Česky
Počátkem roku 2014 uplynulo 75 let od úmrtí významného českého slavisty, řádného profesora srovnávacího jazykozpytu slovanského a staroslověnštiny na Univerzitě Karlově v Praze Miloše Weingarta.
Miloš Weingart se narodil v Praze 21. listopadu 1890. V letech 1909–1913 vystudoval klasickou a slovanskou filologii a srovnávací jazykozpyt na Filozofické fakultě České univerzity v Praze. Vědeckou kariéru zahájil v Kanceláři Slovníku jazyka českého (1915–1918). V roce 1919 nastoupil jako docent na Univerzitu Karlovu a současně vykonával funkci sekretáře v Extenzích pražských vysokých škol (1919–1921). V době působení na Univerzitě Komenského v Bratislavě (1921–1927) byl vzhledem ke svým zkušenostem jmenován předsedou jejích extenzí (1923–1927). Zde zastával dva významné posty: ve školním roce 1924–1925 děkana Filozofické fakulty a v roce následujícím rektora univerzity. Na konci roku 1926 byl povolán zpět do Prahy, kde byl pro rok 1930–1931 zvolen děkanem Filozofické fakulty. Podílel se na vedení semináře pro slovanskou filologii, byl jednatelem publikační komise a současně pracoval v dalších vědeckých institucích a spolcích. Weingartova práce byla oceněna mimořádným členstvím v České akademii věd a umění a Královské české společnosti nauk.
Významnou část jeho profesního života tvořila vědecká, organizační a publikační práce ve Slovanském ústavu, který pomáhal vybudovat a vyprofilovat. Nespornými organizačními, redakčními a popularizačními schopnostmi a tematicky členitou vědeckou prací přispěl k tomu, že SLÚ získal mezinárodní uznání. Weingart byl respektovaným redaktorem vědeckých i popularizačně orientovaných prací. V letech 1929–1938 řídil vydávání mezinárodně oceňovaného odborného časopisu Byzantinoslavica. Při vědomí důležitosti vzdělávání nové generace slavistů a literárních historiků se věnoval vydávání a redakci vědeckých knih a učebnic slovanských jazyků – praslovanštiny a staroslověnštiny. V letech 1935–1939 řídil s profesory Oldřichem Hujerem a Emilem Smetánkou vydávání Příručního slovníku jazyka českého.
Obecný rámec jeho bádání představovala slovanská vzájemnost, ale těžiště zájmu spočívalo v oboru církevněslovanské literatury v celkovém historickém a kulturním kontextu. Pochopitelné je, že odrazovým můstkem bylo Weingartovi zkoumání písemností vztahujících se k cyrilometodějské tradici u nás a v zahraničí. Poté se zaměřil na církevněslovanské písemné památky na území Českého království, které přirozeně čerpaly z této tradice. V byzantologii zdůrazňoval studium celého byzantského písemnictví, kultury a dějin jako nutný předpoklad kvalitního překladu církevněslovanské literatury. Ve své největší práci Byzantské kroniky v literatuře církevněslovanské (1922–1923) analyzoval všechny překlady kronik z řečtiny do církevní slovanštiny. Z obecných otázek jazykovědných se zaměřil na dějiny spisovných jazyků slovanských a jejich srovnání jako zvláštního oboru slovanské filologie. Weingartův vědecký záběr přesahoval obor jazykovědy a zasahoval do jiných oblastí života slovanského vzdělanostního a etnického okruhu – například divadla a filozofie. Slovanskou filologii chápal jako zkoumání jazyků a literatur všech slovanských národů a vědomě stál na pomezí filologie a literární vědy.
Úsilí věnoval též recenzní práci, v níž české slavistické obci podával erudované informace o nejnovějších domácích i zahraničních pracích. Český jazyk dokázal nahlížet i z jeho hudební stránky a z hlediska zvukové kultury. Zabýval se též soudobou a hovorovou češtinou, jakož i teoretickými a konkrétními otázkami literární historie. V dějinách slovanských národů se specializoval na hledání stop po vědomí slovanské vzájemnosti. Byl teoretikem slavistiky a věnoval se organizaci a směřování oboru. Slovanské stati (1934) přinášejí Weingartovy základní myšlenky o povaze a úkolech slovanství a ideovém zázemí slavistiky. V této oblasti zastával názor a program formulovaný Tomášem G. Masarykem, kterýžto představil ve studii Masarykovo slovanství a slovanská filologie (1935) publikované v Časopisu pro moderní filologii 21, č. 3–4.
V poměrně mladém věku podlehl 12. ledna 1939 srdečním potížím. Jeho pohřbu se zúčastnili hlavní představitelé československé univerzitní obce. Tryzna se symbolicky konala 15. března 1939 v den německé okupace.
DANIELA BRÁDLEROVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.