Centrum orální historie
Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Společný projekt COH a CHP (Collegium Hieronymi Pragensis v Praze), v jehož rámci bylo realizováno 29 rozhovorů s českými občany, kteří odešli během svého života do exilu (zejména po roce 1948 a 1968) a v průběhu 90. let se rozhodli vrátit zpět do Československa respektive České republiky.

Cílem projektu by měl být pokus zmapovat v syntetizující podobě dějiny české společnosti posledních čtyřiceti let a to prostřednictvím analýzy a interpretace vzpomínek z historického pohledu klíčových sociálních skupin české (a potažmo československé) společnosti z pohledu komunistického režimu. Mělo by se tak stát jednak základním výzkumem (metodou orální historie) mentality a proměny názorů a postojů těch skupin obyvatel, jimž doposud nebyla věnována pozornost – především lidé pracující v oblasti služeb, představitelé vyššího hospodářského managementu, lidé zaměstnaní v oblasti agrárního sektoru, příslušníci tzv. silových složek státu (vojáci, bezpečnost a policie, hasiči) a dále pak re-interpretací a doplněním již získaných pramenných zdrojů realizovaných projektů: mladá generace, disent, funkcionáři KSČ, dělníci, inteligence.

Cílem projektu je optimalizace nastavení principů dobré praxe v oblasti projektů VaV podpořených z veřejných zdrojů na základě využití znalostí a poučení z historického kontextu aplikovaného výzkumu v ČR.

Náplní projektu je výzkum institucionálního a personálního vývoje, teoreticko-metodologických a epistemologických proměn a dalších důležitých aspektů (např. vztah ke státní a politické moci a ideologii) vědeckých oborů etnografie a folkloristiky vč. oborů příbuzných v českých zemích v letech 1945–1989. Výzkumná hypotéza vychází ze závěrů předchozích výzkumů z dějin vědy, podle nichž byla dynamika rozvoje vědeckých disciplín určována nejen oficiální linií hlavních výzkumných pracovišť, ale též tzv. „nikami“ české vědy (místy badatelské svobody), pracovišti a osobnostmi mimo dohled mocenského centra i hlavních ideologů vědy. Analyzován proto bude jak vývoj a dílo centrálních oborových institucí a na nich působících badatelů, tak bádání muzejní, tzv. aplikované ale též „neoficiální“ (disent, exil). Pozornost bude věnována mezinárodním vlivům na vývoj a internacionalizaci oboru. Metodicky projekt vychází z kombinace klasických přístupů k výzkumům dějin vědy (zejm. hermeneutická analýza textů, archivních fondů institucí, pozůstalostí badatelů) s metodami oral-history.

Hlavním cílem projektu bylo získat životopisná vyprávění někdejších komunistických funkcionářů a disidentů. Při koncipování tematických okruhů, které byly narátorům navrženy, jsme se snažili, aby bylo možné nejen objasnit a přiblížit slovy narátorů jejich životní dráhu a názorový vývoj, ale dotknout se i cest a způsobů fungování komunistické moci, specifikovat místa a situace, v nichž se vytvářela politická rozhodnutí, případně způsoby komunikace mezi disidenty (opozičními skupinami) různého zaměření a působícími jak v centru, tak v jednotlivých regionech. Další úhel pohledu někdejšího funkcionáře nebo disidenta se pak otevírá orientováním jeho pozornosti na oblast každodenního života, využití volného času, rodinných a přátelských svazků a individuálních zájmů a koníčků. Tazatelé se zajímali o to, jak narátoři z obou vymezených okruhů trávili svůj „všední“ (pracovní i volný) den, jak prožívali svou každodennost, jak se jejich funkce či účast v opozici promítala do jejich osobního a rodinného života, ovlivňovala jejich mimopracovní vztahy a svazky, materiální úroveň a životní styl.

Cílem předkládaného projektu bylo realizovat za pomoci orální historie rozhovory s příslušníky „méně viditelných“ vrstev a skupin českého obyvatelstva v období tzv. normalizace. Hlavní pozornost se soustředila na zkoumání vývoje a proměnu názorů a postojů dělnictva a inteligence k normalizačnímu režimu. V okruhu dělnických profesí byli narátoři vybírání z velkých i malých podniků různých průmyslových odvětví. Příslušníky inteligence, tj. vysokoškolsky vzdělané lidi, působící v povoláních, odpovídajících jejich vzdělání, se nalézali mezi učiteli, lékaři, vědci, umělci, pracovníky justice i někdejšími pracovníky managementu. Bylo přihlíženo také k regionálnímu k regionálnímu rozložení i generačnímu rozvrstvení těchto složek obyvatelstva. Shromáždění, archivování a následná analýza a interpretace těchto rozhovorů byla pokládána vzhledem k vyššímu věku narátorů za neodkladný úkol, pokud bychom nechtěli poznání nejnovějších dějin ochudit o jejich nenahraditelné zkušenosti. Celkem bylo v průběhu projektu realizováno 113 rozhovorů, z toho 61 z příslušníky dělnických profesí a 51 rozhovorů z příslušníky profesí inteligence. Z genderového hlediska se jedná o 59 rozhovorů s muži–narátory a 54 ženami–narátorkami.

Cílem předkládaného výzkumného projektu je rozšíření a prohloubení našich dosavadních poznatků o pronikání nových hudebních forem a žánrů (zejména rockové hudby) do českého prostředí, jejich zdejšímu šíření a obohacení o původní tvorbu od 60. let do roku 1989. Prioritním cílem je sledovat, jak tato hudba působila ve 2 (3) postupně dorůstajících mladých generacích a ovlivnila jejich životní styl a postoje v podmínkách totalitního režimu, který existenci této hudby ideologickými argumenty odsuzoval a mocenskými prostředky se snažil omezit. Záměrem navrhovatele je zároveň specifikovat, jak se vlastní vývoj této hudby spojoval v českém prostředí se sílícími tendencemi k nezávislému myšlení a projevům zejména u mladé generace.

Cílem projektu je analyzovat chalupářskou subkulturu, její vývoj a rozšíření v období tzv. normalizace, se zvláštním zřetelem na její vliv na každodenní život občanů v tehdejším Československu. Chalupaření je specifický fenomén, který se v Československu masově rozšířil v druhé polovině 20. století, můžeme jej charakterizovat jako všechny aktivity odehrávající se ve venkovském objektu, který původně nebyl postaven pro rekreační účely. Tato forma rekreace nebyla ovšem typická jen pro Československo, můžeme se s ní setkat také v ostatních evropských zemích. Letní sídla a víkendové chaty byly rozšířené například ve Francii, Švýcarsku, Španělsku či ve skandinávských zemích. V západní Evropě však mělo chataření a chalupaření jiné rysy než u nás. Hlavní rozdíl spočíval v jisté míře sociální exkluzivity charakteristické pro západní Evropu. V Československu si chatu nebo chalupu mohl pořídit i „průměrný“ občan a na rozhraní 70. a 80. let se dokonce jednalo o „nedostatkové zboží“.

Studenti hráli při pádu komunismu v Československu klíčovou roli. Patřili ke generaci, která neprožila Pražské jaro a nebyla zatížena zkušeností jeho porážky a následující depresí a rezignací. Její vztah k režimu, ale i disentu ovlivňoval i generační faktor. Dosavadní bádání věnovalo úloze studentů pozornost, ale nedostatečně jsou vysvětleny jejich postoje a názory. Cílem projektu je analyzovat motivy a příčiny jednání této části této generace, její mentalitu, rodinné a sociální zázemí, hodnotovou orientaci, předchozí politickou angažovanost a zkušenost. Uvedené skutečnosti budou zjišťovány prostřednictvím rozhovorů asi se sto studenty, které obsáhnou celý jejich život.