straně. Na konci posuzovaného svazku dokonce neschází anglické summary, jež u knihy beletrie pokládám za zcela nestandardní.
Kniha jako celek se přesto řadí mezi záslužné vydavatelské počiny minulého roku. Editorku lze pouze kritizovat za přehlédnutí zmiňovaného rukopisu, nakladatelství pak budiž adresována výtka, že objevné vydání textů krásné prózy má tak nebeletristicky vyhlížející vnější podobu.
Karel Sabina: Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace. Ed. Petra Hesová, komentář Petra Hesová a Václav Vaněk. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2013. 384 strany.
Vyšlo v České literatuře 2015/5.